10 let

Když člověk začíná cvičit karate, má většinou hlavu plnou vlastních představ a cílů. To samozřejmě není vůbec nic špatného, pouze se tyto představy nemusí vždy shodovat s realitou. Jak pak dotyčný zareaguje na postupné vystřízlivění, to je u každého jiné…

Dnešní doba s sebou nese neustálou časovou tíseň. Smířit se s tím, že se cvičení musí stát pravidelnou součástí běžného života není úplně jednoduché. Nemyslím, že se to týká jenom karate a jako jeden z nejlepších příměrů považuji hru na hudební nástroje. Když se začnete učit hrát třeba na housle, nenaběhnete ke svému učiteli hned první den s otázkou typu „Za jak dlouho budu mít svůj první koncert?“, nebo ano? A přitom v dódžó takové otázky (kdy budu mít černý pás, za jak dlouho se ubráním napadení) slyším neustále. Taková věc je zcela individuální a závisí především na tom, jak často a jak pilně budete cvičit. Pokud na housle sáhnete jednou za 14 dní, je možné, že se svého koncertu nedočkáte nikdy. To ale samozřejmě nevadí, pokud vás to i tak baví… motivaci má nakonec každý jinou.

„Nandemo ii kara, džúnen yare.“

Tohle rčení nemám přímo od svého učitele, ačkoliv jsem jej prvně slyšel v jeho dódžó. V Japonsku se říká běžně, protože jej lze aplikovat úplně na všechno. Znamená zhruba „Je jedno co to je, ale dělej to 10 let“.

A opět, pokud se zeptáte třeba profesionálního hudebníka, odpoví vám něco podobného. To samé platí u řemeslníků atd. Jde o to, abyste si onu činnost zažili tak, že už o ní nebudete muset přemýšlet. Jen neustálým opakováním se karate/housle/truhlařina stane vaší součástí a teprve po letech zdánlivě robotické práce vám dojde volnost pohybu a možnost vlastního přínosu, či výzkumu.
Jako truhlář už nebudete muset pod vedením mistra dělat tu samou práci a vyrábět přesně dané kusy nábytku, ale budete moci vyzkoušet vyrobit něco svého. Jako houslista konečně začnete improvizovat… Co se ale stane, když začne svou fantazii uplatňovat začátečník bez předchozí praxe a technické zručnosti? To samé, co s karatistou experimentátorem na prvním tréninku. Ono vystřízlivení může vyústit v ukřivděný odchod z dódžó, ale také třeba v dlouholetý trénink a nadšení.

Deset let je dlouhá doba, během které se může stát spousta věcí. Životní zlomy, jako např. náročná škola, svatba, děti atd. vás všechny můžou od tréninku odtrhnout. Kromě toho se pak téměř každý potýká ještě s tím, že karate může za pár let zevšednět. Člověk má od přírody tendenci hledat zábavu, neustále něco nového a vzrušujícího a tomu samozřejmě karate odpovídá… ale na jak dlouho? V tomto případě jsou mým oblíbeným příměrem romantické vztahy 🙂
Když si najdete partnera/partnerku, všechno je děsně super. Čím víc se poznáváte, tím lepší to je, nemyslíte na nic jiného a chcete všechen čas trávit spolu. Postupem času ale přichází útlum prvotního nadšení a je jen a pouze na vás, kam se vztah bude dále ubírat. Je mi jasné, že je to u každého různé, ale taková doba se, myslím, může pohybovat kolem dvou let… u někoho je to rok, u jiného 5 let. Když si pak po odeznění toho prvotního pobláznění stále dokážete najít něco, co vás naplňuje a co dává smysl, můžete z toho mít stabilní a šťastný vztah na celý život. Jak ale víme, spousta lidí s „tím“ prostě sekne a jde o dům dál.
Trénink karate není jiný. Já osobně jsem se s podobným problémem potýkal asi po pěti letech cvičení a dodnes jsem rád, že jsem to dokázal překonat. Teď už mám karate jako dlouhodobé manželství 😀 Nejsem z toho denně na větvi, ale je to mou součástí natolik, že si život bez tréninku nedokážu a ani nechci představit. Jsem sice šťastný když nemusím jeden den cvičit ;-), ale začínám být nešťastný pokud jsou to dny třeba tři… Na oplátku mi teď dochází spousta věcí, které by mě nikdy ani nenapadly, pokud bych karate pověsil na hřebík po pěti letech.

Takže ať už jste hudebníci, řemeslníci, nebo bojovníci, vydržte 10 let. Já myslím, že to stojí za to.

Hodně štěstí 😉

J.Č.

okinawa karate praha

Štítky .Záložka pro permanentní odkaz.

3 reakce na 10 let

  1. Vojta Mahdal říká:

    K tomu se zkratka neda nic dodat. Nikdo se nestal mistrem sveta za tyden :). Nejhorsi demotivaci jsou „neviditelne“ pokroky, kdy si clovek neuvedomi, ze zvladl neco, co by pred pul rokem nedal ani omylem. Kdyz mu to vsak docvakne vcas, je to motivace jako hrom pro dalsi cinnost.

  2. Talaniel říká:

    Nevím, jestli je to vhodné přirovnání, ale profesionálně programuju nějakých 12 let a teprve v poslední době mám pocit, že konečně něco umím, takže na tom japonském rčení něco bude 🙂 A i to mawaši-geri vypadá, že se mi pravidelným tréninkem zlepšuje, tak třeba budu za 10 let se svým provedením spokojená 🙂

  3. admin říká:

    No samotné mawašigeri určitě 10 let netrvá 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.