„Abys byl dobrý, musíš učit!“

Jedna z věcí, kterou mi vždycky Kató sensei vtloukal do hlavy byla: „Pokud chceš být opravdu dobrý v karate, musíš učit.“ Jako obvykle jsem jeho radu plně pochopil až po několika letech…

Je to trochu zapeklité téma. Tak s chutí do toho.

Každý karatista-začátečník na tréninku naráží na obrovské množství nejrůznějších prapodivných pohybů, které zdánlivě nedávají smysl. Je samozřejmě pouze na něm samotném, jestli bude svému sensei důvěřovat a pečlivě drilovat, nebo jestli se sebere a odejde cvičit někam jinam (kde třeba říkají, že kata jsou k ničemu atd.). Začátky jsou poměrně těžké, tělo se nehýbe jak se po něm chce a učitel vás neustále opravuje za prkotiny stylu „Nezapomeň, že v heikó-sančindači jsou chodidla rovně!“. Když potom žádáte vysvětlení, většinou se dozvíte spoustu věcí o rovnováze, technice nohou, zakořenění do země a tandenu a stejně z toho moc moudří nejste. Stačí ale jedna jediná ukázka a najednou se věci mají úplně jinak. Kdysi jsem se svým učitelem při nácviku Kakie takovou ukázku zažil. V přetlačování (lepení, uhýbání atd.) jednou rukou jsem mu silově velmi rychle přestal stačit a tak mě vybídnul, abych proti jeho jedné ruce použil obě. Ve výsledku pak situace vypadala tak, že jsem vší silou a oběma rukama, zapřený o zem v zenkucudači, tlačil a snažil se senseiem pohnout. On sám stál poměrně vzpřímeně, používal jenom jednu ruku a ještě se u toho usmíval…

Taková zkušenost pak člověka přiměje zabrat víc v tréninku, soustředit se na správné postoje, dýchání a uvolněná ramena atd. Pořád je to ale trénink v rámci nějaké formy, kterou musíte dodržet a není v něm žádná volnost pohybu. Teprve až když si danou věc osvojíte tak, že o ní nebudete muset vůbec přemýšlet, nastává doba, kdy se do techniky začínají přidávat vlastní poznatky, vlastní osobitost techniky a všechno to, co z dosavadního robota udělá myslící bytost 🙂

Takže drobný příklad, snad se do toho moc nezamotám. Potom, co jsem se naučil všechnu tu úmornou chůzi v sančindači a v heikó-sančindači (a když už člověk chodí, tak proč to hned nedoplnit o vázu nigirigame do každé ruky, že jo :-O ), začal mě sensei upozorňovat na zatínání podbřišku (tanden), tolik charakteristického pro Gódžú-rjú. Časem, když člověk sám zjistí, že tanden dokáže posílit techniku a zlepšit u některých technik rovnováhu, jsem si teprve všimnul toho, že pozice chodidel dokáže ovlivnit zatnutí podbřišku… V klidu čtěte dál, žádná magie se nekoná, na vesmírnou sílu a Aštara Šerana nevěřím, všechno je fyzika. Velmi jednoduše, zkusit zatnout břicho s rovnými chodidly a znovu to pak zkusit s vytočenými špičkami ven není to samé. Zatínají se jiné svaly, zatnutá síla zdánlivě utíká pryč atd. Opakem je pak sančindači, které díky pozici chodidel umožňuje zatínání podbřišku, zadku a lehké podsazení pánve mnohem lépe. Sančindači je však nepřirozený a nepohyblivý postoj, sloužící pouze tomuto účelu a proto se vyskytuje jenom v kata určených k posilování (Sančin, Tenšó) a nikde jinde (!).

Idylický příběh. Jenže zkuste se zamyslet nad tím, jestli jste po takové zkušenosti stále ještě robot, nebo už myslící bytost (viz výše). 🙂 Umíte správně stát a víte jak zatnout břicho, ale uměli byste to někomu vysvětlit a předat? A o to celou dobu jde. Tím, že je člověk nucen vysvětlit techniku svému kóhaiovi tak, aby to pochopil a aby to mělo hlavu a patu, se sám naučí spoustu věcí a pochopí souvislosti. Určitě jste zažili stejný pocit např. při překladu věty z cizího jazyka. Větu přejedete očima a je vám naprosto jasné, co znamená, ale její překlad do správné češtiny už vyžaduje nějaké to přemýšlení. Pokud už nepřemýšlíte ani u překladů, dosáhli jste mistrovství a používáte cizí jazyk naprosto přirozeně. O stejnou věc se snažíme i v karate.

Kató sensei trénink přirovnává k výrobě dortu 🙂 Aby bylo možné dort vyrobit, potřebujeme formu. Díky ní dostane dort podobu a je možné jej tvarovat a zdobit, ale hotový bude dort teprve tehdy, až z něj tuto formu sundáme. Karate je také omezeno formou pouze do určité úrovně a teprve po jejím sundání se z vás stane lidská bystost (už ne robot). Všechny vztahy mezi různými technikami a metodami budou jasné a díky tomu je bude bez problémů možno předat ostatním.
Přidáním vlastních poznatků do systému pak navíc ještě umožňuje růst celého karate. Často slyším, že tradiční bojová umění jsou zkostnatělá a že neodpovídají dnešní době. Pokud se něco takového stane, je to pro daný styl katastrofa a velmi rychle přestane prakticky fungovat. Každý karatista by se měl od určité úrovně (mluvíme ovšem o danech, nikoliv kjú) věnovat výzkumu a novým nápadům a ty potom zkoušet na tréninku a konzultovat s ostatními. Ani posilování Hodžó undó není definitivně ukončená metoda. Sensei mi vždycky říkal, že pokud bych (nebo kdokoliv další) přišel na nějaký nový kvalitní nástroj, který by odpovídal technice karate, že jej mám bez váhání zařadit mezi číší, sáší, tan atd. Nutno říct, že jsem samozřejmě zatím nic nevymyslel. Možná jednou, tak za 30 let tréninku 🙂

A poslední zlaté pravidlo pro zachování bojového umění je nutnost překonat svého učitele. Sice to zabere nějakou dobu, ale pokud by nikdo z žáků senseie nikdy nepřekonal, karate by začalo postupně upadat… Jak ale překonat svého učitele, pokud bychom se hýbali jenom v rámci kata (dortové formy)? Nejde o rychlost a sílu, ta bude učiteli ubývat a jeho překonání je spíš otázkou času, než výzkumu techniky. Jde o nové praktické poznatky v technice. Třeba to, že při ósotogari není vždy dostačující člověka hodit ve stejném směru dozadu, ale že když se navíc stočí dokola, je úspěšnost hodu téměř jistá…

a tak dále… 🙂

Všem do tréninku zdar a hodně štěstí při výzkumu a vylepšování Vašeho umění.

J. Č.

 

P.S.

K přidávání vlastních poznatků je ale nutný dlouhý trénink a kvalitní vedení. Jakmile si někdo začne vymýšlet už od začátku a bez učitele, na 99% bude výsledkem paskvil… 🙁

Štítky .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.