Dorjoku ni masaru tensai naši!

努力に勝る天才なし

Dorjoku ni masaru tensai naši!

Není talentu, který by zvítězil na pílí!

 

O tohle přísloví už jsem se kdysi dávno v jednom článku otřel. Rozhodně ale není na škodu se na něj podívat znovu a podrobněji, protože pokud bych měl na cestě životem a v tréninku karate vybrat jednu nejdůležitější věc, bude to tahle.

A protože jsme se teď v týdnu o podobných věcech v dódžó bavili, rád bych to zde trochu shrnul.

Když se někdo na tréninku trápí se zkrácenými svaly a šlachami, nebo zatuhlými kyčlemi, vytahuji stejnou historku. V Japonsku, v dódžó mého učitele cvičil a stále cvičí jistý pan Aoki. Velmi tichý a vážný člověk, který nikdy nebyl žádný pohybový talent, ale všeho vždy dosáhl svou pílí a vytrvalostí. Pan Aoki u senseie cvičí už velmi dlouho – nějakých 35 let to bude, možná i víc. Táhne už mu na sedmdesát a v současnosti má 6. dan.
Já jej měl vždy docela rád a to hlavně proto, že z něj a jeho přístupu k tréninku byla vždy cítit taková ta stará škola. Nikdy neřekl víc, než musel, ale nikdy také neřekl víc, než by bylo zdrávo. Člověk sice nikdy nevěděl, co si ve skutečnosti pan Aoki myslí… ale to nakonec člověk nikdy neví u nikoho, obzvlášť mezi Japonci. Pro jeho píli, spolehlivost a právě tuto auru vážnosti jej měl sensei vždy ve velké úctě a pan Aoki je velmi významným členem a vlastně i instruktorem japonského hombu dódžó.
Kdysi měl sensei v oblibě nechat pana Aoki mě učit nové kata. Když přišel čas a já se měl učit úplně novou kata, kterou jsem ještě nikdy necvičil, často mi jí (na popud senseie) ukázal právě on. Jakmile jsem pak věděl, jak jdou pohyby za sebou a jak kata odcvičit od začátku do konce, nastoupil už sám sensei a dolaďoval detaily (to byla ta nejhorší námaha 🙂 ). Instruktáž pana Aoki však byla vždy téměř beze slov. Ukázal mi pohyb a čekal, až jej udělám já. Pak nespokojeně zavrtěl hlavou a předvedl mi jej znova. Tak se proces opakoval, dokud se místo zavrtění hlavou neozvalo strohé „hmm“, což znamenalo, že přejdeme na další část kata. Nikdy jsem ale neslyšel žádné beznadějné vzdychnutí, nikdy nade mnou nemávnul rukou, nebo se nezasmál mé nešikovnosti. Vždycky jen zopakoval znovu daný pohyb a čekal, až to udělám také. Taková věc je pro vyučujícího poměrně namáhavá, dokáže navíc zabrat dost času.
Fascinovalo mě na tom především to, že tím tak trochu odkrýval svůj pohled na svět a přístup k tréninku karate. Velmi pravděpodobně na základě cenných životních zkušeností.
Na tréninku karate je zdaleka nejtěžší udržet si stálé nasazení a píli. To ale znamená jen jedinou věc a to je neustálé opakování stejných pohybů dokola. Jiná cesta k dokonalosti neexistuje. Zapomeňte na to, že se na každém tréninku naučíte něco nového, je to právě naopak. To, že to ze začátku nejde je úplně normální. A tak vlastně metoda výuky pana Aoki přímo vyjadřuje podstatu samotného tréninku. Neustálé povídání, popisování a vůbec plácání je sice zábavné, zdaleka však není tak přínostné jako tzv. „Damatte keiko“, neboli zavřít pusu a cvičit.

Oklikou se vrátím k tomu protahování nohou. Pan Aoki byl jeden z nejméně protažených lidí v celém dódžó. Aby bylo vše jasné, v okinawském Gódžú-rjú karate vás nikdo nikdy nebude nutit kopat na hlavu (pokud nejste pružné děti, nebo dorost a učíte se karate zatím jako přípravku), všechny kopy jsou od pasu níž, tedy na rozkrok, stehna a kolena. Lze tak cvičit a hlavně pohyby aplikovat i za ztížených podmínek a do vysokého věku. Být však pružný a protažený je obrovská výhoda, máte tak větší dosah při přesunech, menší pravděpodobnost zranění a tak vůbec.
Pan Aoki to poměrně dlouhou dobu nejspíš házel za hlavu a soustředil se na důležitější aspekty tréninku… až mu to jednou sensei vyčetl a vysvětlil. A pak se z jednoho z nejzatuhlejších členů japonského dódžó během několika měsíců stal člověk, který v sedě v rozštěpu dal hlavu na zem, jakoby se nechumelilo. Sensei jej vždy před námi chválil… pan Aoki samozřejmě neřekl ani slovo. Když jsem se jej pak ale bokem vyptával, jednou větou mi sdělil, že si protahování prostě doma zařadil do denního režimu. A hotovo.

Ještě je dobré dodat, že tohle celé se stalo v době, kdy panu Aoki bylo asi 55 let. To jen pro vás všechny, kdo byste se snad chtěli vymlouvat na věk 🙂 Pan Aoki si tak díky pružnému tělu k výborné technice přidal i lehkost pohybu a k hrůze ostatních i vytrvalost. Když totiž místo senseie někdy vedl část tréninku, vždy nás velmi rychle utahal (a sám se tvářil stále stejně, jako vždy).

Píle, to je ta nejtěžší věc. Vytrvat a vytvořit si denní rutinu. Pokud to dokážete, zvládnete úplně všechno. Určitě to stojí za pokus.

Tak hodně štěstí 😉

J. Č.

Tohle je pan Aoki.. a já vteřinu před letem a přistáním na zem.

Líbil se Vám článek? Zvažte, prosím, podporu blogu a staňte se patronem.
Štítky .Záložka pro permanentní odkaz.

4 reakce na Dorjoku ni masaru tensai naši!

  1. Richard říká:

    Díky za super článok

  2. admin říká:

    Díky za odezvu 😉

  3. Petr říká:

    Ahoj, u nas neni moc pripadu starsich ucitelu, od kterych by se daly odkoukat vzory pro celozivotni cviceni/zlepsovani. Proto diky za takovyto popis nekoho realneho v jap. prostredi. Chapu, takovyhle priklad pomuze k vlastnimu cviceni. Kdyz muze on, tak muzu ja take…

  4. admin říká:

    Petr: „když může on, tak můžu já také“ – To je přesně ono! Díky za komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *