Hanši, kjóši a tak dále…

Ačkoliv už bylo tomuto tématu věnováno mnoho článků v časopisech, na odborných webech atd., stále dokola je možné narazit na nějrůznější chybnou interpretaci tzv. „titulů“ v japonských bojových uměních. Co víc, největší guláš v tom většinou mívají ti, kdo se podobným titulem rádi podepisují… Pojďme si to aspoň zhruba shrnout, když už tak proto, abychom nebyli před svými japonskými učiteli za nevychovance 🙂

Začít můžeme seznamem oslovení a titulů. Určitě jste na ně někdy narazili, když ne ve vlastním dódžó, tak aspoň na nějakých stránkách, či článku. Kóhai, sempai, sensei, šišó, šihan, sóke, sósai, kančó, renši, kjóši, hanši atd., je jich opravdu celá řada. Všechny mají však jednu společnou vlastnost: nikdy se nepoužívají, když mluvíme o sobě samém!
Jako celá komunikace v japonštině se i tato oslovení řídí striktními hierarchickými pravidly. Zmínku k tomuto tématu naleznete i v článku o „Osu!“ v karate.

Začněme tedy odspoda.

Kóhai 後輩:
Označujeme tak všechny, kdo jsou v dódžó (ale třeba i ve škole atd.) kratší dobu než my, případně mají nižší technický stupeň, nebo jsou mladší… Nutno říct, že slovo kóhai se běžně jako oslovení nepoužívá a místo toho stačí za jméno připojit „kun“. Jde tedy jen a pouze o vyjádření hierarchického vztahu, když mluvíme o třetí osobě… („V dódžó mám jednoho kóhaie a ten dělá to a to…“). 

Sempai 先輩:
Je opakem kóhaie. Je tedy označením všech, kteří jsou starší, technicky vyspělejší atd. (kromě učitele). Narozdíl od předchozího termínu se slovo sempai běžně používá jako oslovení a je tedy možné na někoho zavolat třeba „Suzuki-sempai!“ a nedopustit se tak žádného faux pas.

Je třeba si především uvědomit, že označení sempai/kóhai nemá nic společného s technickým stupněm. Často se lze dočíst o dělení stylem 8.-5. kjú – kóhai, 4.-1. kjú – sempai atp. Ve skutečnosti nezáleží na tom, jaké kjú dotyčný má, ale jen a pouze na tom, v jakém vztahu je k vám samotným (tedy k tomu, kdo oslovení použije).

Sensei 先生:
Pomalu se dostáváme k těm zapeklitějším výrazům 🙂 Slovo sensei je složeno ze svou znaků:

先 – sen/saki – dříve
生 – sei/umu, umareru – narodit se (japonštináři prominou. Jasně, že tento znak má spoustu čtení i významů, všchny je ale vypisovat nemá smysl)

Sensei tedy znamená dříve narozen 🙂 To sice nemusí být nutně pravda, ale jde o ustálený výraz, který se používá pro významné a vážené osoby. Nemusí jít zdaleka ani o bojová umění, sensei můžete oslovovat lékaře v nemocnicích, právníky a politiky a samozřejmě učitele od školky až po vysokou školu.
Tohle slovo je největší potíž, pokud jde o použití v našich končinách. Zdálo by se sice, že dle japonské etikety musíte svého karate instruktora oslovovat sensei, podle stejných pravidel je však mimořádně neslušné to po lidech (ze strany trenéra) vyžadovat 🙂
Stejně jako u předchozích dvou oslovení však nejde o žádnou hodnost, ani titul. Neznamená, že když máte 1. dan, jste automaticky sensei. Tím budete pouze pro lidi, které budete učit…

Šišó 師匠:
Slovo, které u nás není běžně používané, ale které lépe vyjadřuje vztah žák-učitel. Pokud o někom řeknete, že je váš šišó, znamená to, že vy jste jeho deši (spíš učeň, než student). Nejde tedy o běžný vztah sensei-seito (učitel-žák), který je obvyklý ve školách a zájmových aktivitách. Vztah šišó-deši je osobní, neboť senseiů můžete mít vícero, případně tak oslovovat i další autority, zatímco šišó je pro vás pouze jedna osoba. Ta, která vás přijala do učení.

Sósai 総裁:
Hurá na tenký led 🙂 Sósai vyjadřuje v podstatě pozici „vůdce“. Ačkoliv je použití tohoto slova poměrně široké, drtivou většinou se jedná o vrchní představitele nějaké organizace. Je tak možno označit vedoucího politické strany, ale také náboženské sekty, či bosse jakuzy. Nemá cenu opisovat slovník a vyjmenovávat všechny možné způsoby použití. Slovník je jedna věc, já mám však nejradši běžně používanou japonštinu, kterou mluví většina obyvatel. Takže jsem se právě zeptal dvou rodilých Japonek (jedna z nich je má žena), co je podle nich sósai a dostal shodnou odpověď: „Vůdce… ale s takovým tím diktátorským nádechem, možná Hitler.“ 🙂
V bojových uměních jsem se s pojmem sósai setkal pouze v případě Kjokušinkai, kde se tak označuje její zakladatel Ójama Masutacu. Doufám, že teď zase nebudu za špatného, popisuji pouze holou skutečnost bez emocí, stejně jako v případě slova „Oss!“.

Sóke 宗家:
Tento pojem je naštěstí mnohem častější a jednodušší. Sóke je velmi prostě hlava rodiny 🙂 V případě karate tak označujeme nejvýše postaveného učitele v naší vlastní linii, nikoliv rjú (to vlastně ani není možné). Velmi jednoduše to lze vysvětlit na příkladu: na mých certifikátech ze zkoušek byl vždy jako sóke uveden Miyagi Aniči sensei a Kató sensei, tedy můj učitel, byl označen jako kančó (vedoucí BudžucuKANu, tedy hombu dódžó a všech poboček). Po smrti Miyagi senseie je jako sóke jmenován vždy již Kató sensei.

Renši, kjóši a hanši:
Musím říct, že v těchto pojmech, tzv. šógó, panuje asi zdaleka největší zmatek. Vezměme to z gruntu:

Označení kjóši a hanši se v tradičních japonských uměních používaly takříkajíc odjakživa. Jde o výrazy z dob, kdy byl celý kjú/dan systém ještě na houbách a o nějakém karate v Japonsku nikdy nikdo neslyšel. Kjóši 教士 je zhruba přeloženo učitel a hanši 範士 jako mistr, nebo tedy ten, kdo je ostatním příkladem. Z více, či méně formálních oslovení udělal tituly až Dainippon Butokukai, úřad pro registraci a systematizaci všech japonských bojových umění (spadal pod ministerstvo školství). Butokukai svoje založení datuje do roku 1895 a jako první krok postupného zavedení řádu do světa bojových umění hned v tomto roce uděluje 15 titulů seirenšó 精錬証. Jde zhruba o uznání usilovného tréninku a titul seirenšó je používán až do roku 1934, kdy je nahrazen výrazem renši 錬士.
Tituly kjóši a hanši se poprvé objevují v roce 1902 a spolu se seirenšó (renši) jsou udělovány až do roku 1946, kdy je současně s obecným zákazem cvičení bojových umění Dainippon Butokukai rozpuštěna.
V roce 1954 sice došlo k pokusu o opětovné založení Butokukai, již se však nejedná o státní aktivitu v rámci některého ministerstva, ale o nadaci. Z toho vyplývá, že registrace je dobrovolná a z obrovského množství organizací napříč bojovými uměními se pro spolupráci s novodobou Butokukai rozhodlo jen malé množství. Z těch větších jsou to např. Zennippon kendó renmei, Zennippon džúdó renmei, Zennippon kjúdó renmei a Nihon sumó renmei (tyto čtyři organizace tvoří tzv. Nihon šidókai).

Lze tedy říct, že tituly renši, kjóši a hanši potkal stejný osud, jako kjú/dan systém, včetně barevných pásků. V drtivé většině nemají žádná ustálená pravidla a jednotlivé organizace je udělují samy, na základě vlastního uvážení.
Obvykle je možné se setkat s rozlišením podle danů, tedy 5.-6. dan renši, 6.-7. dan kjóši a 8. dan a výše hanši. Jaký mají tyto tituly smysl bez jednotné hodnoty, zastřešení Butokukai a paraleně k systému kjú/dan, je samozřejmě zajímavá úvaha.
Bojová umění na Okinawě zůstala touto systematizací více méně nedotčena, ačkoliv byla před válkou založena okinawská pobočka Dainippon Butokukai. Jejím vedením byl pověřen Miyagi Čódžun sensei, který obdržel titul kjóši, nikdy jej však prakticky nepoužíval a v systematizaci viděl spíš zlo vynucené silou. V japonské Butokukai v Kjótu nebyl nikdo, kdo by mohl jakkoliv posoudit odbornost, či techniku Miyagi senseie a udělení takového titulu je spíš úsměvné…
Plošné zavedení kjú/dan do karate na Okinawě tak proběhlo až po Miyagiho smrti, tedy po zániku Dainippon Butokukai a tento krok byl spíš výsledkem popularizace karate a nutnosti alespoň nějakého systému v rámci nově vznikajících organizací.

O zavedení kjú/dan systému se dočtete v jednom ze starších článků zde.

V současnosti jsme svědky užívání titulů renši-kjóši-hanši i v některých organizacích okinawského karate a snad nenaštvu moc lidí, když řeknu, že je považuji pouze za ojedinelé výstřelky. Karate by člověka mělo rozvíjet i co se charakteru týče a už samotné psaní danů za jméno je dost sporné. V Japonsku je podepisování se titulem bráno jako projev chvástání a ačkoliv i u nás se ve spojení s tréninkem karate velmi často mluví o skromnosti, jsme svědky stále delších a delších podpisů místních renomovaných mistrů. Svádí mě to k myšlence, co se stane dál. Až už budou mít i u nás všichni za jménem kromě danu i titul renši-kjóši-hanši a bude se potřeba vůči ostatním vymezit nějak jinak.

Kdysi, asi před 10 lety jsem se na tyto tituly ptal i svého učitele. Rozhovor probíhal asi takto:

Já: „Sem tam se setkávám s tituly za jménem. Co to vůbec znamená?“
Sensei: „Vůbec nic, nemají žádný význam. Kdysi měly, teď si je každý dává jak se mu zachce.“
Já: „To nechápu…“
Sensei: „Chceš být renši? Mně je to jedno, klidně se tak podepisuj. K čemu je to ale dobré, to by sis měl v hlavě srovnat sám.“
Já: „Takže můžu?“ (nutno podotknout, že jsem byl v tu dobu cca 24 leté pako)
Sensei: „Jak chceš… a když jsme u toho, proč ne rovnou hanši? Jestli chceš, na místě ti vypíšu certifikát na 10. dan. Jakou ale bude mít hodnotu? Chceš si psát za jméno 10. dan?“

Já: „Ummm, nechci…“
Sensei: „Tak vidíš… čísla a slova, to není vůbec k ničemu.“

sensei

😉

J.Č.

Štítky .Záložka pro permanentní odkaz.

Jedna reakce na Hanši, kjóši a tak dále…

  1. Pingback:History by Jesse | Karate-blog

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.