Hikite a zanšin

Při tréninku karate se nepochybně setkáváte se záplavou japonských slov. Jednodušší pojmy, jako například názvy postojů, nebo počítání, nejsou pro správné provedení technik nijak důležité a lze říct, že jejich nahrazení českým výrazem by ničemu neuškodilo. Jejich používání je do jisté míry tradice, především ale jakási forma systematizace, díky které se mezi sebou nemusíme dohadovat o jednotlivých názvech, ale okamžitě víme o co jde. Taková výhoda je obzvlášť patrná na mezinárodních seminářích, to je myslím bez diskuze.
Jsou zde však i slova, která označují přímo celé soubory pouček a pohybových, či jiných principů. Ty obvykle nelze jednoslovně přeložit a je nutné zcela přesně vědět, co znamenají. Jedním z nich je například tzv. mučimi, měkký lepivý, avšak silový pohyb, jehož významu je věnován jeden ze starších článků.
Ani znalost jednotlivých pojmů však k pochopení karate nestačí. K vytvoření jakéhosi většího obrazu je totiž důležité vědět, jak spolu tyto principy souvisí a jak z nich tedy při tréninku vytěžit co nejvíce.

Hikite a zanšin patří mezi ty obecně známější pojmy. Jak spolu tyto dvě věci ale souvisí? Pro pochopení jejich vztahu se budeme muset nejdřív na oba pojmy podívat podrobně.

Zanšin:

残 - zan (jap. nokoru/nokosu) – zůstat, zanechat

心  – šin  (kokoro)                       – srdce (ve smyslu ducha, nikoliv orgánu)

Tento termín je široce používán napříč většinou japonských bojových umění, jeho význam se však může lišit. Vzhledem k tomu, že cvičím pouze karate, budu se věnovat užívání slova zanšin v souvislostech, které znám od svého učitele. Aikidisté a kendisté prominou…

V karate se pojem zanšin používá k vyjádření obecné ostražitosti a stavu připravenosti. Nejedná se pouze o ostražitost v kumite, pod zanšin spadají všechny možné bezpečnostní poučky a pravidla, která se týkají běžného života. Hned z úvodu článku se tak dostáváme na tenký led, protože soubor takových pravidel se optikou dnešní doby může zdát zbytečný, nebo dokonce až za vlasy přitažený. Pokud zanšin berete vážně, měli byste se např. po vstupu do neznámé místnosti vždy porozhlédnout po oknech a dveřích a zvážit případnou únikovou trasu. Od věci není ani přehled o blízkých předmětech, které lze použít jako zbraň, kdyby někomu z přítomných náhle „hráblo“. Důležité jsou i zvyky jako např. stát vždy pevně na obou nohách, neopírat se o zeď a nekřížit nohy ve stoje, obcházet rohy na ulici větším obloukem atd.
Z povídání s Mijagi Aniči senseiem vím, že Mijagi Čódžun například svým žákům vždy říkal, aby před odchodem domů (z dódžó) šli vždy na záchod. Pravděpodobnost šarvátky byla tehdy mnohem vyšší než dnes a sem tam se stávalo i to, že někdo chtěl testovat schopnosti studentů bojových umění a tak si na ně večer cíleně počkal. Plný močový měchýř je při boji nevýhodou, která sice nemusí být nijak závažná, ale pokud je možné se jí vyhnout, je lepší „to“ udělat.
Na jednu stranu je to možná úsměvné a na druhou stranu tak vidíme, jak vážně se podobné bezpečnostní poučky kdysi braly. Jak s nimi naložit v současnosti, navíc ve střední Evropě, je na každém z vás zvlášť 🙂

Z hlediska tréninku karate je mnohem zajímavější význam zanšinu přímo v kumite/irikumí. Nejedná se už o pouhou ostražitost, protože ta se samořejmě při boji předpokládá. Zanšin je stav, za kterého lze provést účinný útok, nebo obranu a je tedy opakem situace, při které máte plné ruce práce s vlastní stabilitou, úhyby, či krytím. Strategií společnou snad všem bojovým uměním je připravit si soupeře tak, aby nebyl ve svém obvyklém postoji, aby byl překvapený a nemohl svižně reagovat na útok, který přijde v dalším okamžiku. Vyžaduje to kontinuální tlak, finty, či úmyslné změny v načasování technik a každý má svou osobitou metodu založenou na vlastních zkušenostech. Naopak u začátečníků a lidí, kteří nic netrénují, je běžné směřovat svůj nejsilnější úder přímo do krytu soupeře a často tak nedosáhnout žádného výsledku.
Pokud se vám podaří dostat soupeře do situace, kdy vrávorá, nestíhá, utíká atd., bude váš další úder/kop/strh pravděpodobně devastující. Pokud vsadíte na silnou ránu, bez ohledu na to, že soupeř je připraven a čeká, říkáte si tak o kontr…
Samozřejmě jsou i takové techniky, jejichž provedení přímo počítá se ztrátou zanšinu. Říká se jim sutemi 捨身 a asi by si zasloužily vlastní článek… tak možná příště.

Hikite:

引く – hiku (sin. in, okinaw. také un) – táhnout, stáhnout…

手 – te (sin. šu, okinaw. ti) – ruka

Obvyklý a hojně užívaný pojem pro staženou ruku u boku. Zároveň je to také velmi ošemetné téma, protože ačkoliv má hikite svůj význam ve cvičeních jako kihon, či kata, velké množství karate klubů (nebo snad dokonce celých stylů) se jej snaží praktikovat i ve volném boji. Tam samozřejmě tato pozice nemá co dělat, ruce musí být v pozici před tělem a odkrýt si polovinu těla stahováním ruky k pasu je holé šílenství.
Jaké jsou tedy benefity a vůbec celý smysl existence hikite?

Držení těla je asi tím nejdůležitějším důvodem. Pokud karate nebudete považovat pouze za soubor a úderů a kopů a jako odreagování 1x týdně po práci, nutně se časem dostanete k technickým detailům, které vaše cvičení výrazně zefektivní. To je nakonec alfa a omega celého tréninku, tedy zařídit to tak, aby vaše technika byla co nejsilnější. Toho lze docílit samozřejmě vhodným posilováním (netřeba objevovat Ameriku, v karate k tomu máme soubor cvičení hodžó undó, tedy okinawské nástroje jako číší, sáší, makiwaru atp.), ale také porozumění základní tělesné mechanice. Pokud tedy stojíte o zapojení co největšího počtu svalů do úderu, nevyhnete se korekci pohybu ramen a zad. Aby bylo možné správně zapojit zádový sval do běžného cuki (což vyústí v odlišné vnímání tzv. kime, nikoliv jako zpevnění celého těla na krátkou dobu, tolik rozšířené dogma), je nutné nejdříve přestat zatínat ramena a snažit se je držet dole. A abychom se něčím takovým mohli vůbec zabývat, rovná záda a držení těla jsou základním předpokladem. Jestliže tělo nenarovnáte, velmi pravděpodobně totiž docílíte pouze nahrbení zad směrem dopředu, což nejen že nebude mít vliv na zamknutí ramene (opět princip činkuči), ale dokonce časem možná vyústí v bolestivé problémy se zády, či samotnými rameny.
Do stejné kategorie spadá i další důvod, tedy tisknutí lokte k tělu při úderu. Na téma dalšího OOO (obecně oblíbený omyl 🙂 ), kterým je nepropínání loktů do úderů, zaměřím další článek. Kdybych totiž měl vybrat v karate tu nejhorší věc, která je bez racionálního důvodu omílána trenéry stále dokola a která má ten nejzhoubnější vliv na sílu techniky, bude to určitě krčení loktů při úderech. Pro tuto chvíli si však vystačíme s tím, že pozice hikite vám díky držení pěsti hřbetem ruky dolů a dlaní nahoru, umožní tlačit loket k páteři a držet si jej tak u těla. Vybočení lokte do strany při přímém úderu jej oslabí, zamezí vám opřít se do úderu vahou a vlastně tak do jisté míry eliminuje benefity vedení úderu z boku (rozumějte pomocí švihu boků, z dolní poloviny těla), či posunu těžiště dopředu do úderu. Hikite je v kihonu však pouhá pomůcka k vytvoření a udržení funkčního „karate těla“ a když absolvujete třeba seminář s nějakým významným okinawským učitelem, dost možná se dozvíte právě to, že hikite je pouze metodou pro začátečníky. Pokročilí totiž drží ruku obvykle otevřenou, ve svislé pozici před tělem tak, jak je to vidět v mnoha kata a některých složitějších drilech v kihonu. Právě tato pozice však může při úderu způsobit vybočení lokte, či zatnutí ramene, proto s ní nelze začínat či experimentovat a běžné hikite je pro začátečníky vhodnější.

Například Kuba Jošio sensei o tom mluví od druhé minuty na videu níže. Vřele doporučuji všechna jeho videa, jsou to poklady, které ačkoliv vás karate nenaučí, svou kvalitou (a skutečným autentickým Gódžú-rjú) na youtube nejspíš nemají obdobu. Jsou však pouze v japonštině (bez které to karate prostě nejde, učte se japonsky 🙂 ).

 

 

To jsou však všechno důvody technické, nebo zdravotní (tedy mimořádně důležité). Hikite má ale i další význam, který je součástí některých aplikací technik z kata do boje, tedy tzv. bunkai (ve skutečnosti slovo bunkai znamená rozebrat, rozložit a týká se tak technik, které jsou jinak součástí celku kata).
Možná jste už narazili na rčení, které říká, že technika je v jedné ruce, ale význam (aplikace) v té druhé.  Toto moudro poukazuje na skutečnost, že technika v kata a její praktická aplikace nejsou to samé, ale jsou součástí jednoho celku. Zároveň však napovídá, že aby technika fungovala (tedy její esence, základní nápad) je zapotřebí vědět o funkci druhé ruky. Kata jsou mimořádně důmyslný nástroj a ani jediný pohyb, krok, nebo pozice v nich není jen tak do počtu, či navíc. Pokud cvičíte Gódžú-rjú, měli byste se ptát na spoustu věcí… Proč je v první sekvenci kata Saifá krok do šikodači zrovna směrem dozadu a ne dopředu… nebo šikmo? Proč je technika v Gekisai (kop, loket) s rukou u boku a přitom ta samá část v Šisóčin s otevřenou rukou před tělem?
Hikite jako v kihonu, ve tvaru vedle těla, totiž často v kata vyjadřuje tzv. kuzuši, neboli rozhození soupeřovy rovnováhy. Stažení ruky k pasu, v závislosti na bunkai, znamená škubnutí se soupeřem takovým způsobem, který sice nemá šanci vyústit v nějaký regulérní strh, ale umožňuje provést techniku druhou rukou. Tu techniku, která je v kata mnohdy na první pohled zřejmá, ale nikdy nebude správně fungovat bez druhé, nenápadné ruky v hikite.

Když se podíváme znovu na kata Gekisai, výborný příklad je toto:

10383109_10207585379134469_3811096176513091201_n

Na tomto obrázku (mimochodem výborně překresleném podle fotky z našeho semináře, autorovi tisíceré díky) je zcela zřejmé, jaký smysl má pravá ruka (tedy hikite), která drží zápěstí útočníka. Pokud v sobě však máte jen trochu zdravého skepticismu, možná vám na tom něco nesedí… Co zbraňuje útočníkovi trefit obránce svou volnou (levou) rukou přímo do obličeje? Co mu zabraňuje nedržet levou ruku u boku, ale dát si jí do gardu k hlavě a bloknout tak švih (předloktím) obránce? Odpovědí může být kuzuši, tedy rozhození soupeřova soustředění a rovnováhy pomocí silného škubnutí, úplně stejně jako je to v kata. Taková věc samozřejmě není z obrázku patrná, stejně jako taiatari (náraz tělem na protivníka), či ašibarai (podmet nohou, opět viz kata Gekisai). Zároveň aby bylo takové škubnutí vůbec účinné a aby dokázal tímto způsobem techniku aplikovat i lehčí soupeř na těžšího, je zcela nezbytné mít povědomí o principech v samotné kata, jako např. použití tandenu (podbřišku, neboli základního stavebního kamene celého Šórei-rjú karate), držení těla, loktů a ramen atd. Kata vám řekne i jak stát, aby zápasící soupeř neměl stejný předpoklad vás hodit, jako vy jej (!). A jako bonus pak i to, kam a jak zatlačit/švihnout, aby za žádnou cenu nemohl ustát ono šutó-uči ze strany obránce.

Souvislost hikite a zanšinu tedy neznamená to, že abyste zůstali ostražití, potřebujete k tomu mít ruku u pasu 🙂 Jde o to, že právě stažená ruka má v kata často skrytý význam a rozhození soupeře z jeho zanšinu je tím nejčastějším případem. Nemusí to být však jen hikite. V Gekisai dai ni stejnému účelu slouží hikiuke (uprostřed kata), v Saifá to může být kencui-uči do krytu (tzv. sasoidi), v Seiunčin pohyb pánví dozadu v ukiašidači (nekoaši)… atd., je toho mnoho.
Je to nápověda, která skrývá význam původní bunkai a odhaluje zbytečnost dlouhosáhlých kombinací a nepraktických obranných sekvencí, které téměř vždy vyžadují pasivního spolupracujícího soupeře. Každá bunkai, kterou znám, má vždy shodné schéma.  Její provedení musí mít co nejméně kroků (lidově řečeno bum-bum-hotovo) a musí být devastující. Pokud si lámete hlavu nad tím, že trávíte dlouhé hodiny obíháním nic nedělajícího soupeře a naznačováním mnoha technik, nebo pokud vaše bunkai ani v nejmenším nepřipomíná samotnou kata, pravděpodobně není něco v pořádku. Zeptejte se na to svého učitele…

Hodně štěstí… 😉

J.Č.

Štítky .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.