History by Jesse

Znáte Karate by Jesse?

Tento web je provozován nadšencem do karate jménem Jesse Enkamp, který jej sám označuje za blog.

Jesse má svůj osobitý styl psaní, který asi nemusí sednout všem. Obzvlášť ty, kdo hledají seriózní informace velmi rychle omrzí záplava článků typu „10 zázračných rad, které zaručeně vylepší vaše kata“… Mezi těmito poněkud bulvárními výkřiky však jsou i články, které mají skutečnou hodnotu. A kdyby nic jiného, mohou vás inspirovat a přimět se o dotyčné téma zajímat do hloubky.

Já Jesseho blog sleduji už pěkných pár let a vždycky jsem mu fandil. Populárně-naučný styl psaní má sílu přitáhnout pozornost i těch, kdo na nějaké dlouhosáhlé historické výzkumy nemají náladu. Co se popularizace karate týče, nelze tak Jessemu upřít kredit a podobný blog, pokud vím, navíc nikdo jiný ani neprovozuje.
Jesse se postupem času stal slavným a jeho blog je údajně tím nejčtenějším materiálem o karate na internetu. Od jisté doby natáčí svá vlastní videa a nyní dokonce začal prodávat vlastní značku karategi Seishin. Někdo na to možná nahlédne jako na povrchní komercializaci, ale co… Blog si drží úroveň, kterou měl od začátku a pokud se navíc Jessemu podařilo se proslavit a prodávat své produkty, nelze mu to mít za zlé…

Já mu mám za zlé něco jiného…

Článek, který se na Karate by Jesse objevil 9. ledna zdánlivě pojednává o rozdílu mezi okinawským a moderním karate. O důvodech, proč jsou oba směry tak moc odlišné a proč k těmto radikálním změnám v karate vůbec došlo. Skutečnost je taková, že už zhruba od poloviny článku si Jesse začíná vymýšlet a že pro samou nadšenou nadsázku už v článku nezbylo místo pro fakta… resp. fakta byla upravena tak, aby zapadala do atmosféry článku. To jsem zatím u Jesseho nikdy nepozoroval a vzhledem ke čtenosti jeho webu to považuji za strašný průšvih. Čtenáři si v drtivé většině fakta neověřují a Jesseho blog má tak vlastně až neuvěřitelnou moc přetvářet dějiny a šířit nepravdivé informace, ovšem v souladu se svým obchodním záměrem. Aby toho nebylo málo, pod článkem je odkaz na známého karate historika Patricka McCarthyho, který s článkem údajně pomáhal…

Strašně mě zajímalo, jak bude Jesse reagovat na kritiku. Ještě víc mě zajímaly jeho zdroje a těšil jsem se na argumentaci, kterou by svůj článek podpořil a zavřel mi pusu. A tak jsem nelenil a napsal poměrně rozsáhlý komentář.

Jednalo se o několik bodů:

1. Jesse:
Jesse píše poutavý příběh o meziválečném Japonsku. O tom, jak se po první světové válce snažila japonská vláda pozvednout morálku obyvatel zábavou, k čemuž mělo sloužit představení boxerských zápasů veřejnosti. Ta západní box údajně nadšeně přijala a „japonští vůdci“ tak měli příležitost skrz něj nacionalizovat společnost a posílit znovu japonského bojového ducha. Ne všem se ale myšlenka přijetí západního boxu zamlouvala a tak, snad na základě nějakého článku v novinách se japonská pozornost obrátila na Okinawu a karate. V roce 1921 pak dokonce budoucí císař Okinawu navštívil a nechal si předvést místní bojová umění. Jedním z předvádějících byl i Funakoši Gičin, který se nakonec ukázal být perfektním kandidátem pro šíření karate v Japonsku. Byl vzdělaný a uměl (nejspíš narozdíl od ostatních okinawských karatistů) i obstojně japonsky.

1. skutečnost:

Už samotná myšlenka nacionalizace Japonska prostřednictvím západního boxu je protimluv. Boxerská utkání probíhala více méně neustále, ovšem na úrovni lokálních zápasů a bez valné odezvy veřejnosti. Vzhledem k rozdílům ve výšce a váze měli západní boxeři vždy navrch a podobné zápasy způsobovaly spíše frustraci a ještě větší zatvrzení se proti všemu, co bylo západní (obzvlášť ruské). Lze tak říct, že skutečnou pozornost veřejnosti si vysloužil až slavný zápas ruského boxera proti okinawskému karatistovi Motobu Čókimu v Kjótu. Motobu tak sice zvýšil zájem Japonců o okinawské karate, ale vzhledem k tomu, že jediné médium, které o zápase informovalo byl King magazine, ani tato událost nezpůsobila žádnou masovou hysterii. Nutno podotknout, že v této době již Funakoši vyučoval karate v Tokiu a tato událost mu samozřejmě udělala dobrou reklamu (především však proto, že obrázky u článku v King magazine zobrazovaly zápas boxera proti Funakošimu, nikoliv proti Motobu Čókimu. Zda-li to byl záměr, či chyba již bohužel nezjistíme, zákulisní a tedy nepotvrzené klepy říkají, že si tuto záměnu Funakoši sám vymohl. Každopádně tento sled událostí nakonec vedl ke známému střetu těchto dvou okinawských mistrů a takřka k rozpadu Funakošiho dódžó po jeho prohře).

Japonský korunní princ Hirohito (budoucí císař Šówa) v roce 1921 skutečně Okinawu navštívil. Nikoliv však za účelem hledání odpovědi na západní box. Historie je jako obvykle poněkud složitější a stručně se věc má asi takto:
Okinawa byla oficiálně připojena k Japonskému císařství v roce 1879 po tchajwanském incidentu. Anexe mimo jiné zahrnovala i nucenou abdikaci okinawského (přesněji Rjúkjú) krále Šó Taie, jeho přestěhování do Tokia a dožití v domácím vězení. Okinawané tak přišli o značnou část své národní identity a problém se ještě více prohloubil po Šó Taiově smrti v roce 1901. Tehdejší japonský císař Meidži slíbil navštívit Okinawu a promluvit k lidu (Okinawané do té doby císaře ani jednou neviděli, ačkoliv byli nuceni jej uctívat), svůj slib však nedodržel a pokusil se náladě na ostrově pomoci pouze finančně ( založením fondu na opravy škod způsobených každoročními tajfuny). Taktéž jeho nástupce, císař Taišó nenavštívil Okinawu ani jednou a k vyjádření toho, že císařské Japonsko Okinawu neignoruje se odhodlal až korunní princ Hirohito. Nutno však podotknout, že se jednalo o zastávku při jeho cestě do Evropy a že Hirohito strávil na Okinawě pouhý jeden den. (George Kerr: Okinawa:The History of an Island People)

U této příležitosti byla japonskému princi demonstrována rozličná okinawská umění, mimo jiné i karate a kobudó. Karate zastupoval Mijagi Čódžun a o předvedení kobudó se postaral Matajoši Šinkó. Funakošiho role spočívala především v přípravě ukázky dětí, které od roku 1919 učil karate v rámci tělesné výchovy (ve škole Okinawaken Šihangakkó). Ukázka udělala na Hirohita dojem a ten nakonec rozhodl, že v rámci kulturní výměny a většímu porozumění Okinawě by mělo být karate prezentováno přímo v Japonsku. Jako vhodná příležitost se ukázala První výstava tělesné výchovy, pořádaná hned v květnu 1922 japonským ministerstvem školství (文部省第一回体育展覧会).
(https://ja.wikipedia.org/wiki/%E8%88%B9%E8%B6%8A%E7%BE%A9%E7%8F%8D )

 2. Jesse:

V roce 1922 se Funakoši zúčastnil výstavy tělesné výchovy a jeho ukázka karate byla zásah do černého! Celé Japonsko bylo uchváceno Funakošiho uměním a on konečně mohl pokračovat ve snu svého učitele Itosu Ankó, který již dříve nastartoval popularizaci karate jeho zavedením do škol.
Pomocnou ruku nabídl zakladatel džuda Kanó Džigoró sensei. Sám si musel projít modernizací starého džúdžucu v nové džúdó a věděl, že Funakoši by podobnou věc bez jeho (Kanóovy) pomoci nezvládl.
To se ukázalo být na 100% správně.
Vzhledem k tomu, že Japonsko je kulturou jednorodou, muselo být i Tódi upraveno tak, aby zapadlo mezi ostatní bojová umění. Muselo být například změněno i jméno a tak v roce 1933 vznikl název karatedó – cesta prázné ruky.
Vše bylo systematizováno a ritualizováno. Terminologie, pásky, kjú/dan systém, uniformy, přeorientování ze sebeobrany na formu vhodnou do sportovních utkání, bezpečnostní pravidla atd. To byl zrod moderního karate.
Funakoši v tom však nebyl sám. Všichni okinawští karatisté, jakými byli např. Mijagi Čódžun, Mabuni Kenwa, Motobu Čóki, Tojama Kanken, Taira Šinken, Ueči Kanbun se museli těmto novým pravidlům přizpůsobit.

2. skutečnost:

Tady už jde do tuhého. Lze říct, že co věta, to smyšlenka.

V roce 1922 se Funakoši skutečně zúčastnil atletického expa a prezentoval okinawské karate japonské veřejnosti. Jeho účast spočívala především ve vystavení tří svitků s fotografiemi rozličných pozic z karate kata a kumite (Funakoši Gičin: Karatedó ičiro – 1975) a ke skutečné praktické demonstraci došlo až o měsíc později. Zakladatel moderního džúdó Kanó Džigoró byl totiž na výstavě také přítomen a zaujat málo známým okinawským uměním požádal Funakošiho o praktickou ukázku přímo ve svém dódžó Kódókan v Tokijské čtvrti Šimotomizaka. Funakoši se nejprve zdráhal, neboť se (dle vlastních slov) necítil být dostatečně kvalifikovaný. Nakonec nabídku přijal a v červnu 1922 předvedl spolu se svým kóhaiem (tedy žákem Itosu Ankó senseie) Gimou Šinkinem před necelými dvěma stovkami džúdistů kata Kúsankú (Funakoši) a kata Naifanči (Gima). Na džúdisty z kódókanu, kteří byli zvyklí na neustálé volné zápasení (randori) však ukázka neudělala žádný dojem, především z důvodu absence jakékoliv formy boje. Vzhledem k neúspěchu a k finanční tísni se Funakoši rozhodl vrátit na Okinawu. Až na poslední chvíli jej oslovila skupinka malířů z Tabata popular club s tím, že mají zájem o výuku karate ve svém klubu. Ani to však Funakošiho chudobu nevyřešilo a proto byl nucen žít na koleji Meisei džuku s mladými Okinawany, kteří přijeli do Tokia za studiem. Kromě úlohy hlídače, údržbáře a zahradníka začal na koleji také vyučovat karate a pomalu pracovat na uvedení svého umění do povědomí japonské společnosti. Hned v roce 1922 za tímto účelem vydává i svou první knihu Rjúkjú Kempó: Karate.

Funakošiho mise byl pomalý a útrpný proces. Nekonalo se žádné ohromení celého Japonska a Funakoši si musel všechno velmi tvrdě odpracovat a prosadit. Dle mého názoru je to vskutku obdivuhodné a nevidím jediný důvod, proč tuto skutečnost překrucovat a vyrábět polopravdivou senzaci. To, že bylo karate systematizováno a k nepoznání změněno je pravda. Tento proces však začal již na počátku Funakošiho výuky, kdy adoptoval džúdistický kjú/dan systém a udělil první šodan (první černý pás) v historii karate (oceněným byl právě Gima Šinkin, viz výše). Postupem času se k Funakošiho skupině přidávali další a další zájemci o bojová umění a díky některým z  nich bylo nakonec umožněno přesunout výuku karate ze studentských kolejí pod hlavičku univerzity Keijó. Tento úspěch však s sebou nesl i požadavky na karate samotné. Funakoši se bránil jakémukoliv tréninku kumite a trval na tom, že karate se cvičí pouze jako kihon a kata. Jeho dva nejvýznamnější studenti Koniši Jasuhiro a Ócuka Hironori (pozdejší zakladatel Wadó-rjú) shodně ve svých knihách popsali, že Funakoši sice ovládal nějakých 15 kata, ale nácvik boje prý téměř neznal. Byl to tak právě Koniši Jasuhiro, který Funakošimu pomohl zformovat první řízené kumite a to na základě svých předchozích znalostí z různých umění, především z Takenouči-rjú džúdžucu. To, že se dodnes v Šótókanu, narozdíl od okinawského karate, klade velký důraz na jakusoku kumite (tedy obrana proti předem danému útoku, zpravidla oizuki) je způsobeno právě událostmi této doby.
(Ócuka Hironori: Meiseidžuku zengo, Koniši Jasuhiro: Rjúkjú karatedžucu no sendacuša)

Ohledně změny znaků z „čínské ruky“ na „prázdnou ruku“ jen stručně. Japonsko-Čínské vztahy byly pochopitelně na bodě mrazu a čím dál hustší předválečná atmosféra si takovou změnu vyžádala. Funakoši s návrhem změny znaků přišel už v roce 1929 a ostatní Okinawané jej pod tlakem japonského ministerstva školství (resp. frakce Butokukai) následovali v roce 1936 na velkém koncilu patronů karate v městě Naha (Karate ója no zadankai).

3. Jesse:

Byl zaveden nový typ instruktorské hodnosti, tzv. „renši“. To především z důvodu, aby okinawané (venkované) nedosáhli na tradiční japonské tituly kjóši a hanši, kterých nebyli dostatečně hodni.

3. skutečnost:

Změna dosud používaného titulu Seirenšó na nový titul Renši se odehrála v roce 1934.

Již v roce 1933 se však Miyagi Čódžun, po registraci Gódžú-rjú, stává vedoucím sekce karate okinawské pobočky Dainippon Butokukai a současně je mu udělen titul kjóši (tedy vyšší, než seirenšó/renši).

Podrobněji se o tomto tématu dočtete ve starším článku zde.

Závěrem:

V poněkud zkrácené verzi, nicméně se všemi důležitými informacemi a odkazy na zdroje jsem tento text postnul jako komentář k původnímu článku Jesseho Enkampa. Doufal jsem, že dojde k diskuzi, že Jesse třeba odhalí své zdroje informací a dojde tak k porovnání. Já své názory a výsledky pátrání rád upravím pod tíhou protiargumentů a něco podobného bych čekal od každého, kdo se o historii seriózně zajímá. No prostě jsem se těšil, protože o historii karate si člověk jen tak nepopovídá…

A víte co se stalo?

Můj komentář byl beze slova na vysvětlenou smazán… 🙂

A to opět pouze potvrzuje to, o čem jsem psal ve článku Dubito ergo cogito.

Štítky .Záložka pro permanentní odkaz.

7 reakcí na History by Jesse

  1. Talaniel říká:

    To mě teda u Jesseho docela mrzí 🙂 Ale pravda je, že mi už dřív přišlo, že na kritičtější komentáře nereaguje a zřejmě ještě kritičtější rovnou maže 🙂
    Každopádně to potvrzuje, že jeden zdroj informací nestačí a vyplatí se číst ještě něco/někoho jiného 🙂

  2. admin říká:

    Vřele doporučuji práce těchto lidí:

    Mario McKenna (Kowakan Vancouver)
    Charles C. Goodin (Seinenkai Hawaii)
    Patrick McCarthy (Koryu Uchinadi) – ačkoliv práce pana McCarthyho mívají dohledatelné historické i jazykové nedostatky (přesto stojí za to)

    Jesseho web je na úrovni Blesk.cz je zapotřebí ho tak chápat a číst s rezervou…

  3. Martin Šauer říká:

    Jesseho web jsem objevil teprve nedávno a byl jsem rád, že někdo docela zajímavě píše o karate. Tím víc mě mrzí, že na tvoje připomínky vůbec nereagoval a nevyjasnil to.

    Mimochodem, znáte někdo práci Iaina Abernethyho a jeho přístup k bunkai a praktickým aplikacím? Pokud ano, co na něj říkáte? A netušíte, jestli v Česku cvičí někdo karate podobně jako on.

    Iain ve mně po dlouhé době zase obnovil nadšení do karate.

  4. admin říká:

    Souhlasím, pan Abernethy je úžasnou inspirací. Hlavně je to jeden z mála, který se snaží techniku z kata aplikovat věrohodně a prakticky, nikoliv pouze jako jako reakci na oizuki v zenkucudači.
    Jeho rozebrání některých Gódžú kata byl ale krok vedle… na druhou stranu to za žádné původní bunkai nevydává a narovinu říká, že jsou to jeho nápady a pojetí.
    Kéž by bylo víc takových, jako je on.

  5. Talaniel říká:

    Díky za tip na pana Abernethyho, prozkoumám.

  6. Marian říká:

    Funakosiho ukazka kata zrejme nezaujala necelych 200 judistu, ale podle Funakosiho zivotopisu zaujala samotneho Jigoro Kana. Drive se obecne uvadelo, ze to pro J. Kana byla inspirace k zavedeni kata do Juda a Funakosi se mel v Judu inspirovat rozlisovanim stupnu Kyu. S novymi a novymi informacemi netusim zda je to zjednodusena pravda, ci legenda. Pokud si dobre pamatuji a me zdroje byly spravne, Judo v tech dobach pouzivalo pro 5.-3.kyu bily pas a pro 2.-1.kyu hnedy, nicmene jsem narazil i na informaci, ze v Kodokan Judo se pro vsechny stupne kyu pouziva pouze byly pas. Bez relevantniho a dostatecne obsazneho zdroje informaci je tezke hledat pravdu.

  7. admin říká:

    To je obvyklý problém se zdroji typu „dříve se obecně uvádělo“. Proto k podobným článkům vždy uvádím zdroj a naoplátku bych čekal, že pokud se někdo pokusí článek zpochybnit, či doplnit, tak uvede odkud čerpá.

    Kanó Džigoró při sestavování osnov toho, čemu dnes říkáme Kódókan džúdó vycházel ze svého cvičení Tendžin Šinjó-rjú a Kitó-rjú džúdžucu. To jsou bojová umění předávaná pomocí kata a z těch přímo vychází ty nejstarší sestavy v džúdó jako jsou Kime no kata a Košiki no kata. Stejně jako např. Džú no kata jsou jsou Kanóovým výtvorem a v Kódókanu se cvičí od 80. let 19. století. Jen připomenu, že Kanó se s Funakošim prvně setkal až v roce 1922.
    Kanó sice projevil zájem o Funakošiho ukázku, ale jejich spolupráce po pár setkáních skončila. O karate nebyl žádný zájem a nebýt pana Kosugiho z Tabata popular klubu, vrátil by se (Funakoši) na Okinawu.

    Upřímně, zdrojů je dost, jen mít čas, chuť a někdy i znalost cizího jazyka. Já samozřejmě netvrdím, že mám patent na pravdu a pokud by se našel nějaký relevantní důkaz (zmínka) o tom, že Funakoši měl na Kódókan kata vliv, pokorně článek upravím a zdroj doplním.

    J.Č.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.