Jaká etiketa v dódžó je vlastně zapotřebí?

Chtělo by se mi napsat „vůbec žádná“, ale to by bylo příliš snadné…

Dódžó etiketa. Soubor chování, pozdravů, úklon a dalších zdánlivě nepotřebných úkonů a pravidel je přítomen snad v každém dódžó, či klubu bojových umění. V některých se dodržuje více, v jiných méně, někde stačí potřást rukou, jinde musíte do seiza.

To, že je jistá forma etikety zapotřebí je myslím zcela jasné. Společnost na podobných pravidlech stojí celá a vynechání např. pozdravu, podání ruky atd. by nás mohlo uvést do nepříjemné situace a poškodit vztahy s okolím. Jenže má cenu dodržovat japonskou etiketu přesto, že nejsme Japonci? A je ta obvyklá dódžó etiketa vůbec japonská?

V Japonsku jsem mnoho let dodržoval společenskou etiketu jak v dódžó, tak mimo něj. V cizí zemi se můžete buď přizpůsobit místním pravidlům, nebo se chovat jako hulvát a zavřít si tak před nosem spousty pomyslných dveří (taky jsem se s takovými cizinci setkal a dodnes jejich postoji nerozumím). Řekl bych, že za tu dobu jsem získal docela dobrý přehled o pravidlech chování, užití správné japonštiny a obrovské spoustě nepsaných pravidel, bez kterých by celá etiketa dost dobře nefungovala. Trvat však na dodržování těchto pravidel i po návratu do ČR v rámci pražského dódžó se mi jeví jako holé šílenství. Důvod je stále stejný, nejsme Japonci…

Úklona

Je třeba si uvědomit, že úklona není vůbec výsadou bojových umění, nýbrž součástí japonských pravidel slušného chování. Taková úklona ale není jen tak, pokud se ukloníte málo, může to působit jako projev arogance. Pokud to však přeženete a ukloníte se příliš hluboko, může to dokonce působit tak, že si z dotyčného děláte legraci… takže taky špatně. Když se klaní cizinci, většinou to působí toporně a uměle a vlastně je to mnohdy i pravda. Takže ruku na srdce, k čemu je vlastně v českých dódžó taková úklona dobrá?
Já zastávám názor, že křečovité napodobování Japonců je prostě divné. Svou úlohu zcela jistě plní úklona v seiza na začátku a na konci tréninku. Je třeba oddělit běžné chování a začít se plně soustředit na trénink. Hranici, kde končí přátelské tlachání s ostatními a začíná keiko (jehož součástí by měla být spíše vážná atmosféra a nějaký ten adrenalin, než volná zábava) je vhodné určit právě pomocí seiza, úklony, či krátkého vyčištění hlavy pomocí mokusó. To ale znamená, že spíš než slušné chování je úklona součástí tréninku, přepnutí hlavy do bojového módu a vyřadit tento pozdrav by znamenalo nutnost nahradit jej něčím jiným. Při sparringu je častým zvykem si na začátku ťuknout rukavicí se soupeřem. To je ekvivalent úklony, znamení, že od teď už jedeme na ostro a je nutno dávat pozor…
Co ale s ostatními úklonami? Je nutné se klanět při každém vstupu do dódžó a nestačilo by třeba jenom běžné „dobrý den“, nebo „ahoj“? Součástí tradičních dódžó je vždy tzv. kamiza, nebo prostě šómen, tedy místo se svitkem, fotografiemi učitelů atd., kterým můžete projevit úctu už při vstupu. Jak to ale uděláte, to záleží jen na vás… V Japonsku jsem byl svědkem mnoha forem tohoto pozdravu, někteří lidé se při vstupu neukloní prakticky vůbec, jiní jdou u vchodu okamžitě do seiza, někdo úklonu doplní o hlasité „onegaišimasu!“. Striktní pravidlo žádné není, ale pořád je to pouze pozdrav vycházející z dlouhé historie etikety japonské společnosti a nikoliv něco, co platí pouze pro dódžó… Když si tedy představíte tu samou situaci v českém karate klubu, který cvičí ve školní tělocvičně a jehož instruktor neumí slovo japonsky, nenapadá mě žádný důvod k dodržování japonské společenské etikety. Karate navíc vzniklo na Okinawě a tam jsou společenská pravidla zase o trochu jiná, čím se tedy řídit a do jaké míry japonskou etiketu dodržovat?

Pokud se ale přesto rozhodnete pro dodržování těchto pravidel, mám pro vás drobnou radu. Při úkloně se klopí zrak! Úklona spojená s pohledem dopředu je výsadou cizinců, působí trapně a není slušná. Ruce musí zůstat podél těla, nejrůznější posunky a gesta rukama (pěst na dlaň, modlitba atd.) jsou zvyky z jiných zemí a pokud se snažíte zachovat etiketu japonskou, vyvarujte se jich. Stejně jako u ostatních prohřešků vůči etiketě vás však velmi pravděpodobně Japonci vůbec neopraví a budou to tiše ignorovat…

Hlasový projev

Japonština používaná při tréninku bojových umění je kapitola sama pro sebe. Nejčastější chyby jsem už do článku shrnul tady.

S použitím japonštiny při tréninku je vždycky problém, pokud nikdo v celém klubu japonsky nemluví. Nastane tak situace, kdy Čech Slováka učí frázi „osaki ni šicurei šimasu“(*), ani jeden z nich neví co to přesně znamená a kdy se to používá a nakonec z toho vyjde zkomolenina, které neporozumí ani ten japonský učitel na mezinárodním semináři. Po určité době je výsledkem zcela nový druh karate žargonu, kterému nebudou rozumět ani nováčci na tréninku, ani instruktoři na seminářích a který bude žít, podobně jako tichá pošta, svým vlastním životem. K čemu je to tedy dobré? Je zkomolená japonština na tréninku karate ještě součást té etikety a když, tak proč? Odpověď nechám na vás…
Nejde mi samozřejmě o názvy technik, či kata, tam je určitě výhodnější zachovat japonštinu. Pokud vás ale učitel na tréninku nutí se hlásit a říkat „onegaišimasu“ pokaždé, když potřebujete na záchod, není to ani česká, ani japonská etiketa… Na pravidlech slušného chování je zajímavé to, že často slouží nějakému praktickému účelu. Jak zařídit aby lidé (obzvlášť děti) nevkráčeli do dódžó jako páni a nesrazili se s někým, kdo zrovna cvičí? Úklonou při vstupu. Stejně tak když se někomu chce během tréninku na záchod, měl by se v tichosti vytratit a zase se zařadit zpátky do tréninku. Jakékoliv jiné projevy by narušily trénink a nakonec bychom se dostali do trapné situace, kdy se kvůli odskočení si na záchod přestalo cvičit a všichni ostatní, místo drilování sebeobranné techniky poslouchají, jak jejich kolega prosí o svolení se jít vyčůrat :-). Taková etiketa by byla vyloženě nepraktická a nesmyslná.
Aby nedošlo k mýlce, vzájemnou úctu a slušné chování považuji za nesmírně důležité. Proč ale napodobovat Japonce, navíc mnohdy zcela chybně? Záleží totiž také na tom, kde si uděláte tu pomyslnou čáru. Která pravidla z japonské společnosti budete dodržovat a která už ne (a proč).
„Onegaišimasu“ – obecná prosba, často o zachování přízně, o výuku atd. Tohle slovo je slyšet docela často i v českých klubech. Stejně tak poděkování „arigató gozaimašita“. Proč to tady ale končí, když japonská etiketa je mnohem složitější? Nebudu vypisovat všechno, jen pár perel:

  • Hierarchie je v JPN velmi přísně dodržována. Zjednodušeně řečeno sempai (starší, zkušenější) svým kóhaiům (mladší, méně pokročilí) vždy tyká (nízký uctivostní styl tameguči). Obráceně kóhaiové svým sempaiům zásadně vykají (tedy uctivý styl keigo, resp. teineigo). Co tedy začít tímto zvykem? Připadalo by vám divné, kdybyste přišli jako nováčci do klubu, kde by vám všichni tykali, zatímco vy byste museli všem vykat? Přirozeně, to totiž není česká etiketa.
  • Oblékání je taky kapitola sama pro sebe. Ve starých japonských školách je výrazně více pravidel, než třeba v karate, ale i zde pravidla jsou. Jak jde k sobě klanění se v seiza, když má na sobě dotyčný triko a přes něj uvázaný černý pás? Sorry, to je exot…
  • V tradičních dódžó je úklid po každém tréninku samozřejmostí. Jakmile skončí cvičení, kóhaiové běží namáčet hadry na podlahu, sempaiové třeba zametají… nikdo neremcá, že za to platí a ještě má uklízet.
  • Víte například, že ačkoliv to není striktním pravidlem, často sempaiové platí účet v hospodě za kóhaie? Že ti mají povinnost se starat o to, aby měli všichni okolo plnou sklenici a něco na zub k tomu? A to nejlepší nakonec. Bez ohledu na to, kolik toho sníte a kolik vypijete, účet se dělí vždy rovným dílem mezi lidmi u stolu (pokud vám nějaký sempai nepřidá) 🙂
  • Víte, že se sluší dvakrát do roka (v zimě a v létě) přinést učiteli nějaký hmotný dar? Očúgen a Oseibo se dodržuje stejně pečlivě, jako úklony a pozdravy… Co vy na to, karate instruktoři? To by chtělo zavést i u nás! 😀

Dojdeme tak k tomu, že vlastně při své hře na Japonce dodržujeme pouze to, co se nám líbí a nad zbytkem zavíráme oči.
Kdybych měl ale vybrat jedinou věc, jejíž úplné zmizení by karate prospělo? Ono všechno to klanění, příšerná japonština, oslovování stylem Vomáčka-san atd. je pořád tak nějak spíš úsměvné… Vybral bych slovo Oss/Osu! Článek na toto téma je zde, někteří známí mi však postupně vytýkají, že článek byl moc v rukavičkách a tedy, že to mnoha lidem vůbec nedošlo… takže naplno:

Oss! je rakovina karate. Nemá svůj původ ani v japonské, ani v jakékoliv jiné etiketě, či tradici a jeho použití se rovná úmyslnému vyjádření arogance. V Japonsku je to takové malé tabu, protože všichni dobře vědí co to znamená, ale jen málo se o tom mluví… takže když na veřejnosti běžně používáte oss, lidé si vás zařadí do jisté skupiny obyvatel (ze které tento pozdrav vzešel), na kterou je třeba si dávat pozor, ale jinak se jí radši vyhnout. Na oss nenarazíte v žádných tradičních uměních v Japonsku, ani karate dódžó na Okinawě. Oss neříkal ani Funakoši, ani Miyagi, Mabuni, Ócuka, Higa, Motobu, Ueči, jmenujte koho chcete … a mě hrozně mrzí, když lidé, kteří se snaží udržovat odkaz těchto pánů znásilňují karate kulturu touto vulgaritou. Obzvlášť pan Funakoši, který proslul svou vzdělaností, pacifismem a dobrými mravy se musí otáčet v hrobě, když jeho následovníci po celém světě hrdě užívají jeho básnické jméno (Šótó) a zárověň na sebe pořvávají oss! jak ta nejsprostší jakuza.

Co říct závěrem?
Karate si žije svým vlastním životem. Má to jistě i své kladné stránky, vývoj je zapotřebí vždy a všude. Už v tuto chvíli však můžeme říct, že japonská společenská etiketa a to, co je běžně k vidění v karate dódžó (mimo Japonsko) jsou výrazně odlišné věci. Vzhledem k tomu, že obsáhnout všechna pravidla není v silách drtivé většiny českých instruktorů (a proč taky?), slušné chování a dodržování zákonů této země by mělo bohatě stačit…
Minimálně se tak člověk vyhne značnému údivu, když našetří na letenku do Japonska a po příletu zjistí, že je všechno jinak. Že vlastně mnoho let dodržoval zvláštní postupy a pravidla, která v zemi jejich údajného původu vůbec neznají…

J.Č.

(*) Fráze, která znamená zhruba „Omlouvám se, že jdu dříve, než vy“. Hojně používaná při odchodu z (nejen!) dódžó.

 

samurai

 

Štítky .Záložka pro permanentní odkaz.

3 reakce na Jaká etiketa v dódžó je vlastně zapotřebí?

  1. eliska říká:

    Super clanek!

  2. Petr říká:

    Moc pěkně vysvětlené. Já bych se chtěl zeptat, zda jste se setkal s ukloněním se soupeři po jeho zásahu při sparingu (s významem uznání platné techniky / poděkování soupeři za odhalení naší slabiny ). Děkuju

  3. admin říká:

    Petr: Nesetkal, ani jednou. To ale samozřemě neznamená, že taková praxe někde jinde (v JPN) neexistuje. Ani jsem o tom nikdy nepřemýšlel, při sparringu na to podle mého stejně není čas a platná technika je ta, která funguje a pošle soupeře na zadek 🙂 (ale nejsem schopen to objektivně posoudit, ve sportovním karate se moc nevyznám)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.