Karate všem na odiv…

Karate je dnes byznys jako blázen. Miliony lidí po celém světě jsou ochotny kupovat drahé karategi, do sportovního zápasu dokonce dvě sady chráničů (modré a červené), oblékat se do triček s křiklavými nápisy… Můžete mít potištěné bundy, vesty, tašky přes rameno a všem okolo řádně dávat najevo, že cvičíte karate. A to se možná dočkáme zařazení karate do Olympijských her! Jakým směrem se „popularizace“ pohne dál, to se mi nechce ani domýšlet.
Prodejcům se nelze divit. Pokud je poptávka, byli by hloupí, kdyby karate věci neprodávali. Otázkou zůstává, je-li opravdu nezbytné tyto věci kupovat.
V každé chytré knížce se dočtete, že karate je životní styl. To je samozřejmě pravda, je ale nutné to všem sdělovat? Trénink je pouze vaše osobní záležitost a lidé v okolí, kteří karate necvičí, tuto vaši snahu stejně neocení, neboť jí ve většině vůbec nerozumí. Jen tak mimochodem můj otec je dlouholetý nadšený modelář a tímto koníčkem tráví takřka všechen svůj volný čas, ale ještě nikdy jsem jej neviděl v triku s nápisem „Modelář“ 😀 To samé platí pro naprostou většinu dalších lidí a činností, kterým se věnují.

V karate, kromě triček, tašek, bund, přívěsků a čepic máme ještě jedno poznávací znamení, tzv. kendako.
Složenina kendako znamená pěst (ken) a mozol (tako) a jde tedy o tu pověstnou ztvrdlou kůži na kloubech pěsti, vedlejší produkt cvičení na makiwaře.
Není to žádná sranda, čím víc na makiwaře cvičíte, tím hůř vaše ruce vypadají. Mozoly dokážou praskat a pečlivá údržba je nutná. Stejně jako nápisy na oblečení je i kendako něco, co je vidět. I mně už se stalo, že se mě kamarád u piva zeptal, jestli je to atopák, nebo co a následovalo vysvětlování toho, co je to makiwara atd. Nejjednodušší je se mozolů sem tam zbavit a začít zase nanovo (normálně pemzou, stejně jako kůže na patě 🙂 )
Na Okinawě dokonce existuje pejorativní výraz „tidžikun buši“, který označuje právě karatistu dávajícího své monstrózní ruce všem na odiv. Kromě toho, že by to dospělý člověk neměl mít zapotřebí, mi sensei říkal ještě jednu zajímavou věc. Karate je bojové umění a styl života a ačkoliv je vlastně naším celoživotním cílem toto umění nemuset použít v praxi, musíme to samozřejmě s veškerou razancí udělat, pokud nebude jiné východisko. V boji žádné fair-play neplatí a pokud budete nějakým způsobem dávat najevo, že něco cvičíte, může to pak případný agresor vyhodnotit jako zbytečný risk a pokusí se to zařídit „jinak“. Zbraní, útokem zezadu, přesilou atd. Pokud tedy máte všude nápisy karate (mma, muay-thai atd.), nebo třeba pečlivě budovanou ohromující muskulaturu, útočník to možná vyhodnotí jako příliš velkou překážku a zaútočí „nečestně“. Stačí trochu googlit a zjistíte, že se to sem tam stává…

Kendako

Kendako

Je pochopitelné, že člověk s věkem prochází i osobním vývojem. Pokud je někdo zapálený dvacátník, má nejspíš potřebu všechno do světa vykřičet a ukázat, že je prostě lepší… časem, pokud tedy s karate nesekne, si uvědomí, že trénink je jeho osobní věc a že nějaké to vynucené uznání okolí není vlastně vůbec k ničemu. S praktickým tréninkem je to podobné:

Sensei mi vždycky říkal, že cvičení se musí lišit podle věku.

„Ve dvaceti cvič jako dvacetiletý, v padesáti jako padesátiletý.“

Takhle přesně přeloženo to zní jako ta nejjasnější věc na světě… Gódžú-rjú karate je tvrdý-měkký styl a jeho výuka začíná tím jednodušším, tedy tvrdou technikou. Spousty posilování s nástroji hodžó undó, otloukání, tvrdé irikumí (sparring) a hektické nácviky základních technik. K serióznímu studiu měkké techniky se člověk musí časem dopracovat, dlouholetým tréninkem získat cit, musí se být schopen na své tělo spolehnout a nezakopávat si o vlastní nohy… Výsledek, jak se již dlouhé roky pod vedením Kató senseie přesvědčuji, je ten, že pokročilá technika a letitá zkušenost předčí sílu a výbušnost mladých… Ruku v ruce s technikou a stylem tréninku se pak pomalu mění i pohled na svět a životní priority.
Za jeden z bezvadných příkladů považuji pana Kazumi Hadžime, který je pětinásobným vítězem celojaponského mistrovství Kjokušin karate. Ve své době byl nejlepší z nejlepších a jediné, na co se soustředil, byl tvrdý trénink a vítězství. Časem však začal mít o svém přístupu pochybnosti a dnes vede pouze malé dódžó, ačkoliv by myslím mohl trénovat celou japonskou reprezentaci. Tvrdí, že přišel na to, že skutečné karate se skrývá v kata…

Dostávám se tak konečně k myšlence dnešního článku. Člověk si musí projít všemi fázemi vývoje. Je normální, že je ze začátku impulzívní a zbrklý, bez tohoto období by přišel o spoustu cenných zkušeností a možnosti ohlédnutí se za svými jalovými léty. Časem si však každý, kdo si vybral bojová umění jako cestu svého života, musí uvědomit, že kromě tréninku samotného je vlastně všechno ostatní jedno.
Nezáleží na tom, kolik máte nápisů na triku, jaký máte technický stupeň, jestli máte nějakou průkazku organizace s razítkem, jestli chodíte se členy karate klubu na pivo, jestli jste ve sparringu postrachem dódžó, nebo otloukánek… Karate je pouze vaše osobní věc a pokud to s ním myslíte vážne, nutně se dostanete ke cvičení doma… Většina lidí nemůže přijít do dódžó denně, nakonec rodina a práce jsou vždy důležitější. Pokud to ale nejde více dní za sebou, odložíte jednoduše trénink do šuplíku? Pokud ano, vytáhnete jej vždy zaprášený a nepoužitelný 🙂 Shodou okolností mi jeden z členů našeho dódžó teď nedávno ukázal své domácí cvičební náčiní (makiwara, uči-iši atd.), které používá když nemůže přijít do dódžó. V duchu jsem se musel usmát a pomyslet si: „Konečně, první…“ 😉

Možná, že to, co dělá  karatistu karatistou je makiwara schovaná za domem před zraky všech lidí :-)

Možná, že to, co dělá karatistu karatistou je makiwara schovaná za domem před zraky všech lidí :-)

J.Č.

 

Štítky .Záložka pro trvalý odkaz.

3 Responses to Karate všem na odiv…

  1. brucus říká:

    Nič v zlom, ale môže to fungovať aj naopak – prípadný agresor uvidí človeka v oblečení s nápismi karate, vyhodnotí to ako vysoké riziko a agresiu si rozmyslí. 😉

  2. admin říká:

    Je to tak 🙂
    Karate by u nás ale muselo mít stejnou pověst, jakou má v Japonsku.
    Je tu ještě ten třetí úhel pohledu, kdy se může stát, že agresor uvidí nápisy karate a zkusí si něco dokázat… Kdysi se mi taky stalo něco ve smyslu „hele, tak ty děláš karate, tak ukaž co umíš“.
    Stále si ale myslím, že dospělý člověk nemá zapotřebí vyřvávat do světa, že cvičí. To by měla být pouze osobní věc každého z nás…
    J.Č.

  3. Talaniel říká:

    Myslím, že to je hlavně o tom dozrávání. Měla jsem období, kdy „jen metal a nic jiného“, ale teď už metalovou vizáž nemám a jiné styly nezatracuji 🙂 Protože nakonec i takový hudební styl je hlavně (aspoň pro mě) vnitřní prožitek. A karate taky dělám, protože mě baví a ne proto, že se můžu vytahovat (no, i když někdy je fajn i to vytahování se 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.