Karate změnilo můj život

Okinawské Gódžú-rjú jsem začal studovat v roce 2001. Paradoxně mě do Země vycházejícího slunce nepřivedl zájem o karate, nýbrž o japonštinu. Ač jsem již za sebou měl několik let cvičení v Čechách, setkání s karate v jeho původní formě mě rychle přinutilo přehodnotit účel své cesty do Japonska a plánovaný dvouletý pobyt prodloužit na dobu neurčitou. Několik životních obětí, spousty odříkání a v neposlední řadě porozumění všech mých bližních mi nakonec umožnilo strávit v Japonsku studiem karate 8 let, získat svolení k založení vlastního dódžó a zastupování svého sensei v České Republice.

 

Svého učitele jsem potkal úplnou náhodou. Když jsem se po příjezdu do Japonska poohlížel v okolí svého bydliště po nějakém karate klubu, kde bych mohl pokračovat ve svém koníčku, nenašel jsem žádný klub Šótókan karate, do kterého bych nemusel dojíždět alespoň hodinu vlakem. Nenapadlo mě tedy nic lepšího, než otevřít lokální zlaté stránky a zkusit štěstí v prvním klubu, který najdu, bez ohledu na styl, jenž jsem doposud cvičil.

            Dódžó sensei Kató Tomojuki je neveliké a když jsem poprvé přišel jak jinak, než na „čumendu“, měl jsem stěží kam si sednout. Oč nenápadnější toto místo bylo zvenku, o to silnější atmosféru mělo uvnitř. Účelově, ale přece vkusně zařízený prostor v tradičním okinawském stylu dýchá na náhodného návštěvníka poklidným kouzlem a zároveň vzbuzuje neblahou předtuchu toho, co se v něm každý den odehrává a jak moc dostane každý příchozí do těla. Tvrdá a rychlá technika střídající se s měkkými pohyby za zvučného břišního dýchání, četné techniky úchopů a porazů, osobitý styl posilování celého těla… to všechno mě přivedlo na jedinou myšlenku, že okinawské karate je to, co jsem do teď hledal.

             Až později jsem se dozvěděl podrobnosti o učiteli, na kterého jsem narazil a o stylu karate, který učí.

            Narozen v roce 1951 v tokijské čtvrti Setagaja se Kató sensei od útlého mládí věnoval nejprve džúdó a ve svých 16 letech se prvně seznámil s karate, které jej naprosto uchvátilo. Na doporučení svého prvního učitele karate se seznámil s okinawským Gódžú-rjú a sensei Higaonna Morio v jehož organizaci IOGKF dlouho působil a setrval jako instruktor až do roku 1994, do svého 6. danu. Okamžitě po vystoupení z organizace se však dočkal nečekaného oslovení ze strany mistra Mijagi Aniči, historicky jediného učideši (osobní student, často žijící s učitelem v jedné domácnosti, budoucí pokračovatel stylu) a posledního žáka zakladatele Gódžú-rjú Mijagi Čódžuna. Aniči sensei mému učiteli výslovně zakázal se vrátit zpět do IOGKF a přijal Kató Tomojuki senseie jako svého učideši. Po osmi letech tvrdého cvičení pak v roce 2002 obdržel Kató sensei vrcholný 10. dan a osvědčení Ógi kaiden, které potvrzuje úplné předání umění a stal se tak dalším pokračovatelem okinawského Gódžú-rjú karate po sensei Mijagi Aniči.

           

            Při svém prvním tréninku jsem se málem pozvracel. Jestli platí, že v karate se dbá na fyzickou kondici, tak v okinawském karate to platí dvojnásob. Jako první se nově příchozí student seznámí s rozcvičkou, která zahrnuje cviky na rozehřátí i protažení celého těla a cvičí se většinou v poměrně rychlém tempu. Ačkoliv se pohyby na pohled nezdají nijak složité či namáhavé, Džunbi undó (rozcvička) může být pro člověka nezvyklého na fyzickou zátěž řádně tvrdý oříšek. Celé toto cvičení sestavil Mijagi Čódžun sensei na začátku 20. století a za pomoci několika předních okinawských lékařů rozcvičku koncipoval tak, aby co nejméně namáhala vnitřní orgány, ale zároveň tělo dostatečně zahřála a připravila na následující cvičení karate. Jednotlivé cviky obsahují mnoho odkazů na samotnou techniku a žák si mnohdy nevědomky zažívá návyky, které pak uplatňuje při nácviku např. úderů, kopů či pák, při drilování pohybu nohou, přenášení těžiště atd. Rozcvička skončila přibližně po třiceti minutách a ihned na ní navázalo posilování, tzv. Hodžó undó. Filozofie říkající, že pokud chcete vykonávat techniku pomocí nějaké části vašeho těla, musíte ji na to nejdřív řádně připravit, má pak za následek nejrůznější, mnohdy zvláštní posilovací nástroje a s nimi vykonávané specifické cviky. Stejně jako v rozcvičce, i v Hodžó undó je každý pohyb koncipovaný tak, aby měl přímou souvislost s technikou, aby ji posílil a zároveň nezpůsobil nepřirozený, či jednoduše nechtěný růst svalu. Když jsem se v dódžó Kató senseie prvně rozhlédl, byl jsem ze všech žáků nejvyšší, jako jediný cizinec jsem všechny i hmotnostně převyšoval a vůbec mě nenapadlo, že bych snad mohl mít s fyzičkou nějaké potíže. Už však první minuty posilování s nástroji jako je číší (závaží připevněné na krátké holi), nebo nigirigame (velké hliněné nádoby držené prsty za hrdlo) mě rychle vyvedly z omylu. Samotné cvičební nástroje nejsou nijak těžké, průměrné číší váží kolem 6kg a nigirigame přibližně 7kg každá. Jsou to však cviky, které zapojují i takové svalové partie, o kterých jsem ani nevěděl, že je vůbec mám. Později mi Kató sensei řekl: „Aby strom mohl mít těžké větve, musí mít nejdřív silný kmen.“ Posilování v okinawském karate je totiž obzvlášť ze začátku zaměřené na celkové zesílení, tak aby tělo bylo schopno řádně generovat sílu do úderů a poskytovalo jim oporu. Tak jako strom se slabým kmenem neunese velké větve, slabé tělo nebude schopné udeřit, i kdyby ruce byly sebesilnější. 

            Říká se, že začátečník si až do prvního danu (černého pásku) vystačí právě s číší, nádobami nigirigame a makiwarou. Ačkoliv je toto velmi individuální, dlouhou dobu tvoří základ posilování Hodžó undó tyto tři nástroje, které připraví tělo budoucího karatisty na zvládnutí základních úderů a postojů. Makiwara, neboli pružné prkno svisle připevněné k podlaze, do kterého karatista cvičí údery, je kapitola sama pro sebe. Přibližně 10cm široké prkno, jehož tloušťka se pro dosažení potřebné pružnosti zdola nahoru ztenčuje, je na svém vrcholu omotáno provazem z rýžové slámy. Odtud pochází i samotný název makiwara (maku=motat a wara=sláma). V mnoha karate klubech je dnes však wara nahrazena koženými návleky, které jsou sice méně náročné na údržbu, ale které se svými vlastnostmi od původní slámy přece jenom liší. Na Okinawě se například traduje, že rýžová sláma má protizánětlivé účinky a i když dojde při cvičení k oděrce, rána se nezanítí a čistě se zahojí. Při velkém počtu opakovaných úderů navíc sláma lépe absorbuje teplo způsobené třením a nedochází tolik k vytváření puchýřů, které zabraňují kvalitnímu cvičení.

Vlastně si ani nevzpomínám, že bychom na makiwaře někdy cvičili během hromadného tréninku, nebo že by mě snad někdo (včetně sensei) do jejího používání nutil. Viděl jsem však, že žáci se vždy scházejí přibližně půl hodiny až hodinu před začátkem a začínají právě nácvikem úderů do této pomůcky. Až když mi to samotnému také nedalo a začal jsem napodobovat starší žáky a pokoušel se bez ladu a skladu do prkna bušit pěstí, přistoupil ke mně sensei a vysvětlil mi, k čemu je vlastně tato pomůcka dobrá a jakým způsobem bych s ní měl zacházet.

Ne nadarmo se i makiwara řadí do Hodžó undó, tedy do posilování. Od prvního příchodu do dódžó jsem si nemohl nevšimnout tvrdých zčernalých mozolů na kloubech většiny přítomných studentů a logicky jsem si odvodil, že úderové prkno makiwara je používáno právě k otužení úderových ploch. Není to však úplně pravda, makiwara je v první řadě nástroj, který posiluje všechny svaly potřebné k tomu silně udeřit. Jedna z výhod oproti klasickému boxovacímu pytli je ta, že makiwara stále tlačí proti úderu. Karateka se pak při nácviku přímého úderu snaží prkno ohnout a na zlomek sekundy mu nedovolit vrátit se zpět do původní polohy, což má za následek jednorázovou kontrakci všech důležitých svalových partií, potřebných pro provedení silného a průrazného úderu. Jakmile dojde k povolení zápěstí, uvolnění ramene a zad, či k nestabilnímu postoji, makiwara nemilosrdně odstrčí snažícího se cvičence a vrátí se zpět. Při zachování správného postupu nácviku má tato pomůcka obrovský vliv na sílu úderu a není divu, že je považována za oporný pilíř karate, bez ohledu na styl. Ač se karate dělí na několik směrů a jak principielní, tak technické rozdíly mezi styly z měst Šuri a Naha jsou zřejmé a mnohdy až velmi výrazné, makiwara je nástroj společný všem a je k vidění ve všech tradičních dódžó po celé Okinawě.

Ačkoliv makiwara není nástroj primárně určený k otužování úderových ploch, je to právě otužování a vzájemné otloukání, kterému se v okinawském Gódžú-rjú věnuje mnoho času a úsilí. Cvičení zvané kotekitae se provádí ve dvojici a pro každého nově příchozího cvičence je zpočátku peklem. Předloktí, která na sebe při tomto drilu narážejí zpočátku bolí i několik dní a tvoří se na nich velké tmavé modřiny. Když jsem z dódžó Kató senseie začal chodit domů se zčernalými předloktími, nejednou jsem si od své ženy vyslechl slova údivu, mám-li to zapotřebí a jestli bych karate radši nechtěl nechat. Kotekitae je však nutné cvičení, ve kterém jde hned o několik věcí zároveň. Nutnost z hlediska samotného otužení je samozřejmá. V hojně procvičovaných technických drilech ve dvojici na sebe předloktí narážejí velmi často a student, který si neprošel kotekitae zpravidla není schopen pokračovat již po několika opakováních. Jde pochopitelně také o jakousi psychickou odolnost vůči bolesti, kterou si člověk postupem času vypěstuje, ale i tělo samotné si zvykne na nový druh zátěže a předloktí se zpevní, mnohdy i zdánlivě ztvrdnou a zcela se na nich přestanou objevovat podlitiny a to dokonce i při stupňující se zátěži. Kotekitae má však ještě jeden význam a z dlouhodobého hlediska vývoje karatisty jde o jakousi první metu, přes kterou se každý musí přehoupnout. Kató sensei mi až v posledních letech prozradil jakým způsobem nahlížet na své žáky a že právě kotekitae může být jakýmsi barometrem psychiky. Je to odříkání a překonání bolesti, kterým dá student poprvé najevo to, že o cvičení má vážný zájem a že se oddal myšlence karate, přijal autoritu svého učitele a dychtí po dalších dovednostech i za cenu bolestivých obětí. Žák se postupem času musí zbavit strachu z bolesti a být připraven cvičit naplno i za cenu vážnějšího zranění. K takovému zranění však dojít nesmí a to je zodpovědnost učitele, který ač žáky musí dohnat na pokraj sil, měl by odhadnout potřebnou hranici a včas s cvičením přestat. Čím víc se zamýšlím nad hloubkou tohoto skrytého významu, tím víc mě fascinuje, jak zásadní může mít pouhé otloukání rukou vliv na celou kariéru a rozvoj schopností jedince a zároveň jak snadné je pro učitele otestovat své žáky a zjistit s jakým úmyslem a odhodláním do dódžó přicházejí.

Přibližně první půl rok mě sensei zcela ignoroval. Nehledě na to, že jsem do dódžó docházel pětkrát týdně a dřel ze všech sil, učitel mě ani jednou neopravil, neukázal techniku, ba ani neoslovil. Aniž bych to v tu dobu tušil, šlo právě o mé testování a sensei se tak ujišťoval, že od teď má smysl mi věnovat čas a úsilí při nácviku mnohem složitějších metod, než je kotekitae, nebo posilování. Je spousta rozdílů mezi naší evropskou a japonskou mentalitou a velmi často se přímo odráží ve skladbě tréninku. V tradičních japonských uměních a nejedná se zdaleka jen o karate, si učitel vybírá svého žáka a svým, mnohdy svérázným způsobem jej zkouší. Stojí před nimi totiž mnoho let značného úsilí, fyzické i psychické námahy a bolesti a nekonečné obětování volného času, které studenta můžou od cvičení odradit ve chvíli, kdy to učitel bude nejméně čekat. Od žáka se tedy očekává, že dokáže svůj maximální zájem a vynaloží co nejvíc sil ještě dřív, než vypukne samotná výuka karate, nebo prostě odejde a už se v dódžó nikdy neukáže. Já jsem naštěstí svůj půlrok vydržel a po jeho uplynutí jsem se konečně mohl začít učit pořádné karate.

Trénink okinawského Gódžú-rjú karate se stává z pěti částí, které se musí cvičit rovnoměrně a žádné z nich by neměl být přisuzován větší důraz než ostatním. I když je cvičení z počátku více orientováno na posilování (Hodžó undó) a drily základních technik (Kihon), postupem času se přidávají sestavy (Kata), nácvik boje s protivníkem (Kumite) a zvláštní cvičení na rozvoj citu pro pohyb soupeře, kombinovaný s technikami boje na krátkou vzdálenost (tzv. Kakie). V rozvoji schopností karateky mají tato cvičení své pořadí, dané technickou náročností, ale všeobecně platí, že i student, který již cvičí Kakie by měl věnovat stejné úsilí a čas drilům Kihon, jako úplný začátečník. Po půl roce nekonečného cvičení postojů, přesunů, úderů a kopů jsem se začal učit první kata z osnov Gódžú-rjú, základní žákovskou sestavu Gekisai dai iči. Kata, ač se zdá být na první pohled poměrně jednoduchá, má svá úskalí. Souvislý pohyb a neustálé opakování kata je výzvou pro fyzičku každého cvičence a vláčné pohyby střídající rychlou a tvrdou techniku jsou z počátku značně vyčerpávající. Po několika měsících hektických základních drilů, kopání a úderů do lap, se mi nechtělo věřit, že by mě cvičení sestavy dokázalo tak vyčerpat, obzvlášť když můj učitel stejnou sestavu cvičil s neuvěřitelnou razancí, aniž by se byť jen trochu zadýchal. Říká se, že člověk pochopí úder „cuki“ až po deseti tisících opakování a pro cvičení kata platí určitě podobné, ne-li stejné pravidlo. Až když si člověk zautomatizuje pohyb natolik, že o něm přestane přemýšlet hlavou, až když se tělo unaví natolik, že do všech pohybů přestane vkládat zbytečnou sílu, tehdy teprve dochází k osvojení si techniky a až tehdy je možné s čistým svědomím prohlásit, že daný pohyb skutečně umím. Spolu s odstraněním zbytečného pohybu a zbytečné síly v technice dojde k uvolnění, které má za následek nejen celkové zrychlení techniky, její výrazné posílení, ale uvolněné tělo také spotřebovává méně energie, tedy má větší výdrž. Myslím, že nebudu přehánět, když napíšu, že tento princip uvolnění, tzv. dacurjoku je společný všem bojovým uměním a je vodítkem k esenci techniky. Postup je individuální, někteří studenti pochopí během nějakého konkrétního cvičení, ostatní se uvolňují postupně, někdo pochopí dříve, jiný později. Výsledkem je možnost provádět nejen kata mnohokrát za sebou, plnou rychlostí a silou a možnost oprostit se od pouhé fyzické námahy, ale začít trénink karate chápat více technicky, soustředit se na strategii a protivníka. A přitom dacurjoku není cíl cvičení karate, nýbrž jeho odrazovým můstkem, byť nesmírně důležitým. Poslední část osnov okinawského Gódžú-rjú, cvičení zvané Kakie totiž naprostou uvolněnost vyžaduje. Tlak vyvíjený na soupeře během přetlačování již musí vycházet z celého těla, z pohybu těžiště a z uvolněných svalů, nikoliv ze zatnutých ramen a paží, které by vedly k velmi rychlému vyčerpání a co víc, ke ztrátě stability a neschopnosti čelit soupeřově síle. Jakmile student pochopí a prakticky zvládne všech pět částí osnov, nabude teprve význam slov Gó a Džú svůj smysl. Tvrdý a zároveň měkký (gó a džú), rychlý i pomalý, silový i uvolněný styl karate.

Po pěti letech usilovného tréninku, když už jsem si začínal říkat, že mě nemůže nic překvapit a že se mé schopnosti sice stále zlepšují, ale jsem do karate již zcela pronikl, se mi znenadání dostalo obrovské cti. Kató sensei mi navrhl, abych se nastěhoval přímo do jeho domácnosti a pokračoval v tréninku jako tzv. učideši, neboli osobní student. Z japonského hierarchického systému vyplývá, že takový návrh se rovná příkazu, nehledě na to, že podobná šance se naskytne jednou za život. Nabídku jsem nadšeně přijal a v domě svého učitele strávil cvičením karate celý rok. Čekal mě však tvrdý režim, každodenní vyčerpání nekonečným procvičováním kata, vlastní trénink, pomoc mému učiteli s výukou dětí a nakonec večer ještě trénink s dospělými. Lidské tělo je však úžasný aparát a zvykne si na jakoukoliv zátěž. Cviky s těžkými nástroji při Hodžó undó přestanou vyčerpávat, na těle se nedělají modřiny ani po kontaktu s protivníkem, dokonce i monotónní zvuk makiwary začne znít jako smysluplná hudba. Celý roční pobyt v domě mého učitele mi však dal mnohem víc, zcela totiž změnil můj pohled na karate jako celek. Jako každý student jsem dříve dělil cvičení na části, které mě baví a ty, které nemám rád, jednou jsem se na trénink těšil, jindy byl unavený a cvičit se mi nechtělo. Jakmile se ale karate stane každodenní náplní života, všechny emoce, všechny nálady se rázem ukážou jako zbytečné a jsou na obtíž. V tréninku již není místo pro radost, nebo zlost, zůstává jen trénink samotný. Všechny tyto pocity jsou nahrazeny břemenem zodpovědnosti, kterou pociťuji dodnes. Zodpovědnosti nejen vůči svým současným žákům a dódžó, které vedu, ale vůči svému sensei a karate samému.

Dlouhá etapa mého života byla zakončena v létě 2009 závěrečnou zkouškou a svolením mého učitele k návratu do Čech. Těžko se ohlédnout a jakkoliv život v Japonsku hodnotit, tuto zemi a dódžó Kató senseie vnímám jako svůj druhý domov se všemi radostmi i strastmi, které s ním byly a jsou spojeny. Svým návratem jsem opustil spoustu přátel a rozloučil se mnoha lidmi, kterým jsem zavázán. Jedno vím však jistě, dostalo se mi nesmírného bohatství, podařilo se mi ujít pár kroků na dlouhé životní cestě zvané Gódžú-rjú karate.

 

                                                                                                        Jan Čech

Okinawa Goju-ryu karate

Okinawa Goju-ryu karate

Štítky .Záložka pro permanentní odkaz.

Komentáře jsou uzavřeny.