Kawaigari

Pouštím se opět do tématu, které s sebou nese pohled na kulturní rozdíly mezi „zápaďáky“ (tedy námi) a Japonci. Tyto odlišnosti jsou často důvodem vzájemného nepochopení a zdánlivých křivd, ale mohou vyústit i v neoprávněnou hrdost a chvástání. Pokud vás tento úvod neodradil a pokud se nebojíte, že se v následujícím článku možná nechtěně najdete, čtěte dál 🙂

Kawaigari/kawaigaru – shledávat někoho milým/roztomilým, starat se o něj, projevovat náklonnost

S tímto pojmem se překvapivě setkáte velmi často právě ve světě bojových umění. Právě probíhá Nagoja bašo, neboli patnáctidenní turnaj japonského národního sportu sumó. Každému, kdo se považuje za nadšence do bojových umění vřele doporučuji se na sumó sem tam podívat, nejlépe mu zcela propadnout. Jde o nekompromisní plnokontaktní boj, ve kterém jsou například povoleny i údery otevřenou dlaní, nebo hůř, při startu (tačiai) pravidla umožňují i zásah předloktím/loktem (kačiage). Především je to však přehlídka nejrůznějších zápasnických technik dovedených do absolutní dokonalosti.
Svět sumó je vynikajícím náhledem do japonské kultury, neboť je také pečlivě dodržovaným prastarým rituálem. V několika minulých článcích, ať už tady na blogu, nebo na budonews.cz jsem mluvil o přísně dodržované hierarchii napříč celou japonskou společností. Ve světě původních bojových umění se tyto vztahy dodržují ještě mnohem více a sumó stojí na jejich špici. V praxi to znamená poslouchání sempaiů (starších, zkušenějších) na slovo, nejrůznější vedlejší pomocné práce, které musí nováčci v sumóbeya provádět a samozřejmě velmi tvrdý trénink, ve kterém pokročilí zápasníci své kóhaie ani trochu nešetří. Za všechny tyto útrapy si pak začínající zápasníci vyslouží pozornost šampiónů a začíná výuka a zocelování.

Konkrétně v sumó se pojem kawaigari spojuje s tímto:

Na první pohled by běžný pozorovatel pomyslel, že je to pouhá šikana. Jenže není. Naučit zápasníka, aby ze sebe dokázal vyždímat úplně všechno, aby se psychicky nesesypal když s ním nebudou jednat v rukavičkách atd., to jsou hlavní benefity podobného trápení. Proč se ale tomuhle říká právě kawaigari (viz překlad výše)? Jde o to, že zápasníci na vysoké úrovni nemají žádnou předepsanou povinnost se o své kóhaie takovýmto způsobem starat. Výuka z jejich strany se vlastně rovná projevu náklonnosti. Teprve ve chvíli, kdy se vám takový člověk začně věnovat si můžete být jistí, že mu nejste úplně lhostejní a otevírají se vám pomyslné dveře k dalším poznatkům a zkušenostem. A to, že to bolí a že je taková náklonnost nekončícím testem vaší výdrže a odhodlání? Ano, vítejte ve světě tradičních bojových umění…

Nerad bych ale na karate blogu věnoval celý článek pouze sumó. Ačkoliv se v karate nesetkáte s podobným zocelováním před zraky diváků (narozdíl od sumó nebylo nikdy karate určeno pro obecenstvo, show z něj udělaly v několika posledních desetiletích až závody), mentalita je velmi podobná.
Trénink karate je na celý život. Znamená to např. to, že ačkoliv dosáhnete mistrovství a ačkoliv cvičíte denně po dobu desítek let, váš učitel vžycky najde něco, za co vás napomene, či opraví. Kromě toho, že se vás tak snaží přiblížit jakémusi ideálu techniky (ať již dostažitelnému, nebo ne), udržuje vás také ve stavu neustálého procesu učení se, ve stavu, kdy na sobě chcete pracovat a zlepšovat se. Můj učitel mi vždy říkal, že nejdůležitější je nebýt se sebou nikdy spokojen. Ve chvíli, kdy jste se svou technikou (či kata atd.) sami spokojení, přestanete se zlepšovat, resp. začnete se pomalu zhoršovat.
Vzpomínám na seminář na Okinawě, mohlo to být tak v roce 2005-6, kdy Miyagi Aniči sensei  se slzou v oku přede všemi řekl, že mu Kató sensei připomíná Miyagi Čódžuna (a hned dodal, že pohybem, nikoliv v obličeji). Že pokud bychom chtěli o karate cokoliv vědět, první, za kým máme jít je právě Kató sensei. Byl to docela silný moment, takové věci se běžně neříkají… O to zajímavější (pro mě) bylo, když pak před všemi studenty začal Miyagi sensei opravovat Kató senseiovi jeho kata. Spíš než o nějaké technické chyby totiž šlo především o kawaigari, prokázání náklonnosti, podpory v tréninku a ponaučení pro nás ostatní. Ponaučení, že ani s desátým danem nesmíme opustit proces učení a nesmíme vzdát snahu o zlepšení se. Právě proto to Miyagi sensei udělal před námi… skutečné technické chyby by jinak totiž opravil zásadně v soukromí. Dal nám najevo i to, že Kató senseiovi předal všechno, ale stále je jeho učitelem a mentorem a stále mu na něm záleží. Co by totiž zůstalo ze vztahu učitel-žák, kdyby dotyčný učitel odmítl žáka dál učit? A to třeba i velmi nejednoznačně a zdvořile („už to všechno umíš, tak tě dál učit nebudu“)?

Ve chvíli, kdy pojem kawaigari a souvislost s japonskou mentalitou pochopíme, zjistíme, jak obrovský průšvih to znamená… tedy jak pro koho. Když si pak ještě uvědomíme, že tzv. honne a tatemae je každodenní součástí japonské kultury, skutečnost, že máte hodného a usměvavého učitele, který vás neustále chválí, může být docela šok.
Je to bohužel tak. Teprve ve chvíli, kdy na vás učitel začne být opravdu tvrdý a bude vás nutit do tréninku, si můžete být jistí, že mu o vás skutečně jde. Z vyprávění Miyagi Aniči senseie vím, jak se Miyagi Čódžun dokázal u výuky rozčilovat a jak nikdy nebyl spokojený. Jak taková výuka trvala často až do noci. O tom, kolikrát mladého Aničiho schválně porazil na zem kvůli špatnému postoji a spousty dalších věcí, které na blog napsat nemůžu.
Když teď tedy víte co je to kawaigari a honne a tatemae a pokud vám není historie karate úplně lhostejná, zkuste si přečíst třeba tohle:

http://www.kowakan.com/yagi-meitoku-2/

Na závěr je třeba dodat, že všichni japonští/okinawští učitelé nejsou stejní. To, že vás váš japonský učitel nešikanuje nemusí nutně znamenat, že jste mu ukradení. 😉 Ale může…
Pokud se tedy učíte od někoho takového, to nejlepší, co můžete udělat je jít se ho na to zeptat (co je to kawaigari). Mě třeba můj učitel neodmítnul nikdy a to jsem jej zasypával mnohdy vyloženě jalovými dotazy 🙂 To k výuce ale přece patří…

Hodně štěstí 🙂

J.Č.

 

 

Štítky .Záložka pro permanentní odkaz.

Jedna reakce na Kawaigari

  1. Honza T. říká:

    Nemam vazne slov.. a divim se ze zde nejsou zadne komentare. Tento blog mam precteny min. 2x tam i zpet, ale tento clanek jsem az doposud vzdy preskocil. O Sumo se moc nezajimam a ani nadpisek mi nikdy nic moc nerikal. Jaka to chyba, jedna se totiz o doposud nejlepsi clanek na blogu. Zajimavy zacatek, prechod ke karate jeste zajimavejsi, no a ten zaver vcetne odkazu skryvajici onu myslenku (ktera me tak nejak trkla jeste pred prectenim) to je pak vylozeny luxus. Zrovna nedavno jsem o p. Meitoku Yagim cetl nejake info, hned pote co jsem se dozvedel, ze ten talentovany herec z Goju filmu http://www.csfd.cz/film/243391-cerny-pasek/prehled/ je jeho vnuk 🙂 Mimojine nedarovala mu pak rodina Miyagi Čódžuna mistrovo karate-gi i obi? Kazdopadne opet skvele pocteni. Nerad mazu nekomu med kolem ust, ale tento blog je v nasich koncinach proste jedinecny, coz je i logicke, kdyz takoveto osobni zkusenosti zde nikdo z ucitelu BU jednoduse nema. Pro fanousky praveho karate (klidne i ty pasivni) asi nejlepsi misto k cerpani zajimavych informaci a dalsich poznatku. Dekuji!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.