Kotekitae

Tohle slovo u mnohých vzbuzuje hrůzu 🙂 A co to vlastně je?

Nejdřív, jako obvykle, dávku japonštiny.

Kote – 小手 – část ruky mezi zápěstím a loktem, tedy předloktí
Kitaeru – 鍛える – posilovat, otužovat

Cvičení, které v karate nazýváme kotekitae (nebo ude tanren) je velmi jednoduše otloukání nejrůznějších úderových ploch na těle. Ačkoliv obecně všem říkáme kotekitae, nejde pouze o předloktí a pod tento název se schovají všechny druhy podobných doplňkových drilů. Když tedy otloukáme holeně, nebo stehna, měli bychom správně říkat ašikitae (aši – 足 – noha), ale jak už to tak bývá, člověk má tendence si věci zjednodušovat. V Japonsku to mají ještě o chloupek zajímavější, v budó kruzích se totiž vžila slovní hříčka kotekitai 🙂

Ko (cuzumi)  -鼓 – buben
Teki (fue) -笛 – flétna
Tai (kumi) – 隊 – oddíl, četa

Kotekitai je tedy kapela. Taková ta pochodující kapela s nejrůznějšími nástroji, doprovázející např. mažoretky, armádní přehlídky atd. Dále v tom netřeba hledat jakýkoliv hlubší smysl, je to pouze hra se slovy, podobný výraz a údajně je to pro Japonce o něco snažší vyslovit.
Když přijde nováček do japonského dódžó a prvně uslyší o kotekitai, je právem zmatený. Prozření však na sebe nenechá dlouho čekat…

kotekitai
Nedávno jsem někde na netu narazil na fórum, kde padla otázka, jak se pozná okinawský karatista. Prý podle předloktí :-). Já tedy nejsem zastánce podobných paušalizací a vím i o „japonských“ karatistech, kteří mají ruce jako klády a na druhé straně o těch, kteří se sice chlubí tím, jak cvičí hodžó undó a okinawa karate, ale při tom vypadají jak moucha. Otázka na onom fóru spíš odkazovala na to, kolik se toho při tréninku točí právě kolem předloktí. Každý, kdo přijde prvně do dódžó si kromě rozcvičky a základních technik sáhne především na tzv. číší, závaží na tyči, které (při správném použití) posiluje především zápěstí a předloktí. Hned potom dostane do ruky nigirigame (vázy) a zase svaly pálí jak čert. A když už to dál nejde, čekají ho ještě kliky na kloubech, toraguči a další a další mučení (časem kata Sančin a Tenšó), která ačkoliv mají každé trochu jiný účel, posilování předloktí je jim většinou společné.

Samotné posílení však nestačí.

Pokud chceme, aby tělo zvládlo všechny kontaktní technické drily, musíme jej na to nejdřív připravit. Takový proces je postupný, neobejde se bez modřin, ale výsledek je ten, že si člověk z otloukání svých úderových ploch dělá hlavu stále méně. Nakonec taková cvičení přestane vnímat jako otloukání, začne se konečně plně soustředit na techniku, ale hlavně vydrží mnohem vyšší počty opakování a tudíž se zlepšuje rychleji.
Tělo reaguje vždy stejně. Po prvním kotekitae se dělají obrovské podlitiny přes celá předloktí a reakce dotyčného vypoví o jeho psychice všechno. Vlastně když se nad tím tak zamyslím, všichni ti, kteří v našem dódžó dlouhodobě cvičí a zlepšují se, si na začátku svoje rozbité ruce fotili, dávali fotky na facebook, smáli se mezi sebou. Brzy všichni zjistí, že se modřiny přestanou dělat, že už přesně ví, co od otloukání čekat a že ruce prostě tak nějak zesílí a zpevní. Najdou se však i tací, které takové cvičení vyděsí tak, že už nikdy nepřijdou. S tím se bohužel nedá nic dělat, upravit karate tak, aby vyhovovalo všem prostě nejde… Nevím už kolik jsem měl v dódžó „velkejch chlapů“, kteří při kotekitae skučeli a utíkali… a na druhé straně tu mám slečnu, která zatla zuby a toho, že jí otloukání dělá problémy jsem si všimnul až podle slz v očích… Narozdíl od těch pánů cvičí dodnes a náramně se zlepšuje 🙂

Jako obvykle budou zlí jazykové tvrdit, že to není zdravé, že si jenom odrovnáváme nervová zakončení a otupujeme citlivost.

Vůbec ne.

Cit máme v rukou všichni úplně stejný, jako jsme měli před cvičením karate. Cévní stěny neustálým zatěžováním zbytňují a jsou méně náchylné k poškození, tedy k tvorbě podlitin. Jak houstne kostní struktura a co je to Wolffův zákon se dozvíte třeba zde. Ale hlavně je zde výhoda společná všem starým bojovým uměním, pokud jsou správně předána, tedy zkušenosti generací před námi. Já mám osobně tendence brát dávné bojové historky (Bujúden) se značnou rezervou, tedy obzvlášť pokud se týkají nadlidských výkonů, které ale dnes nikdo nedokáže zopakovat. Ohledně ověření zdravotních rizik však nemusíme chodit daleko. V japonském dódžó mého učitele je 10-15 letitých karatistů (včetně jeho samého) různého věku, kteří cvičí na makiwaře a otloukají ruce většinu svého života a ejhle, nikdo nemá ani problémy s klouby, ani znecitlivělá předloktí. Nikdo dokonce nemá ani zničené lokty, ačkoliv cuki provádíme vždy do napnuté ruky. Ztvrdlé mozoly na dvou kloubech pěsti nepočítám, ty nepředstavují zdravotní riziko a ke karate prostě patří.

Jde tedy jen a pouze o to, vydržet původní nesnáze a bolest. Je to taková první hranice, kterou člověk musí překročit, když se rozhodně kráčet po cestě karate. Na té je totiž mnohem víc nesnází a výzev, často horších, než kotekitae.

Hodně štěstí, ale hlavně výdrže ve Vašem tréninku!

J.Č.

 

Štítky , .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.