Motivace do tréninku

Dnes drobná úvaha.

Za těch pár let, co naše pražské dódžó funguje už přišla a zase odešla celá řada zájemců o trénink. Ze začátku jsem si říkal, jestli je možné pohledem na nově příchozího odhadnout jak dlouho vydrží. Narovinu řeknu, že to prostě neumím a pochybuji, že to vůbec jde. Stává se, že přijde nováček, zkušební trénink si užije a nadšeně vyplní přihlášku. Vykládá, že by chtěl cvičit tak 3x do týdne a že tohle dlouho hledal… pak odejde a už se nikdy nevrátí. Na druhou stranu přijdou tací, kteří si zacvičí a rovnou hlásí, že to asi nebudou stíhat a že ještě uvidí… pak hned druhý den přijdou a vydrží pravidelně trénovat dlouhé roky.
Někteří vydrží déle, jiní kratší dobu. Někdo je talent, jiný poleno. Japonština má stejně jako čeština spousty krásných přísloví, z nichž některá přímo pasují na trénink karate. Od Kató senseie jsem často slýchával např. tohle:

„Dorjoku ni masaru tensai naši“

Není talentu, který by překonal píli.

Pravdivost tohoto přísloví se krásně ukazuje právě na lidech, kteří se nevzdají a vydrží svým tempem cvičit dlouhodobě. Pokud se talentovaný člověk fláká, i to největší poleno jej nakonec stejně předstihne. Ideální stav je samozřejmě pilný talent, takových je ale bohužel jak šafránu…

Jaká je ale prvotní motivace do tréninku a v co vyústí?

Je poměrně zajímavé sledovat to, s jakými představami lidé na karate přichází. Jeden z hlavních důvodů je pochopitelně sebeobrana. Člověk se jde učit bojové umění a očekává, že z něj za nějakou dobu bude bijec, který se o sebe postará. Ačkoliv to u každého trvá různou dobu, většinou se tato představa do jisté míry naplní. Rozdíl mezi někým, kdo nic netrénuje a mezi někým, kdo pravidelně posiluje, cvičí techniku, taktiku a rve se s ostatními v dódžó je značný a výsledek je časem vskutku znát. Má ale taková motivace svoje opodstatnění i v dnešní době? Pokud chcete karate jako sebeobranu, nutně dojdete k tomu, že v poměru účinnost/vynaložené úsilí je lepší udělat si zbrojní průkaz.

Další obvyklý důvod je hubnutí. To je ovšem kámen úrazu, neboť v tréninku okinawa karate se vše točí kolem výbušné síly, fyzické odolnosti a rychle vykonané techniky. Pokud přijde člověk s tím, že chce zhubnout, rovnou říkám, že to slíbit nemohu. Z (Okinawa) karate člověk spíš mohutní a sílí a jako cvičení ke spálení tuků je mnohem vhodnější třeba aerobik.

Vidina černého pásu v karate je naštěstí nepříliš častý, ale přesto další druh motivace. Jako prvotní impuls do tréninku možná není nejhorší, problém však nastane ve chvíli, kdy člověk překročí onu magickou laťku a složí zkoušku na první dan. Pokud to neznamená konec jeho motivace, pravděpodobně má šanci se stát velmi dobrým karatistou… Obecně by ale barevné pásky měly být motivací spíš pro děti a dospělý by měl mít svůj zájem o karate promyšlený jinak… V mnoha tradičních dódžó (včetně toho našeho) se proto používá původní systém, kdy mají dospělí bílý pásek až do 1. danu.

Ať už je vaše motivace jakákoliv, časem se z ní musí stát obliba karate samotného. Ten kdo má neustále v hlavě rvačky, hubnutí, pásky atd. nakonec nevydrží a s tréninkem skončí. Můžete cvičit jak dlouho chcete, ale pokud jednou definitivně skončíte, vaše tělo už za rok, či dva nepozná, že vůbec kdy něco cvičilo. Hlava si to často vůbec nepřipouští a jste tak na dobré cestě stát se tzv. Kučibuši (kuči – ústa, buši – bojovník) 🙂 Jednoduše řečeno, karate se musí cvičit z lásky ke karate a nikoliv kvůli něčemu jinému. Taková motivace obvykle nemá dlouhého trvání…

P.S. Kučibuši je bezva téma na další článek 🙂

chuck

Štítky .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.