Okinawašiki

Dnes to trochu odlehčíme. Lámat si hlavu nad problémy v karate světě taky nejde neustále. 🙂

Víte jak moc jsou nám, tedy Čechům, Okinawané podobní? Vezmu to od začátku…

Okinawa je opravdu malý ostrov. Zhruba měří asi 60 km na výšku, pouhých 30 km na šířku a nežije na něm víc lidí, než třeba v Praze. Nenajdete zde však žádné metro, či vlaky, jedinou hromadnou dopravou na celém ostrově je vysutá jednokolejka Yui rail, vedoucí z letiště do bývalého hlavního města Šuri (což dohromady dělá 15 stanic, navíc s poměrně krátkými rozestupy).
V sezóně je to ráj turistů. Pláže s bílým pískem, průhledné zelenomodré moře plné pestrobarevných ryb, známé i neznámé pochutiny. Vzhledem k tomu, že Okinawa z turismu žije, k vidění je i mnoho skanzenů a (donedávna) největší vodní svět na světě Čuraumi suizokkan.
Mimo sezónu je to ovšem ráj hlavně pro karatisty (kobudó bratři prominou, pro ně samozřejmě taky). Teplota v té největší zimě klesá na úžasných 20-25 stupňů, takže se cvičí mnohem lépe. Město není zavaleno turisty a celé je rázem mnohem klidnější. Můžete se projít skrz město Naha, po jeho hlavní třídě Kokusai dóri aniž by vás prodavači z obchodů oslovovali a lákali na nejrůznější cetky a sladkosti… Pláže sice fungují jen do konce října, ale v praxi to znamená pouze to, že na vás nebude dávat pozor plavčík a že stánky s občerstvením budou mít zavřeno. Pokud je ovšem venku 25 stupňů, hupsne našinec do moře i v prosinci, žadný problém 🙂
Samotní Okinawané jsou kapitola sama pro sebe. Odjakživa bylo království Rjúkjú (později prefektura Okinawa) křižovatkou kultur a jak už to tak bývá, když je malinkatá země sevřená mezi velmocemi, většinou trpí. Okinawanů se nikdy na jejich názor nikdo moc neptal, většinu historie byla na ostrově přítomna vojska cizích zemí, ať už Číny, nebo Japonska. Ke konečné anexi Japonskem došlo v druhé polovině 19. století a od té doby je Okinawa jednou ze 43 japonských prefektur. Dělá to na mě dojem, že osud Čech a Okinawy má mnoho společných bodů a výsledkem je prazvláštní charakter obyvatelstva.
„Nankuru nai sá…“ je fráze, která znamená „Ono to nějak dopadne“ a zdaleka nejlépe vyjadřuje mentalitu a přístup k životu Okinawanů. Místní lidé si užívají života plnými doušky, neradi se rozčilují a mají rádi dobré jídlo a pití. Rádi taky tančí, zpívají, každý druhý strejda vám zahraje na sanšin (okinawská verze japonského šamisenu). No a když to napíšu takhle, snad to nebude znít hnusně, ale na Okinawě se prostě chlastá 🙂 Celý ostrov má sklony k alkoholismu, většinu karate a kobudó mistrů nevyjímaje. Místní kořalce zvané Awamori se sice musí přijít na chuť, ale jak se vám to jednou podaří, objevíte celou škálu drobných chuťových nuancí, které za to prostě stojí. Když si tedy v dnešní uspěchané době vzpomenete na přísloví „Co Čech, to muzikant“, přiznáte si, že ty „velké“ problémy se řeší zásadně u piva a že jsme taky byli většinu historie malá země na chvostu velmocí, najdete možná podobnost s Okinawany stejně, jako já.

Abych ale přiznal barvu, v nedostatku disciplíny a uvolněných poměrech nás Okinawané prostě válcují. Člověk se až diví, že Okinawa může fungovat jako jedna z japonských prefektur. Zatímco na jedné straně je puntíčkářské Japonsko, kde si opravdu můžete podle vlaků řídit hodinky, na druhé straně je tzv. Okinawa taimu (Okinawa time). Okinawský čas je fenomén, který například znamená to, že když si domlouváte s někým schůzku, nedohodnete se na čase, ale na dni (s trochou nadsázky). Zatímco v Japonsku byste se domluvili na zítřek na 12:00 a na místo přišli v 11:50, na Okinawě se domluvíte prostě na zítra… a nějak se sejdete 🙂 Nedochvilnost a nespolehlivost Okinawanů je legendární a vlastně na ní není nic špatného. Společnost tak funguje celá staletí a je pouze na vás, jako návštěvníkovi, to pochopit a přizpůsobit se.
Jako bonus je celá Okinawa jako jedna rodina. Vzhledem k malému počtu obyvatel a dlouhé historii zná vlastně každý každého. V praxi to znamená neskutečnou drbárnu 🙂 Takže pokud na jednom konci města Naha navštívíte obchod Šureidó, vemte jed, že rázem o vás budou vědět všichni karatisté na ostrově, především tedy odkud jste a kdo je váš učitel… Tento přenos informací je v kombinaci s fenoménem honne a tatemae vražedný. Najednou zjistíte, že o vás ví všichni na ostrově a vy je vlastně ani vůbec neznáte 🙂

Okinawašiki znamená zhruba okinawský způsob a dostáváme se postupně ke karate. Nejsem si úplně jistý, jestli má souvislost s předchozím odstavcem, ale věřím, že ano. Trénink karate, jak je známe dnes, je totiž japonský způsob. Ten okinawský vypadal vždy trochu jinak.
Nihonšiki (japonský způsob) je více militarizovaný styl výuky, určený pro velké počty lidí. Poznáte jej například tak, že na začátku tréninku všichni klečí v seiza v jedné řadě a vyčnívá pouze nejstarší žák, který dává povely k pozdravům. Pro japonský způsob je obvyklý přesně daný čas začátku i konce tréninku, všichni cvičí totéž se stejným nasazením, na každý desátý cvik je slyšet kiai atd.
Okinawašiki je zcela odlišný. Tradiční dódžó na Okinawě většinou fungují tak, že jsou otevřena celý den, nebo aspoň celé odpoledne a žáci do nich přicházejí když mají čas (resp. kdy se jim zachce 🙂 ). Sami se rozcvičí a začínají s vlastním tréninkem toho, co si myslí, že potřebují zrovna drilovat. Mezi nimi různě chodí sensei a jednotlivě jim radí, případně dává pokyny ohledně toho, na co se v tréninku zaměřit. Konec také není přesně dán, žáci odcházejí za večerním awamori stejně jako přicházejí, tedy kdy je napadne… Ono se to zdá celé úsměvné, ale je nutno si uvědomit, jaká síla vůle je k tomu zapotřebí. Je mnohem jednodušší nechat na sebe řvát trenéra a dělat dvě hodiny to, co ostatní, než přijít do dódžó a muset se dokopat k vlastnímu tréninku. Okinawašiki navíc myslím vytváří mnohem lepší atmosféru. Nesnažíte se s pěnou u huby být lepší než ten vedle vás, ale trénujete si to svoje a pokud si nevíte s něčím rady, zeptáte se senseie, nebo nějakého sempaie. Ačkoliv se sám od sebe nikdo nepohrne do toho vás učit, jakmile se někoho zeptáte, vstřícně vám vysvětlí první poslední a ještě něco navíc…

Pod tlakem doby a s rostoucí popularitou karate (a neúnavnými karate turisty) fungují dnes v tradičních dódžó často oba modely současně. Znamená to, že sice jsou dány pravidelné tréninkové časy (obzvlášť kvůli výuce dětí), ale stále lze přijít do dódžó a začít cvičit vlastně kdykoliv. Osobně si myslím, že je tento systém nesystém pro trénink karate nejlepší, kéž bychom se k němu v našem pražském dódžó jednou dostali…

O Okinawě a Japonsku bych takhle dokázal pindat donekonečna 🙂 V příštím článku se zaměřím na ryze okinawské kulinářské speciality, které prostě musíte ochutnat a na místa, která prostě musíte navštívit (a ta, kterým se lépe vyhnout).

J.Č.

IMG_1941

Štítky .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.