… rozhodnutím valné hromady

Nemůžu jinak. Mám sice připravený článek o technice karate, ale ještě jednou si budu stěžovat a rýpat do poměrů v budó společnosti.

Včera ráno mi přišel mejl, ve kterém se mě jeho autor nepřímo ptá na udělení černého pásu za úplatu, případně na doporučení nějakého klubu, kde se taková praxe provozuje. Jde samozřejmě o prodej stupně, nikoliv o běžnou platbu za zkoušku. Abych pravdu řekl, já dotyčného soudit nebudu, jakou má motivaci a jak dlouho trvalo sebrat odvahu k napsání takového dopisu nevím. Pouze mu nemohu vyhovět.

Chytáte se teď za hlavu? No tak s tím ještě chvilku počkejte a čtěte dál.

Je až neuvěřitelné, jak lidská mysl dokáže pracovat se svědomím. Jak si mnohdy zřejmé zlo, které v případě ostatních kritizujeme a odsuzujeme, dokážeme u sebe sama ospravedlnit. A když nejde ospravedlnit, tak prostě vytěsnit a jednoduše na to nemyslet… A to je pořád ten lepší případ, protože jsou mezi námi i tací, kteří si to zlo uvědomují, ale nevadí jim… případně je vyloženě baví. To už je ale definice morální psychopatie, takových je snad minimum.

Svět bojových umění, nebo jeho značná část, stojí na systému předávání umění z učitele na žáka. Jde o soubor vědomostí a schopností tak složitý, že jeho předání bývá podmíněno dlouholetým tréninkem a potvrzeno nějakým dokumentem – obvyklé jsou certifikáty s podpisem a razítky učitele. Takhle to zní sice jasně, ale odtud už začíná průšvih, neboť obejít a zneužít se dá vlastně všechno.
Je to to samé, co jsem psal v předchozím článku. Všichni sice víme, že dávní mistři a učitelé procházeli dlouhodobým a náročným tréninkem a všem je nám jasné, že podmínit otevření vlastního dódžó mnoha roky usilovného studia je nutnost. Neudělíte přece svolení k otevření pobočky a šíření vašeho umění někomu, koho znáte chvíli a kdo u vás nikdy necvičil, nebo ano?
Ale co, kdo má v dnešní době čas na nějaké studium u kvalitního zdroje? Člověk má práci, rodinu a nemůže přece jen tak odjet na x let někam do Asie, nebo sklonit hlavu a u někoho se učit dlouhé roky… mistrem však chce být stejně, navíc má i peníze a tak se to musí zařídit jinak. Co třeba najít nějaký klub, kde mají víkednový kurz pro budoucí instruktory? Za víkend vás naučíme to, co vy pak budete svým žákům předávat několik let!… Mám z toho dojem, že takoví lidé pak stráví lhaním a vytěsňováním myšlenek tolik času, že si ani neuvědomují, že pohřbívají komplet celé bojové umění, o kterém tvrdí, že je jejich životní cestou…

Za jedno z největších zel, které ale opravdu obrovské množství lidí vytěsňuje z hlavy, považuji udělování technických stupňů valnou hromadou organizace.
Ve chvíli, kdy se k něčemu takovému snížíte, ničíte komplet celý systém předávání, celé vaše rjú a plivete do obličeje všem generacím před vámi. Všichni se chodí učit bojové umění k nějakému učiteli (ano, jsou i samouci, ale většinou jsou jen pro smích)… a když se jdete k takovému učiteli učit, jdete tam v dobré víře, že on sám se také u někoho kdysi učil. Jak do takové úvahy zapadá to, že se jednou za čas všichni sejdete, uděláte „valnou hromadu“ a svému učiteli udělíte jménem jeho vlastní organizace další dan? Vy, jakožto lidé s nižší odborností udělíte svému učiteli vyšší technický stupeň než sám doposud měl? Potřebujete tedy vůbec nějakého učitele? Nestačilo by, kdyby se za účelem udělení vašeho vlastního stupně (třeba 1. kjú) sešla banda mladších žáků s nějakými 6.-5. kjú? A koho požádat, aby udělil 7.-6. kjú, lidi z ulice?
Představte si, že bych se rozhodl, že si založím vlastní lékařskou praxi. Na studium medicíny ale nemám čas, ani chuť a tak si prostě lékařský diplom vytisknu sám, nebo o to požádám nějakého léčitele, který sice nikdy nevystudoval, ale zase umí sem tam najít vodu pomocí virgulí. Naberu pár sestřiček a začnu vesele ordinovat. Po nějaké době se mne začnou pacienti ptát na atestace, často jenom ze zvědavosti, protože vědí, že jejich získání je náročné a vyžaduje praxi. A co bych si lámal hlavu, svolám sestřičky a nechám je vystavit a podepsat potvrzení a hotovo. Dál to snad není třeba rozvádět, jenom je mi nesmírně líto, že se v případě bojových umění nejedná také o zločin…

Jen to jen pár dní, co jsem zaregistroval podobnou věc, tentokrát v jiném bojovém umění (než karate). Vedoucí onoho dódžó si s velkou slávou nechal udělit poměrně vysoký dan a vůbec mu nepřišlo trapné zveřejnit i svou zkušební komisi. Skládala se výhradně z jeho vlastních žáků, jejichž kvalifikace pro takovou činnost byla shrnuta do jedné věty za každým jménem. XXX XXX (nejdéle cvičící student), hned pod ním XXX XXX (cvičí v našem dódžó už od dětské třídy)…
Inu, gratuluji k dalšímu danu a teď mi vysvětlete, jak se s tím hlava popasuje. Jediné, co tomuto sensei musím přiznat k dobru je to, že není sám… kde se ovšem taková praxe vzala, nevím. I když možná…
Máme v Evropě jednoho velmi významného učitele. Tak významného a známého, že asi není nikoho, kdo by o něm neslyšel, nebo nebyl na jeho semináři. Tento mistr přijel do Evropy v době svého mládí a už zde zůstal. Uplynulo 40(?) let a mistr má dnes velmi velmi vysoký dan… a já se chci ptát od koho? Organizace, federace, asociace, komise, porady, valné hromady, politikaření, mlžení a… prachy. To je soubor věcí, které nahradily ten jednoduchý vztah učitele a učně. To, o čem zasnění čteme v knihách od Funakošiho a dalších. Pokud ale velevážený učitel nepotřebuje učitele, potřebuje jej vůbec někdo? Nestačilo by prostě smíchat všechny styly, kata se učit z každoročně vydávané příručky šiteigata a jednou za pár let si nechat rozhodnutím komise udělit další dan…? Ono už se to totiž dávno děje…
A teď se vy všichni, kdo jste se chytali za hlavu na začátku tohoto článku, ale přitom máte od podobného učitele certifikát na další dan, zeptejte sami sebe: jakou má ten váš stupeň hodnotu? Je lepší pravý certifikát od podvodníka, anebo falešný certifikát od odborníka? Nevyjde to náhodou nastejno?

Takže jak z toho ven? Je vůbec ještě možná nějaká změna? Já myslím, že ano, ale je na trénujících studentech.

Japonská bojová umění se vyznačují právě striktním systémem předávání a certifikací. Jenom díky tomu mnoho japonských umění přežilo dlouhá staletí a právě proto se je dnes můžeme učit přímo od kvalifikovaných učitelů a ne jen listováním v knihách (osud, který postihnul např. evropská bojová umění). Nadšení samo však nestačí. Bez kvalifikace totiž své milované umění zabíjíte.

A tak se z pozice žáků ptejte svých učitelů:

Od koho mají svůj stupeň?

Kolik strávili se svým učitelem času?

Co znamená v té a té kata ten a ten pohyb?

K čemu jsou kata Sančin a Tenšó (pokud cvičíte Gódžú)?

Požádejte šihana na semináři třeba o aplikaci bunkai ze Seisan, místo nekonečného gjakuzuki a řečí, že karate je jenom jedno…

Hodně štěstí a rozum do hrsti.

J.Č.

Štítky .Záložka pro permanentní odkaz.

11 reakcí na … rozhodnutím valné hromady

  1. Petr říká:

    V úvodu se mi hned vybavil jeden citát: „Aby zlo triumfovalo, stačí prý jediné – to, když slušní lidé nebudou dělat nic.“

    Ono je to totiž hrozně snadné nikdy nejít s kůží na trhu, vyhýbat se všem možným konfrontacím, zklamáním, selháním, jen tak si proplouvat a nepokládat žádné otázky – především sám sobě. Bohužel už jsem měl možnost x krát vidět (kolikrát to zpozoruju i na sobě), že myšlení skutečně bolí a co všechno je člověk schopen udělat, aby se té bolesti vyhnul.

    Je dobře, že se do toho takhle obouváš. Ten, kdo nechce vidět, to stejně číst nebude, ale třeba někdo se díky tomu zamyslí a ve správnou chvíli už nebude jen tiše tolerovat, kdo ví 🙂

    Držím pěsti.

    P.

  2. Laci říká:

    Neviem ako u vás, ale moja osobná skúsenosť je nasledovná: do takého 3-4. danu ešte sú technické skúšky, vyššie opasky sa potom už proste udeľujú „za zásluhy“ – v rôznych organizáciach sú rôzne kritéria, ale v princípe ide o to, aby bol dotyčný (vo väčšine prípadov sa jedná o jedinca okolo 40ky) dobrým trénerom a jeho zverenci dosahovali športové úspechy. Osobne v tom nevidím nič zlé, nežijeme večne. Samozrejme existuje aj kupovanie opaskov, videl som pár prípadov, ale tomu sa asi tiež nevyhneme – proste to tak funguje, že keď nejaký pánko x rokov trénuje tak mu ten opasok proste za keš „dajú“.

  3. admin říká:

    Díky za reakci. Já udělování stupňů za zásluhy považuji za jeden z největších hřebíků do rakve karate. Opravdu ne všude je tato praxe běžná a samotná její podstata je dle mého zvrácená. Jaký je to myšlenkový pochod? Není kvalitní vedení, není další látka k výuce, ale vysoké dany jsou zapořebí stejně, tak si je rozdáme jen tak, protože žijeme jen jednou? Je mezi udělením danu za zásluhy a prodejem stupňů vůbec nějaký rozdíl? Má dotyčná udělující osoba/schůze vůbec od někoho pověření (právo) udělovat vysoké dany? Pokud má, tak od koho a kde tento člověk získal svůj stupeň? atd.
    Pokud je tomu skutčeně tak, je situace v „západním“ karate ještě mnohem horší, než jsem si myslel…
    J.Č.

  4. Vladimír říká:

    Ahoj.
    Velmi se mi líbí Tvoje články a i s myšlenkami v tomto souhlasím. Přiznám se však, že při zmínce o učiteli, který přišel před čtyřiceti lety do Evropy, se mi jeden vybavil a o technických stupních, které vČR udělil si myslím své. Nicméně, pokud jsi měl na mysli stejného člověka, který mi vyvstal na mysli, myslím, že Tvé soudy jsou příliš ukvapené. Dle mého názoru je to velmi skromný člověk milující karate a možná by si změnil svůj názor na něj pokud by si navštívil některý z jeho seminářů mimo ČR zaměřený na konkréní styl karate a ne pouze na základní principy.
    Vladimír

  5. admin říká:

    Díky za ohlas a názor!
    Já jsem ohledně onoho učitele nechtěl dělat žádný závěr. Může to být ten nejskromnější a nejlaskavější člověk na světě, to ale bohužel nemění na té věci s technickými stupni vůbec nic. Pravděpodobně je to i dobrý učitel, myslím tím tedy charisma i obětavost… Když se vrátím k tomu přirovnání s falešným doktorem, je to myslím jasné. I takový doktor může být příjemný a skromný člověk, ale na faktu, že jeho diplom má cenu max. papíru se nezmění nic.
    Na jednom semináři jsem byl, ovšem tedy v ČR (koukat, ne cvičit).

  6. Vladimír říká:

    S tím souhlasím, viděl jsem však naživo zkoušky jeho vlastních studentů u kterých byly výkony dle mého názoru adekvátní udíleným stupňům. Co se týká úrovně technických stupňů u nás, považuji to za malou tragedii, nicméně znalý člověk rozpozná technickou úroveň cvičence po pár zacvičených technikách a je jen pro ostudu nositele vysokého danu, když všichni okolo vidí, že nezvládá ani základy kihonu. Tomu aby si lidé zakládali vlastní organizace a udíleli desáté dany se zabránit nedá, ale pokud se chci od někoho učit, tak mě nezajímá jeho technický stupeň ale to jaké má znalosti, tecniku a jaký je to člověk.
    Přeji Ti mnoho úspěchů.
    Vlad

  7. Tomáš říká:

    Vladimíre… nevím, zda nevíš, nebo jen nechceš vědět…
    Píšeš, že tě nezajímá stupeň, ale jaké má kdo znalosti a techniku, ale pokud jsi začátečník, jak hodláš posoudit znalosti a techniku? Ano, podle stupně! Ty to možná již dokážeš zhodnotit (opravdu? co když i ty máš zkreslené představy o tom, jak spráná technika vypadá?), ale valná většina zájemců o karate jinou možnost, než porovnat technické stupně, nemá.

  8. Jura říká:

    Nedávno přisel podobný e-mail i mě.
    „Kolik by mě stál černý pás v karate?“
    Když jsem mu odepsal, že minimálně deset let tvrdého tréninku, tak mě poslal do … s tím, že ho chce koupit a ne udělat.

    Myslel jsem si, že je to nějaká provokace z konkurenčního oddílu, ale asi to někdo myslel vážně.

  9. Kačka říká:

    To teda vůbec nechápu, k čemu je koupený stupeň dobrý? Ještě tak chápu (byť neschvaluji) koupený řidičák nebo titul na vysoké škole, ale stupeň v bojovém umění? K vytahování se před ostatními?
    Se musím pochlubit – pokud se nepletu a informace z xté ruky 🙂 je pravdivá, tak můj trenér odmítl převzít vyšší dan jen za zásluhy 🙂

  10. Erik říká:

    Ťažká téma Janek. Ja som ju vyriešil tak, že každý, kto by rád išiel na dan musí splniť nasledovné kritériá:

    1. Dodržať minimálny časový odstup podľa kriterii okinawského Shodokanu

    2. Doložiť súhlas trénera/učiteľa s vykonaním skúšky

    3. Mať súhlas kolégia danov našej organizácie (všetci od 3. danu vyššie)

    4. Vykonať skúšky pred komisiou kde bude minimálne jeden okinawský učiteľ s technickým stupňom vyšším ako 7. dan školy Goju-ryu Shodokan resp. Seigokan …

    Čo sa týka skúšok a udeľovania majstrovských stupňov musím povedať, že okinawské a európske skúšky sú úplne rozdielne … Na okinawe pri 5. dane cvičíš sanseru, suparinpei a kururunfu … Na vyššie technické stupne sa už vyžaduje len tá kata ktorú si si vybral ako svoju osobnú.

  11. admin říká:

    Erik: Díky za komentář. Tak by to mělo být, do rozhodně dává smysl. Článek se ale především týká udělování vysokých stupňů lidmi, kteří sami mají stupeň nižší. Jde o absurditu, kdy valná hromada složená z samých 4.-6. danů udělí např. 8., ale klidně i 10. dan. A to se bohužel skutečně i děje…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.