Senaka wo mite…

Moderní doba přináší nekonečné možnosti cestování, dostupnost informací a vskutku snadnou komunikaci i s někým, kdo je zrovna na druhé straně světa. Díky všem těmto vymoženostem se konečně bojová umění dostávají ze svého oparu tajemna a stále více je jasné, že neexistují žádné magické triky a tajné techniky, ale jen a pouze tvrdá dřina. Jeden by řekl, že 21. století bojovým uměním vysloveně prospívá…

Jenže pak na něj jednoho rána facebook vyplivne online kurzy karate a pocit beznaděje se opět vrací.

V japonštině existuje krásné, ale hlavně významem hluboké přísloví:

親の背中を見て育つ

„Oja no senaka wo mite sodacu“

Lze se sice setkat i s variacemi viz „Se wo mite sodacu/manabu“ atd., ale význam zůstává vždy stejný:

Děti vyrůstají pohledem na záda svých rodičů.

To je samozřejmě doslovný překlad a je tedy trochu krkolomný. Pointa přísloví spočívá v tom, že děti sledují své rodiče, kterým se nakonec vždy podobají.
Záda proto, že je totiž úplně jedno, co rodiče dětem říkají, co se jim snaží vysvětlit a jaká pravidla pro ně vymýšlejí. To nejdůležitější je to, jak se sami chovají. To je to, co děti vidí a co je nejvíc ovlivní a vychová. Vaše ratolest se bude jen těžko řídit nějakým zákazem, pokud jej budete pravidelně sami porušovat.
Když si člověk začne podobné věci uvědomovat, zjistí, že se to navíc nemusí týkat jen jeho vlastních dětí. Už jste někdy přecházeli ulici na červenou? Jasně, šetří to čas, proč taky ne, když nic nejede… ale zkuste se příště nejdřív podívat, jestli kolem vás nejsou zrovna nějaké děti. Ty to totiž vidí a tak to začnou dělat taky. A je úplně jedno, že jim řeknete, že to není správné. Ta zvídavější děcka se hned na místě zeptají svých rodičů „A táto, proč ten pán přechází na červenou (a my tady pořád stojíme)?“ Vzhledem k tomu, že dotyčný pán zrovna dnes neskončil pod koly tramvaje, ale úspěšně přešel ulici, přeji rodičům hodně štěstí s takovým vysvětlováním.

Trénink karate je těmto věcem až děsivě podobný.

Japonská bojová umění se předávají z generace na generaci už několik staletí. Aby takový proces byl vůbec možný, nelze se spokojit se samotnou bojovou technikou, ale je nezbytné do výuky zahrnout i metodu předávání. Postupy a způsob, jakým zařídíme, aby i další generace cvičila (např.) karate a ne něco svého a úplně nového. Ne, že by na vlastních poznatcích bylo něco špatného, jde pouze o to zabránit neustále opakovanému objevování Ameriky a zachovat ono velmi hluboké umění i těm, kdo přijdou po nás, bez ohledu na to, jaký trend zrovna bude hýbat společností. Ověřené postupy a metody zajistí základ, pomocí kterého nemusí vlastní poznatky začínat od nuly…
Součástí tréninku jsou i nejrůznější pravidla chování, které zajistí bezpečnost. Bojová umění nejsou hra a ke zranění z nepozornosti, či lehkomyslnosti může dojít velmi snadno. A tak se dostaneme například k důvodu, proč se ve tradičních dódžó nehrají žádné hry, proč je k tréninku přistupováno s vážností a k soupeři s úctou. Zdánlivě nevinné legrácky totiž mohou velmi snadno vyústit v průšvih s nepěknými následky. Byl jsem jednou svědkem takového nevinného škádlení, kdy jeden zkusil po tréninku jen tak ze srandy překvapit druhého a původně naznačený kop skončil zlomeným prstem na noze. Ten druhý totiž instinktivně proti kopu zvednul nohu. Při tréninku, kdy si všichni dávají pozor na vzdálenost a kdy se soustředí by k takové věci nejspíš nedošlo…
Čím větší je pravděpodobnost průšvihu, tím důležitější jsou pravidla. Pokud cvičíte se zbraněmi, víte, že zacházení např. s mečem je doplněno ještě dalšími pravidly, která vám zabrání si třeba uříznout kus vlastní nohy 🙂 Pokud máte kladný vztah ke střelným zbraním, je vám nejspíš vlastních několik pravidel jako třeba prst mimo spoušť, kontrola zbraně před manipulací a pár dalších zvyků, které vám doslova zachraňují život. Tato pravidla jsou tak důležitá, že je nelze dodržovat jen někdy. Je naprosto nezbytné si z nich udělat zvyk, zařadit je do každodenního chování tak, aby vám jejich porušení začalo připadat nepřirozené a nepříjemné. A i tak si sem tam někdo prostřelí nohu, že ano…
Je pozoruhodné, že v případě střelných zbraní tato pravidla dodržuje pečlivě snad každý. Je to pochopitelné, nakonec stačí jedna chyba a následky mohou být fatální. To samé se ale týká třeba i řízení motorových vozidel. I zde je zapotřebí cviku a dodržování předpisů a zcela stejně může jediná chyba vést k nevratným následkům. Přesto v poslední době víc a víc řidičů např. přestává používat blinkry. Naprosto nepochopitelné porušení pravidel, narušení vlastního návyku a s tím spojené riziko. A to celé proč? Má to vůbec nějaký benefit? Je to frajeřina? Nerozumím tomu a zároveň pochybuji o charakteru takových lidí.

Když se vrátíme k původnímu tématu, souvislost je, doufám, zřejmá. Pokud budete ze srandy mířit pistolí na lidi v okolí, pokud nebudete blikat při řízení auta, nejen, že si zaděláváte na prušvih, ale hlavně můžete vzít jed na to, že to vaše děti jednou budou dělat taky. A ačkoliv si vy sami uvědomujete, že porušujete pravidla (ale dáváte si pozor, takže je vlastně všechno ok), další generace už budou to samé dělat automaticky. To bude pro ně základ a norma, ze které si budou vymýšlet zase své úlevy a obcházet další zvyky.

Paralela s karate stále není jasná? Sorry, možná se snažím přirovnávat jednotlivé drobnosti s celkovým obrazem. Ještě před 100 lety bylo naprosto samozřejmé strávit se svým učitelem dlouhé roky tréninku. Neustálým opakováním, neustálým opravováním chyb a postupným pokrokem bylo možné nakonec celé umění vstřebat a později jej třeba i doplnit o své vlastní poznatky. Výuka probíhala v malinkých skupinách, nebo i mezi čtyřma očima. Nebylo zapotřebí žádných smluv, registrací, maillistů a výhodných e-booků zdarma.
Už v době před 40-60 lety začalo být běžné setkávat se s učitelem a vstřebávat od něj nové informace jednou do roka na hromadném semináři. Z karate se v této fázi začaly ztrácet některé složitější pohybové principy (mučimi, činkuči, gamaku, atifá), ale také unikátní posilování, přípravná cvičení, břišní dýchání a to nejcenější: náplň kata. Dodnes se podobné praxi někteří učitelé ze „staré školy“ vyhýbají, odmítají učit masy lidí a předávat certifikované technické stupně někomu, koho nikdy v životě neviděli. Ještě stále je možné narazit na učitele, kteří mají jedno jediné dódžó, ve kterém denně učí místo toho, aby se snažili vydělat peníze objížděním 4 skupin během týdne a s každou strávili hodinku a půl… Lze ale říct, že praxe seminářů a víkendových stáží je dnes už normou a běžnou praxí, nad kterou se nikdo nepozastaví.
A v současné době, právě díky rozmachu moderních technologií stojíme na prahu další změny. Historie se opakuje stále dokola a zavádění online kurzů, skype seminářů, placených video kanálů a newsletterů se stává novou normou. Stejně jako při té poslední změně se proti staví velká většina současných karatistů, tedy odchovanců té druhé historické vlny. Pokud se však tento nový model ukáže být výnosným, obávám se, že odpůrců bude ubývat.

Jen aby nedošlo k mýlce. Já nejsem ani trochu proti modernizaci, novým postupům, či vylepšování. Od svého učitele jsem tohle slýchával neustále: „Čeko, pokud přijdeš na nový postup, nové doplňkové cvičení, nebo posilovací nástroj, neváhej to do tréninku zařadit!“ 🙂 Nutno dodat, že sensei to vždy pronášel s lehkým úsměvem, protože efektivně doplnit systém okinawského Gódžú je věc nelehká. Inovace však musí přijít na základě dosavadního systému tak, aby doplnila poznatky předchozích generací. Pokud inovaci padne za oběť samotná podstata věci (a nemluvím o žádné tradici, pouze o konkrétních technikách a postupech), vznikne tak vlastně úplně nové umění, či sport. Něco, co už s původním karate nebude mít prakticky nic společného… a to přesně se vlastně už dávno děje.

Výuka karate je docela zapeklitá. Všichni instruktoři a senseiové by si sem tam měli uvědomit, že jsou právě v roli těch rodičů, na jejichž záda koukají „děti“. Když už člověk nad sebou nemá někoho, kdo by jej sem tam plácnul přes ruce a usměrnil, třeba pomůže se čas od času zastavit a zamyslet se. Je to, co děláme opravdu vhodné a prospěšné pro karate i z hlediska budoucího vývoje? Jak bude karate vypadat za 50 let, pokud další generace přijmou naše excesy jako novou normu? Pokud respektujete svého učitele a myslíte si, že jeho výuka a váš trénink byl kdysi kvalitní (proto jste v současnosti tak dobří, ne?), proč neučit stejně jako kdysi on? Není povzdechnutí „Za našich časů to bejvávalo jinačí“ pouze přiznání vlastního selhání?
Jsme vůbec ochotní se nad tím zamyslet a jen tak nemávnout rukou?

Není to jednoduchý, že ne 😉

Tak hodně štěstí!

 

Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.