Smí se děti vůbec bránit?

Naše pražské dódžó funguje již devět let a na začátku roku 2020 oslavíme první kulaté, tedy desáté narozeniny. Kromě denních tréninků pro dospělé vedu 3x týdně i cvičení pro děti a za tu dobu mi jich rukama prošlo poměrně značné množství. Netřeba snad ani dodávat, že za svůj největší úspěch považuji to, když se některé z dětí pro karate nadchne tak, že nakonec přestoupí do dospělé třídy. Teprve tam postupně zjišťuje jak zajímavé dokáže karate být a začne plně chápat, že k získání skutečných schopností je zapotřebí tvrdé dřiny. Že už nemůže vše posuzovat pouze optikou „baví/nebaví“, ale že některá náročná cvičení nesou ovoce až za určitou dobu. Osobně si myslím, že je tento proces důležitou částí dospívání, ale nějakou hlubší analýzu radši nechám povolanějším, např. dětským psychologům.

Od těch ostatních lidských činností, které mohou mít v dospívání stejné benefity, se karate liší tím, že je to bojové umění a tudíž s sebou nese i některé další výhody. Tou hlavní je samozřejmě sebeobrana. Ze své vlastní zkušenosti vím, že když jsem ve 12 letech začal karate cvičit, už ten samotný fakt stačil na to, aby mě okolí bralo trochu jinak. Klasických klučičích strkanic a potyček naopak ubylo a to jenom proto, že „se vědělo“, že je ve hře karate a tudíž je zapotřebí si dát pozor. Musím se dnes smát, protože samotným přihlášením se na karate se pochopitelně z nikoho Chuck Norris nestane a přitom je výše zmíněná změna pozice v chlapecké hierarchii postřehnutelná.

Je to jeden z důvodů, proč bojová umění zvyšují dětem sebevědomí a proč jsou tolik odlišná od ostatních sportů.

Celá věc však má i svá úskalí. Když totiž přeci jen k nějaké té šarvátce dojde, může se situace vyvinout prakticky jen dvěma způsoby. V prvním případě to může být selhání a trpké zjištění, že navzdory usilovnému tréninku se malý karatista neubránil. Ačkoliv se stále bavíme o dětech a o mnohdy úsměvných potyčkách, může taková zkušenost přesto vést k životnímu rozcestí. Někteří začnou víc cvičit, jiní s karate přestanou úplně. Nejčastěji je stejně na vině psychika, či nechuť někomu ublížit.
V druhém případě dojde k násilí a dost možná i k výhře, která s sebou ale bohužel nese společenské následky. Pokud někomu dotyčný kluk/holka dá pěstí, kopne atd., může být v právu jak chce a stejně bude následovat dohra.

Před zhruba třemi lety se mi stala následující příhoda.

V jeden takový běžný den, asi hodinu před začátkém dětského tréninku zazvonil telefon a na druhém konci se mi představil ředitel jedné pražské základní školy. Zeptal se mně, jestli učím karate chlapce jménem Karel H. (jméno pochopitelně měním, klučina se tak opravdu nejmenoval) a já mu popravdě odvětil, že ano a že je to jeden z mých nejlepších žáků. Vzápětí jsem se dozvěděl, že Kája prý ve škole zbil spolužáka a to takovým způsobem, že bylo zapotřebí jeho lékařské ošetření. Pan ředitel trval na okamžitém vyloučení násilníka z klubu karate s tím, že taková věc je zcela nepřípustná. Reakce v takové situaci je poměrně obtížná, vyhození někoho z karate klubu jen na základě jednoho telefonátu se mi moc nezdálo a tak jsem panu řediteli slíbil, že věc budu řešit, ale aspoň si nejdřív poslechnu, co mi k tomu řekne dotyčný kluk. Ten totiž na tréninku nikdy žádné násilnické sklony nevykazoval, naopak jsem jej považoval za docela rozumného.
Když pak Karel přišel na trénink, vzal jsem si ho do kanclu a zkusil se jej na všechno zeptat. Je zapotřebí nejdřív napsat, že se jednalo o dvanáctiletého kluka z vietnamské komunity a že jeho čeština v tu dobu nebyla úplně perfektní. Vyšlo najevo, že si jej už nějakou dobu dobírali dva další kluci, dělali na něj šikmé oči, volali na něj ťing ťong, zesměšňovali jeho češtinu atd. Karel řekl, že to strpěl, ale ve chvíli, kdy začali urážet jeho mámu, pustil se s nimi do hádky. Situace se vyhrotila ve vzájemné strkání a na jedno takové strčení už zareagoval úderem, konkrétně hákem za ucho jednoho z nich. Zasažený se svalil a po chvíli mu místo za uchem oteklo a udělala se mu tam boule, kterou když následně viděl učitel, rozhodl o nutnosti lékařské prohlídky…

Tak a teď babo raď. Na jednu stranu chápu, že je to situace extrémní a že taková rána za ucho nejspíš nebyla zcela adekvátní. Na druhou stranu jaká reakce by adekvátní byla? Rozumějme účinná reakce, tedy taková, která by probíhající šikanu zastavila a pokud možno jí i do budoucna zamezila. Možná se mnou nebudete souhlasit, ale já jiné řešení vlastně ani nevidím.

Na školách se řeší šikana – evidentně je skutečným problémem, kterým je zapotřebí se zabývat. Pokud ale budeme děti učit, že se bránit nesmí a že pouze musí běžet a všechno říct paní učitelce, je to vůbec řešení? Pokud bude mít obět šikany štěstí a učitel bude ochoten se případem zabývat, dojde k pokárání. Z pohledu agresora sice nějaké to kantorské bububu, či vyhrožování dvojkou z chování asi není příjemné, ale silně pochybuji, že se tak cokoliv změní. Agresor většinou stejně ví, že dělá něco, co nemá a vyhubování je beztak něčím, co už dávno zná… Možná dá pokoj na týden, možná déle, ale pak se začne agrese opakovat, nejspíš už doplněná o „jestli to zase kecneš, tak uvidíš!“. Mám pocit, že se tak oběť velmi snadno dostane do zcela bezvýchodné situace, ze které mu ven nepomůže ani to ohlášení učitelce. To totiž už jednou přece selhalo.
Pokud se ale bude oběť razantně bránit a pokud agresor dostane bolestivě najevo, že jeho oběť odmítá být obětí, se šikanou je konec. Posuzovat razanci takového útoku je samozřejmě velmi složité. Rána je riziková vždy, na druhou stranu při síle tak starých dětí pochybuji, že by mohlo dojít k nějakému těžkému zranění. Alespoň si nejsem vědom žádných zpráv, či statistik, které by odkazovaly na počet zmrzačených dětí při školních šarvátkách.

Jako každé zobecnění problému i tato moje úvaha bude možná narážet na některé konkrétní případy, kdy se situace vyvinula jinak. Vězte ale, že Karel už nikdy žádné potíže neměl, ačkoliv si samozřejmě sám vyslechl kázání a nejspíš i odnesl ředitelskou důtku. Já jej samozřejmě z karate nevyloučil, nicméně jsem mu dal pár obvyklých rad. Hloupých agresorů si nevšímat a verbální výměny se neúčastnit. Stejně to nikam nevede a navíc to se svou češtinou nemůže vyhrát. Jakmile ale dojde na násilí, musí jednat nekompromisně. Tak, aby dal agresorovi (agresorům) najevo, že on obětí nebude a to i za cenu toho, že pak bude nejspíš sám potrestán.

Chápu, že se zde moje rady nejspíš liší od obecně preferovaných postupů. Z pozice trenéra bojového umění (i z pozice otce) ale prostě nemohu jinak. Pokud ke mně rodiče vodí svoje děti proto, aby se dokázaly postavit šikaně, nemohu pak tyto stejné děti kárat za to, když to udělají. Nemohu děti učit bojové umění a zároveň jim říkat, aby vždy utekly žalovat paní učitelce. Problém by samozřejmě nastal ve chvíli, kdyby se dotyčné dítě naopak samo stalo agresorem. To je vskutku něco, za co se důrazně kárá a následně z karate klubu vyhazuje. To jsem však za uplynulých 9 let nemuset udělat ani jednou. To, proč z karate takové děti (ale i dospělí) odchází samy, by ale asi vydalo na samostatný článek…

Tak pevné nervy 😉

Štítky .Záložka pro permanentní odkaz.

3 reakce na Smí se děti vůbec bránit?

  1. Jura říká:

    Opět velice hezký článek.

    Měli jsme v oddíle podobný problém.
    Vyřešil jsem to tak, že všechny děti dostali instrukce, kdy lze „karate použít“ a kdy ne.
    Nikdy bych nevyloučil člena za to, že brání sebe a nebo někoho jiného.

    Ovšem měli jsme v oddíle i agresora, který byl na tréninku slušný a ve škole šikanoval děti. Stačilo si s ním promluvit, vysvětlit mu možné následky a byl klid. Pokud by v šikaně pokračoval, tak by byl samozřejmě vyloučen.

  2. admin říká:

    Díky za komentář, mám velmi podobné zkušenosti.

  3. Kačka říká:

    U nás v oddíle podobné: trenér dětem říká, že bránit se je správné, být agresivní a útočit ne. A když byl v oddíle kluk, který byl agresivní a dělal naschvály a zákeřnosti, tak byl odejit (bylo to před mým vstupem do oddílu, tak detaily nevím, jen z vyprávění).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.