Struktura těla

V tomto článku se budu zabývat naprostým základem a stěžejním principem karate. Je velmi pravděpodobné, že na něj budete mít jiný názor a to je samozřejmě zcela v pořádku. Nebojte se tento názor vyjádřit v komentářích, civilizovaná diskuze je vždy přínosná pro všechny zúčastněné strany.

Sem tam se stane, že když mi na trénink dorazí někdo nový, někdo s předchozí zkušeností s tréninkem karate, má takový člověk vštípeno krčení loktů při úderech. Já vždy od senseie slýchával, abych lokty pořádně napínal a to nejen při úderech do vzduchu, ale především do makiwary. Protože jsem však v našich končinách zaslechl názory, že si propínáním loktů můžete klouby poškodit, rovnou napíšu, že to velmi jednoduše není pravda. Sice můžeme vzájemně souhlasit, či nesouhlasit, empirický důkaz je ale takový, že můj učitel za svých 50 let cvičení nikdy s lokty nic neměl. Ani lidé, kteří u něj cvičí a mají za sebou desítky let tréninku a ani já sám za svých cca 20 let takřka denního cvičení nemám lokty nijak zničené (a snad to tak zůstane).
Je možné, že dlouhodobé posilování s tzv. číší, které oblast lokte zpevňuje, dává v tomto směru jistou výhodu. Avšak ani začátečníci, které výrazná dřina a zesílení předloktí teprve čeká, si při úderech hromadně ruce neničí. Tedy alespoň takový jev v dódžó nepozoruji.

Zdravotní stránka věci je tak doufám mimo téma. Proč je ale z hlediska techniky tak důležité lokty nekrčit?

Když celou úvahu vezmeme pěkně od základů, musíme se zabývat nejprve tím, jak cvičit, aby se bylo možné na úder spolehnout. Myslím, že jako první každého napadne zpevňování zápěstí. Pokud jste někdy jen zkusili, nebo dokonce pravidelně trénujete skutečně silné údery do lap, pytle, či makiwary, vsadím boty, že se vám už někdy zápěstí nepříjemně zvrtlo. To je nejen bolestivé, ale hlavně to znehodnotí sílu úderu, který pak nemá téměř žádný účinek. Zpevňování zápěstí není žádná věda, skvěle poslouží kliky na kloubech, samotné údery do těžkého pytle, nebo cvičení s pomůckami v okinawském karate viz číší a išisáší. Zdaleka nejlepším nástrojem na takové zpevňování je však makiwara a to proto, že díky své konstrukci údery „vrací“. Zpevněná ruka je tak zapotřebí nejen k jejímu ohnutí, ale i k udržení tohoto zpětného rázu. V té krátké chvilce, kdy se snažíte zabránit, aby vás makiwara zase odšťouchla zpět totiž dochází k testu celého vašeho těla, tedy kloubů a postoje. To platí však pouze tehdy, máte-li skutečnou makiwaru, tedy pružné prkno, které se pod tlakem ohýbá. Náhražky v podobě pevných bloků připevněných přímo na zeď takovou funkci nemají a k podobnému nácviku nejsou vhodné. Naopak, pokud se pokusíte do podobných zařízení (stejně jako třeba do samotné holé zdi) vést úder plnou silou, z boků a celým tělem, velmi pravděpodobně si časem poškodíte zápěstí, ramena i záda. Budete muset úder přizpůsobit a začít bouchat pouze do povrchu a nikoliv průrazně a hluboko. Takové provedení nebude nijak přínosné a techniku vám nezlepší. Nad existencí takové pomůcky mi zůstává rozum stát a vřele všem doporučuji ji vůbec nepoužívat.

Motobu Čóki – makiwara

Zápěstí, nejslabší článek skutečně průrazného úderu však není jediný problém.

Abychom dokázali makiwaru ohnout a působit tak proti jejímu tlaku a pomocí takového postupu získali opravu průrazný úder, je zprvu zapotřebí zpevnění celého těla. Tedy ne úplně celého, pouze těch částí, které úder při jeho dopadu podpírají (ruka, noha, záda, břicho). Tomu to jevu se někdy nesprávně říká kime. Toto slovo (od slovesa kimeru) vyjadřuje rozhodující okamžik techniky, nikoliv samotné zpevnění. Například kime při páčení kloubů je okamžik, kdy páka začíná fungovat a kdy se na vás soupeř přestává usmívat a chápe, že jde do tuhého 🙂 . Je to bod, do kterého je techniku třeba dovést a vše ostatní je jen postup, jak toho dosáhnout.
Při nácviku základního úderu dochází v bodě kime opravdu ke zpěvnění těla. Jakmile se začnete zabývat takovou věcí, brzy zjistíte, že samotné zpevnění není nijak složité. Tak se dá kihon cvičit celý život a člověk si může gratulovat k tomu, jak skvěle zpevňuje a dál o tom nepřemýšlet.
V boji (kumite/irikumí) ale na takové zpěvnění není čas. Nemůžete zpevňovat celé tělo při každém úderu, nelze ani ruku v úderu nechávat zatnutou. Úder musí jít tam a zpět co nejrychlejším švihem. Jak tedy dosáhnout průrazného úderu, který cvičíme na makiwaře i v takovém dynamickém pohybu?

Funakoši Gičin – makiwara

Důležitější, než samotné zpevnění je totiž tzv. struktura těla. Pokud napnete ruku a opřete se o zeď celou svou vahou, případně pokud ještě přidáte tlak nohama, aby opření bylo ještě silnější, můžete si všimout jak tlak působí na loket. Pokud jej máte pokrčený, budete muset ruku zpevnit (jinak se bouchnete hlavou o zeď, že jo). Síla takového úderu se pak stejně omezí jenom na to, jak křečovitě dokážete oblast lokte zatnout. Pokud jej ale máte rovně napnutý tak, že je vaše ruka od pěsti až po rameno jako přímka, opíráte se vlastně o kosti a ruku můžete do jisté míry uvolnit. Je to jako kdybyste chtěli někoho bodnout kopím. Aby se síla přenesla do hrotu, musí být násada úplně rovná. Pokud bude mít kopí uprostřed ohyb, nebo snad kloub, bodnutí bude jen velmi slabé a ještě ke všemu vám násada dost možná praskne. To je tedy struktura týkající se lokte.
Když si vezmeme rameno: bez takové struktury vám makiwara ruku vrátí zpět tak, že rameno zafunguje jako odpružení. Tělo a boky, které do úderu zdánlivě vkládáme tak pozbydou účinku a ačkoliv se stále budou (ještě pár centimetrů) pohybovat vpřed proti překážce, odpružení ramene směrem vzad úder oslabí, až znehodnotí (stejně, jako by se vám ohnul loket). Tento jev, kdy se vám vlastně rameno při úderu hýbe dopředu a dozadu, není (narozdíl od lokte) úplně snadné samostatně vypozorovat a je k tomu zapotřebí někdo další – ideálně instruktor, který ví, na co se dívá.
Jakmile vám ale instruktor řekne, co máte dělat, vracíte se vlastně zpět na začátek. Nejlepší pomůckou k dosáhnutí nehybného ramene, které nebude úder odpružovat, je totiž opět starý dobrý kihon. Úder do vzduchu, u kterého se nemusíte zabývat vzdáleností, načasováním a vůbec ničím dalším. Jediné, co může zůstat v mysli v průběhu neustálého opakovaní, je držení rovných zad a tlačení ramene dolů. Proto se kihon cvičí ve vysokých počtech opakování. Snažíme se totiž, aby si tělo na daný pohyb úplně zvyklo a mohlo jej tak provádět i v dalších složitějších drilech, kde už bude hrát roli i postoj a další faktory.
A tak až vám někdy někdo řekne, že údery do vzduchu ve vzpřímeném postoji nejsou k ničemu, protože takhle s nikým nikdy bojovat nebudete… má vlastně pravdu, to skutečně nebudete. Vysvětlete mu, že cvičíte jednu tělesnou partii a že se na ní musíte soustředit. Stejně jako když vezmete jednoruční činku a cvičíte stále stejným pohybem biceps. To také není sparring a přesto je to velmi účinný způsob, jak získat větší sílu (která pak ve sparringu pomůže).
Stejně jako tlačení ramene dolů se při kihonu soustředíme i na rovný loket (a zápěstí).

Aby toho nebylo málo, celá horní polovina těla pak musí být podepřena pevným postojem a především podbřiškem (tanden). Můžete totiž mít ty nejpevnější ramena a nejsilněšjí nohy na světě, ale pokud tyto dvě části těla nejsou „propojené“ břichem, dojde pouze k dalšímu odpružení a pohybu směrem od cíle pryč, případně do strany atd. V Gódžú-rjú karate k tomuto účelu existuje kata Sančin. Přesně pro tento účel vytvořená kata má proto přesah vlastně do všech ostatních cvičení a ne nadarmo se jí říká zakládní pilíř tréninku.

Jakmile zvládáte i břicho, dá se říct, že máte strukturu těla hotovou. Je čas ji začít testovat. První poznatek, který se dostaví takřka okamžitě je ten, že pokud se zatnete a budete křečovití, váš soupeř vás snadno přetlačí, makiwara vás odstrčí atd. Zpevnění je tak postupně potřeba nahradit právě srovnáním do patřičné struktury a následným uvolněním. To jediné, co nelze zcela uvolnit je podbřišek (a záda).
Nejrůznější přetlačovací drily, lepivé ruce, test struktury v Sančinu, tzv. Šime jsou všechno součásti okinwaského karate vytvořené k tomuto účelu. Zpočátku mohou pro nezasvěcené oko vypadat zvláštně, časem ale nesou neocenitelné ovoce.

Pokud jste to dočetli až sem, možná vás napadá, že je to všechno moc složité. Proč se piplat v tréninku s takovými detaily, není úder prostě úder a hotovo? Pokud jste 100 kilový pořízek a máte sílu, možná tohle celé nebudete potřebovat. Možná, že máte ránu i bez tréninku, kdo ví. Jak chcete ale naučit 50 kg vážící holčinu bouchnout, jak když kopne kůň? To jinak, než přes sladění tělesné struktury nejde. Pokud se do vás bude opírat pouze silou a křečovitými rameny, nezmůže vůbec nic. Jakmile vám ale jednu sekne s rameny dole, loktem i zápěstním rovně a pomocí nohou a břicha, s trochou nadsázky na vás v mžiku zapůsobí nejen rukou, ale celým svým tělem. Podepře úder svou hmotností a neodpruží si takový tlak pokrčeným kloubem, jako pružinou. A to neustojíte 😉

Takže se dostáváme vlastně k jednoduchému závěru a tím je, že aby byl úder skutečně průrazný, je třeba jej vést vahou celého těla. Na tom se shodneme asi všichni, že ano? Bezva, tak nekrčte lokty při úderech a půjde vám to mnohem lépe.

Hodně štěstí.

J.Č.

Líbil se Vám článek? Zvažte, prosím, podporu blogu a staňte se patronem.
Štítky .Záložka pro permanentní odkaz.

Komentáře jsou uzavřeny.