Tělesná mechanika

Povědomí o základní tělesné mechanice je při tréninku karate naprosto nezbytné. Nejde jen o to, že trénink a samotnou techniku můžeme stále zlepšovat  soustředit se na jednotlivé detialy samostatně, jde také o porozumění tomu, proč vlastně karate vypadá tak, jak vypadá. Když se na trénink karate podívá člověk, který zatím nemá dost zkušeností, nebo jednoduše učitele, který by mu vše srozumitelně vysvětlil, můžou mu pak drily jako kihon, či kata připadat nesmyslné. Druhý extrém je pak ten, že člověk z lásky k pohybu samotnému ve cvičení stejně vytrvá, aniž by vůbec věděl, co dělá a jaký by na něm měl být vidět pokrok.

Kihon 基本 je v japonštině základ. Je to cvičení, které samo o sobě není žádnou bojovou technikou a má pouze zvyšovat její efektivitu. Když si jako příklad vezmeme cvičení s jednoruční činkou, všichni se shodneme, že její zvedání nahoru a dolů (curl) je nejefektivnější způsob, jak posílit biceps. Nikdo se takovému cvičení nebude smát a tvrdit, že samotný curl je v běžném životě úplný nesmysl a nikdy jej k ničemu nepoužijete. S technikou karate je to stejné.
Když stojíme v nehybném postoji a cvičíme stále dokola úder do vzduchu, nehrajeme si na žádný boj s imaginárním soupeřem, necvičíme vůbec úder jako bojovou techniku. To by nedávalo samozřejmě žádný smysl, neboť ve skutečnosti bude největší roli hrát načasování a vzdálenost k soupeři. Ve chvíli propnutí ruky, nebo chcete-li v konečném okamžiku úderu (kime) se snažíme co nejvíce zpevnit široký zádový sval a podbřišek (včetně boků a zadku). Tyto části mají fungovat především jako opora, která kompenzuje zpětný ráz po dopadu úderu. Na testování a další zlepšování takového úderu je pak nezbytná makiwara.
K tomu, aby se takové kime a doslovné zablokování pohybu ramene podařilo je nutné tlačit rameno dolů, nevystrkovat jej s úderem dopředu a (světe div se) mít alespoň nějakou fyzickou sílu. Proto, když prvně přijdete na trénink, nebudete se učit žádné oslnivé akční pohyby, ale dostanete do ruky číší, aby si tělo začalo rychle zvykat na to, co po něm budeme později chtít.

Číší

Číší

Základní úder ve statickém kihonu nevedeme na prostředek těla (solar plexus), nýbrž rovně dopředu. Znamená to tedy, že když tímto způsobem dáte obě ruce před sebe, vaše pěsti se nedotknou, ale zůstane mezi nimi mezera zhruba na dvě další pěsti. Vést v kihonu úder na jakýkoliv citlivý bod nedává nejmenší smysl, protože ve skutečnosti (v boji) budete muset směr úderu přizpůsobit soupeři – jeho výšce a především jeho pohybu. Směřovat v kihonu bez soupeře úder rovně dopředu je ve výsledku výrazně silově výhodnější, lze totiž zapojit právě zádový sval a rameno a mnohem lépe zafixovat tento postup do „svalové paměti“. Je ale opravdu úhel pohybu tak důležitý a zvýší sílu v technice? Zkuste si udělat na zkoušku pár kliků. Kolik jich uděláte víc, těch úzkých s rukama před solarem, nebo širších s rukama těsně vedle hrudníku?

V moderních směrech karate se taková mechanika ovšem příliš neprobírá. Jak je to možné?

Jako obvykle nám v celé úvaze pomůže krátký náhled do historie. Okinawské karate se vždy cvičilo spíše individuálně. Tréninky obvykle probíhají tak, že se v dódžó schází lidé v různých časech a cvičí si sami co chtějí. Mezi nimi pak různě chodí instruktor, který sem tam předvede správný pohyb, sem tam poradí jakým směrem se dál v tréninku ubírat. Kihon, tedy jednolitvé pohyby neustále opakované dokola dávaly smysl jako doplněk ke kata, případně jako forma posilování a výborný nástroj k izolování jediné svalové partie (která je potřebná do konkrétní techniky) viz výše zádový sval při cuki. Přesunem karate z Okinawy do Japonska došlo k mnoha výrazným změnám nejen v technice samotné, ale i v metodě výuky. Těžko tuto změnu hodnotit jako dobrou, či špatnou, faktem však zůstává, že došlo k vytvoření takřka zcela nového bojového sportu. Ten měl plnit především telesně výchovný účel, musel mít svou bezpečnou sportovní formu a musel být cvičitelný ve velkých počtech účastníků (podmínky univerzity Keijó, na které musel Funakoši Gičin přistoupit, aby mu byla umožněna výuka). Ve stejnou dobu se z karate vytratilo hodžó undó (posilování s nástroji), „nebezpečné“ bunkai, grappling (který se na Keijó daigaku už vyučoval a tudíž by mu karate konkurovalo) a vzniklo hromadné cvičení nekonečných jednotvárných drilů, které místo doplňku začaly být hlavní náplní tréninku.

Ale zpět k samotné technice. Když si vezmeme třeba širokou škálu postojů, které se v karate cvičí, dostaneme se opět k významu kihonu. Postoje nám pomáhají s pružností a silou, držením těla a efektivním pohybem. okinawa karate prahaJsou to většinou extrémní pozice, do kterých se v boji dostanete na pouhý zlomek sekundy (při výpadu, při strhu atd.). Pokud by však vaše tělo nebylo v této extrémní pozici „jako doma“ samotná technika, tedy její rozsah a účinek tak značně utrpí a v horším případě může dojít i ke zranění. A zase si dovolím jeden testík. Zkuste si udělat dlouhý krok na způsob zenkucudači, ale zvedněte zadní patu do vzduchu a držte zadní koleno co nejníž u podlahy. Nezapomeňte mít rovná záda a žádné opírání se o přední koleno 🙂 .  Stojí se vám pohodlně? Máte pocit, že to nic není a že to vydržíte klidně půl hodiny? Pokud ano, tak skvělé, máte silné nohy a předpoklad pro to, začít se konečně učit grapplingové techniky z kata jako např. Sanserú, či Kururunfá. Pokud ne, nízké postoje, přesuny a posilování nohou je to, co potřebujete nejdřív, abyste se mohli na vlastní tělo spolehnout a aby technika byla vůbec efektivní. Čím níž se při zápase dostanete, tím efektivnější technika bude. Bez pružného a silného těla na to ale lépe rovnou zapomenout.

sumo

Postoje a další podobná cvičení mají značný přínos v tréninku, je však nezbytné je brát jako doplněk, nikoliv jako bojovou techniku. Z postojů a z kihonu by se neměla stát hlavní náplň dlouhodobého tréninku a to mimochodem i proto, že pak hrozí ztráta kontaktu s realitou. Pro samou formu se vytratí význam, pro samotné „jak“ se přestaneme zajímat o „proč“. To samé platí i při cvičení kata, pokud necvičíme i jejich náplň a nezkoušíme je aplikovat.

Posledním, ale velice důležitým důvodem cvičení kihonu a postojů je zdraví. Zpevňování a posilování končetin, silné šlachy a spolupracující svaly snižují riziko zranění! Povědomí o tělesné mechanice nezbytnou nutností, protože pouze správně provedené postoje a pohyby nám umožní vytrvat v tréninku do vysokého věku. Týká se to nejvíce kloubů a myslím, že nebudu přehánět, když rovnou řeknu, že největším kamenem úrazu jsou kolena (ale třeba i kyčle). Hrozně mě mrzí současný trend, kdy karate učí vlastně každý, kdo se k tomu sám rozhodne. Myslím tím bez potřebné kvalifikace a základním povědomí o tom, jak funguje lidské tělo. Kdyby to bylo jen trochu možné, doporučil bych všem senseiům alespoň konzultaci z fyzioterapeutem (když už podobné info nepřišlo od jejich vlastního učitele). Vyhnuli bychom se tak zástupům lidí, kteří s lítostí odcházejí z karate, poničení na celý život. Bolí mě pohled na tolik rozšířené nízké kibadači, ve kterém se lidé snaží směrovat chodidlo jinam, než koleno. Takové postoje okinawské karate nikdy neobsahovalo, kibadači se, pokud vím, v Šórinu cvičilo mnohem vyšší, prakticky na úrovni přirozeného postoje a pokud by z důvodu provedení nějaké techniky bylo nutno jít boky níž, problém by mělo řešit šikodači se špičkami vytočenými ven. Na namátkou nalezené fotce má špičky ve směru kolen dokonce i samotný Funakoši sensei. Kdy a proč se metody jeho karate změnily je otázka. Nějaké tušení sice mít mohu, ale než si budu jistý, není vhodné o tom psát. Tekki-by-Funakoshi-1

Na závěr bych sem rád vložil video, které vydá za 1000 slov. Jeden z nejlepších západních učitelů okinawského Gódžú-rjú Paul Enfield sensei v něm demonstruje variace použití šikodači. Hlubokého postoje, který je obsažen snad ve všech kata a který je mimochodem základním stavebním kamenem pohyblivosti a techniky např. v sumó, jednom z nejlepších zápasnických umění vůbec. Video je souhrnem bunkai z Gódžú kata a pokud tento systém necvičíte, nebo jste právě začali, je to úchvatná sbírka technik. Zkušenějším pozorovatelům však vřele doporučuji se zaměřit na držení těla, pozici těžiště (ve smyslu dacurjoku) a pohyb a směr nohou, tedy samotný pohybový princip, který má Enfield sensei bravurně zvládnutý a bez kterého tyto techniky nenapodobíte. To, že v jeho podání působí zcela přirozeně a že nemá žádné zdravotní potíže ani po bezmála 40 letech cvičení je dáno tréninkem základních technik, kata a hodžó undó pod kvalitním vedením. To, že tato cvičení (myslím tedy kihon, na videu je naopak aplikace) nejsou bojové techniky je snad už úplně jasné a pokud ne, celý můj článek selhal. Anebo jinak, podívejte se na to video a řekněte, kolikrát je v něm obrana, či bojová aplikace proti oizuki v zenkucudači. Ani jednou, oizuki a zenkucudači jsou totiž kihon, nikoliv bojová technika.

Štítky .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.