Zblbnutí mírem

Zblbnutí mírem, neboli heiwa boke.

Je to takový bulvární titulek, já vím. Už jenom tohle spojení slov v člověku nastartuje podezření a odmítavou reakci. Je možné jej zaslechnout poměrně často, mezi starší generací Japonců i častěji. Od japonské politiky, vztahů s okolními zeměmi a změn ústavy ale dávám ruce pryč, budu mluvit pouze o bojových uměních, nebojte se.

Mám za to, že každé pořádné bojové umění musí vycházet z reálných základů a možná to bude znít nehezky, ale jednoduše musí mít krvavou minulost. Každá země, která se chlubí nějakých původním bojovým uměním, má ve své historii období, kdy bylo toto umění prakticky využíváno. Nemyslím tím pouze válečnou vřavu, kde je mnohem důležitější strategie vedení války, než bojové mistrovství pár jedinců. Jde ale o dávné ochranky obchodníků, často třeba i pořádkové služby, nebo profesionální zápasníky.

Kořeny okinawského Gódžú-rjú sahají přes Higaonnu Kanrjó senseie až do Číny, kde se u mistra Rjú Rjúkó 14 let učil. Kromě bojového umění však s sebou zpět na Okinawu přivezl mnoho další moudrosti, kterou pak svým žákům předával. Jednou takovou myšlenkou bylo to, že každý člověk, který se bojovému umění věnuje, by měl mít neustále na paměti, že napříč lidskou historií jsou všechny cenné poznatky vykoupeny utrpením a smrtí. V bojových uměních se jedná o všechno od modřin při tréninku až po dávné testování zbraní a technik na živých zajatcích. Za všechny své poznatky a v případě profesionálních trenérů i za obživu, vděčíme dlouhým generacím těžkostí a utrpení a není úplně od věci se nad tím zkusit zamyslet před tréninkem ve vašem vlastním dódžó.
Higaonna Kanrjó s sebou zpět na Okinawu přivezl svitek s vyobrazením taoistického božstva, pro které se v (okinawském jazyce) vžil název Busaganaší. V čínském Fu-ťienu a škole, kde Higaonna studoval, se o tomto božstvu hovořilo jako o patronovi bojových umění. Jedna z verzí původní čínské legendy byla okinawany časem upravena (jak už to tak s mýty a legendami bývá) a dnes se na Okinawě hovoří o geniálním bojovníkovi, který díky své pokročilé dechové technice uhasil, tedy sfoukl požár strážní věže. Díky tomuto činu se stal slavným a nakonec i uctívaným ztělesněním bojových umění.
Miyagi Čódžun sensei měl toto božstvo vyobrazeno na svitku, který si přivezl také z Fu-ťienu, kde hledal kořeny Gódžú-rjú. Stejně jako velké množství dalších historicky cenných děl, ani tento svitek nepřežil vřavu druhé světové války a byl naneštěstí zničen. Po válce pak jeden z Miyagiho žáků (Madanbaši Keijó) nechal podle náčrtku zhotovit sošku, kterou pak svému učiteli věnoval a tato Busaganaší je dodnes vystavená v kamize v okinawském dódžó Džundókan…
Busaganaší tak v podobě svitků, či sošek slouží v mnohých dódžó Gódžú-rjú karate jako připomínka dlouhé historie bojového umění a jako tichý svědek všecho utrpení. Svou přítomností připomíná, že trénink je vážná věc a neměl by být brán lehkovážně, jenom jako uvolnění po práci. Že to, co usilovně cvičíme není jen zábavné divadlo, nýbrž skutečný postup, sloužící ke zranění, či zabití lidských bytostí…

Busaganaší

Busaganaší

Doba se změnila a dnes už to s testováním svých bojových dovedností není tak jednoduché. Senseie Higaonnu Kanrjó , kterému díky jeho rychlosti a perfektní technice nohou přezdívali Aši no Higaonna, často volali k městským hospodským šarvátkám. Lidé v městě Naha dobře věděli, že díky své autoritě a bojovým dovednostem vyřeší takovou situaci lépe, než policie. Dnes však nic takového není možné a vrcholem (v mezích zákona) testu vlastních bojových schopností je cvičný boj v chráničích, který ačkoliv je rozhodně nejlepším možným způsobem, jak aplikovat techniku na nespolupracujícího soupeře, ke skutečnému boji má daleko. S tím toho však moc nenaděláme, boj na život a na smrt je holý nesmysl a nic lepšího, než zápas podle pravidel (nemluvím o sportovním karate) těžko vymyslíme (napadá mě ještě další dávná tradice, kterou už dnes nelze praktikovat a to je dódžó jaburi – vyzývací zápasy mezi školami bojových umění, kdy poražená strana musela ukončit činnost, o tom když tak příští článek 🙂 ).
U sebeobranných technik je to bohužel ještě horší. V okinawském Gódžú-rjú kata přímo překypují nejrůznějšími „špinavými“ technikami, od dloubání do očí, přes lámání prstů po úchop ohryzku… Takové věci ale není možno prakticky nacvičit, aniž byste někoho vážně zranili a vlastně můžeme pouze odhadovat reakci člověka, kterému jsme zlomili nos a dva prsty na ruce. Pořád to podle mého ale není důvod k tomu tyto techniky přestat cvičit a pod tíhou doby je z kata vyřadit. Dostali bychom se totiž k tomu zblbnutí mírem, o kterém například i můj učitel často mluvil…

Dnešní doba a zákony neumožňují praktickou zkoušku těchto technik a zároveň jsme svědky obrovského boomu zápasů, podle nejrůznějších pravidel. Ty mají však jedno společné, snaží se zachovat, pokud možno, co největší bezpečnost zápasníků a tudíž jsou z nich vyřazeny všechny výrazně nebezpečné druhy útoků. To samozřejmě jinak nejde, byla by ale chyba tento druh zápasu pokládat za všeobsahující, za vrchol bojového umění.
V Japonsku jsem kdysi rád sledoval Pride, mma zápasy s poněkud rozdílnými pravidly, než má dnešní UFC. Jedním z největších rozdílů bylo např. dupání na ležícího soupeře a útočník se v tu chvíli dokonce mohl i držet provazů! Tedy něco, co je vidět v každé druhé bunkai jako ukončení boje, ale zároveň to způsobuje nepěkná zranění a v současnosti je to napříč mma sporty zakázáno (ano, Pride už neexistuje, byla zlikvidována zákulisními jakuzáckými machinacemi, oss!).
Ze sparringů ve vlastním dódžó mám taky mnoho zajímavých zážitků. Vzhledem k tomu, že jeden z mých žáků měl zkušenosti s bojem na zemi (BJJ – umí to skvěle, všechna čest), zkusil na mě kdysi klasický takedown, tedy strh zepředu. Mně se podařilo zakročit a místo sprawlu jsem instinktivně kontroval loktem shora dolů do jeho zad. Dva dny nemohl téměř chodit a na tréninku byl zpátky až za 14 dní… pro mě to byl jasný signál k tomu, abych tohle na tréninku už nikdy neudělal (i za cenu, že skončím na zemi a soupeř mě utluče/uškrtí/upáčí). Zároveň je jasné, proč přesně tuto konkrétní techniku pravidla UFC zakazují, ale současně to nabádá k úvaze, jak by zápasy (tedy hlavně jejich průběh a strategie) vypadaly, kdyby byly opravdu bez pravidel.
Myslíte si, že se teď opírám do mma? Néé, ani trochu, nedělám si iluze, že by takouvou věc snad mmačkaři nezvládli, kdyby chtěli. Problém je samozřejmě v karate!
Karatisté se nesmí plácat po zádech a povídat si o tom, jak je to mma okleštěno pravidly a jak vlastně v karate tohle všechno smíme (jenom to vůbec neděláme 😀 ). Má zkušenost s loktem do zad je ojedinělá, nevím jestli by se mi v té samé situaci povedl znova a k mma a úrovni jejich zápasníků chovám nejhlubší respekt. Protože když se v dódžó rozhodnete, že chcete dělat sparring tak, aby se co nejvíc přiblížil realitě a při tom zůstal relativně bezpečný, dojdete nutně k mma pravidlům 🙂

Karate však není jen sparring… Bunkai jsou v drtivé většině sebeobranné techniky řešící konkrétní situace, nikoliv bojová strategie do ringu.

Co tedy můžeme v karate udělat abychom se vyhnuli zblbnutí mírem? Keep it simple 🙂

1.  Znejte bunkai
Je naprosto nezbytné znát použití kata a cvičit bunkai. K tomu je zapotřebí učitel, kvalitní zdroj informací, který vám řekne, co která technika znamená a jaké má použití. Ukáže vám detaily, na které je třeba si dát pozor a nechá vás tréninkem vyzkoumat ten zbytek. Kouknout na kata a vyvodit z ní na vlastní pěst bunkai téměř nikdy nefunguje a většinou člověk dojde k paskvilu (a co hůř, ani si neuvědomí, že je to paskvil, protože ho neověří v živém boji, tedy s nespolupracujícím soupeřem). Kata byla vytvořena z konkrétních technik a ty konkrétní techniky obsahuje. Není v tom žádná magie a zpětně kata bez znalosti bunkai rozkódovat prostě nejde…
Dnes je v karate kruzích obvyklé všechno schovat pod „naší verzi“. Takže když někdo cvičí okinawskou kata úplně jinak? Je to jejich verze… Když cvičí aplikace, které v kata vůbec nejsou, nebo je prostě cvičí špatně? Vlastní verze… Nějak mi ale v tom případě uniká, proč se karate vlastně někde učit, když stačí nacvičit pár pohybů, vyhlásit to za svou verzi a začít to rovnou učit. To by pak přece mohli lidé zakládat vlastní dódžó a celé organizace na základě pouhých několika seminářů! Jo, počkat… 🙂

2. Nedělejte z Okinawanů blbce
To nejjednodušší, co pro karate můžete udělat. Člověk je stejný všude na Zemi – ruce, nohy a hlava. Když se tedy podíváte na nějakou bunkai, která nedává smysl, je pravděpodobnější, že lidé před x stovkami let v Asii bojovali takhle hloupě, nebo spíš to, že neznáte bunkai a že vás to někdo naučil špatně?
Vezměme jako příklad konec kata Gekisai dai iči. Přímý úder na břicho i na spodek, oběma rukama zároveň, vzpřímené tělo atd. Tak samozřejmě nikdo nebojuje a ani na Okinawě, když si po sklence dobrého awamori chtěli dát v hospůdce pánové po hubě, nepřišli k sobě a neprovozovali obouruční přímý úder na břicho svého soka 😉 Cvičit tuto techniku tímto způsobem je urážka celého karate a jeho kata. Skutečná bunkai je při tom praktická a do rvačky velmi vhodná. (ne, nebudu na blogu vysvětlovat skutečnou bunkai, od toho je dódžó, kdo to chcete znát, doražte) Lze tedy v kostce říct, že pokud nějaká bunkai vypadá jako kdyby spadla z Marsu, nelze to okecat žádnou vyšší technikou, která nám začne fungovat až za 20 let, je to prostě nesmysl (a vy se musíte okamžitě ptát jak jste k té bunkai přišli, kdo vás to učí a hlavně odkud to má!).

3. Pozor na druhou ruku
Ruka stažená v hikite u pasu je metoda do statického kihonu, nebo do kihonu v pohybu (idó kihon), či základních technik ve dvojici (sandan ukebarai atd.). V praktickém boji však hikite nemá co dělat. Když pak cvičíte nějakou bunkai, vlastně kteroukoliv, zkuste se soustředit na druhou ruku soupeře. Zní to zdánlivě jako naprostá samozřejmost, ale kolikrát už jsem byl svědkem nácviku tak, že útočník provede úder a zůstane stát s druhou rukou u pasu a nechá obránce aby se vyřádil nějakou složitou technikou. Je třeba se při každé bunkai zamyslet nad tím, jestli útočník jen nestojí a nečeká. Co by asi udělal, kdyby vás opravdu chtěl přizabít… když vás vezme křížem za ruku, nebo za triko, s nejvyšší pravděpodobností okamžitě přiletí úder (a pak další a další), opravdu stihnete nasadit páku (nekaratisté, kteří v tuto chvíli čtou a nevěří svým očím laskavě prominou 🙂 )?

4. Smysl techniky
Jde o to si uvědomit co vlastně děláme. Takže když správně provedeme techniku a soupeř nám leží u nohou, má smysl si lehnout k němu a nasazovat armbar, anebo ho radši kopnout do hlavy? To je zdánlivě jasné, přesto je to všude možně k vidění… Jde o celé plynutí obranné akce (nagare) tak, aby soupeř nedostal šanci na jakékoliv pokračování útoku. Dostaneme se nutně k závěru, že taková obrana musí být rychlá a jednoduchá, stylem raz-dva-konec. Přesně takové ovšem původní okinawské techniky jsou, netřeba tedy hledat, jen se učit.

Jako obvykle, na toto téma má jistě každý svůj vlastní názor. Pokud máte rádi karate jako dobrý způsob si protáhnout tělo a použitelnost v praxi vás nezajímá, není co řešit (a není na tom vůbec nic špatného). Pokud ale chceme, aby karate i nadále zůstalo bojovým uměním, je zapotřebí kritického myšlení a praktických testů ve volném boji. Uvědomit si, že soupeř je také myslící bytost a udělá všechno pro to, aby vyhrál. Vychází z toho jednoduchý poznatek, tedy to, že pokud chce učitel karate učit smysluplné bojové umění, musí cvičit s ostatními. Musí se nutně účastnit jak nácviků bunkai, tak sparringu, jinak zakrní a začne se pomalu vzdalovat realitě. Je to svým způsobem i výraz pokory, za žádnou cenu nehlásat a neučit nic, co nemá sám ověřeno v praxi, vystavit se možnosti prohry se svým vlastním žákem a tak dále. Není to nic snadného, můžete ale začít třeba tím, že si do dódžó dáte sošku, nebo obrázek Busaganaší. Ten vám pak při každém pohledu připomene, že nesmíte odfláknout ani jediný pohyb, že bojové umění s dlouhou krvavou historií nelze brát na lehkou váhu a hlavně to, že dědictví minulých generací je mnohem důležitější, než vaše vlastní ego. Hodně štěstí…

J.Č.

Štítky , .Záložka pro permanentní odkaz.

2 reakce na Zblbnutí mírem

  1. choze říká:

    Opat velmi zaujimavy a podnetny clanok. Ja by som za seba (z mojho pohladu) pripomenul este jednu dolezitu vec, na ktoru karatisti pri svojom cviceni zabudaju a to, ze v minulosti, tak ako aj v sucasnosti, bolo vzdy lepsie mat pre boj nejaku zbran, ako prazdne ruky. Na to velakrat zabuda a pritom napriklad interpretaciu niektorych veci v kata, to moze posunut na inu uroven. Rovnako ako napriklad uvedomit si, ako kedysi chodili ludia obleceni, ake mali rukavy, atd… Fair-play sa v subojoch o zivot nikdy nenosila…

  2. admin říká:

    To by bylo asi na delší polemiku. Takové Naha-te se vzhledem k úplně jinému zdroji a době vzniku s okinawským kobudó vůbec nedoplňuje (princip pohybu sám o sobě je odlišný, narozdíl od Šuri-te). Higaonna Kanrjó se v Číně sice zbraně učil (kopí, meč, šavle), ale na Okinawě se pak soustředil pouze na výuku neozbrojeného boje.
    S přihlédnutím k době vzniku a rozmachu Naha-te (v době zániku království Rjúkjú, rozpuštění gardy atd.) je poměrně pochopitelné, že se s válečnými zbraněmi nikdy nekombinovalo a spíš se v něm dochovaly postupy s drobnými zbraněmi, jako např. suntecu, boxery atd.
    Miyagi Čódžun měl suntecu údajně často u sebe, obzvlášť na cestách (potom jej předal Miyagi Aničimu a ten zase mému učiteli (a já ho musel sem tam čistit). Aniči sensei vždy trval na tom, že hbitost a pohyblivost je důležitá právě proto, že když se v boji vyskytně taková zbraň, nelze počítat s tím, že člověk úder ustojí. Jeden z důvodů, proč moderní plnokontaktní styly karate, které počítají s odolností a výdrží v zápase, jsou přímo ztělesnění heiwa boke…
    S bunkai, které počítají se zbraní souhlas, vím od senseie např. o noži v Šisóčin… to ale na blog nepatří 🙂 (zase někdy osobně 🙂 )

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.