Japonsko je země vzdálená, vytvořená na zcela odlišných kulturních základech a vyznávající odlišné hodnoty, než na které jsme zvyklí u nás. Mnohdy japonská etika dokonce dochází ke zcela opačným závěrům, než by běžný Evropan čekal. Přesto japonská společnost funguje a i tyto závěry mají svůj smysl. O co tedy jde?
Na začátek jeden vynikající příklad: Představte si zápas v kendó. Rychlost a precizní technika, jeden se snaží nekompromisně dostat druhého a o výsledku zápasu může rozhodnout mrknutí oka 🙂 Jak byste ale zareagovali v případě, že by se vám podařilo vyrazit soupeři jeho zbraň z ruky? Tady se totiž evropský a japonský přístup rozchází.
Pro typického evropana by bylo nejspíš obvyklé souboj pozastavit, nechat soupeře, aby si došel pro svůj meč a začít další výměnu. Je to fair play, útok na neozbrojeného soupeře je vždy špatně, to dělají jen ti nejhorší z nejhorších… Japonský úhel pohledu ovšem může být opačný. To, že svého protivníka necháte dojít pro zbraň může být pochopeno i jako projev nadřazenosti, dáváte mu tím najevo, že se na něj prostě cítíte a zvládnete jej i ozbrojeného. Pokud okamžitě zaútočíte na neozbojeného soupeře, vyjadřujete tak respekt vůči jeho bojových schopnostem. Využíváte příležitosti, protože si uvědomujete, že pokud bude mít znovu zbraň, možná prohrajete. Je to tak spíš lichotka soupeři, vyjádření úcty…
Rozdílů v mentalitě naší a japonské je opravdu mnoho. Mně vždy činilo radost tyto rozdíly poznávat a chápat, ačkoliv je to opravdu dlouhá a někdy i nepříjemná cesta. Je nesmírně zajímavé zjišťovat, jak funguje běžná japonská společnost, co si lidé opravdu myslí a co říkají navenek a tyto vědomosti pak porovnávat s povrchními cestopisy, které většinou pouze podtrhávají zaběhnuté stereotypy. Když narazíme na nějakou zvláštní stránku cizí kultury, máme dvě možnosti. Okamžitě ji odsoudit a zbytek života vykládat, jak jsou např. Japonci blázniví (a to je rychlé, jednoduché a není třeba žádného bolestivého přemýšlení), nebo se ji můžeme snažit pochopit.
K této úvaze mě přivedlo sledování sumó. Nádherný sport a bojové umění, kterému jsem propadl už někdy v roce 2003 a ačkoliv v tu dobu byla moje japonština ještě velmi kostrbatá a nerozuměl jsem ani polovině všech informací, vydržel jsem jej sledovat do teď. Sumó samo o sobě je velmi zajímavý náhled do japonské kultury. Je velmi úzce spjato s původním japonským náboženstvím šintó a celý sport je tak plný nejrůznějších rituálů a pravidel, která zápasníci musí striktně dodržovat. Ačkoliv se říká, že je sumó staré 1000 let, pravidla, rituály, turnaje a vůbec celý tvar sumó se v průběhu historie mnohokrát změnil a ózumó, jak jej dnes známe je praktikováno zhruba od první poloviny 18. století.
Pokud by vás sumó zaujalo, vřele doporučuji začít sledovat jednotlivé turnaje (6x do roka). Ten poslední skončil teď v neděli a krátkou reportáž (a tři videa) najdete třeba zde.
Sumó je plnokontaktní formou zápasu a vzhledem k hmotnosti a síle bojovníků se nelze zcela vyhnout nebezpečí zranění. Jen z jarního turnaje v Ósace museli předčasně odstoupit 3 zápasníci kvůli zranění kolene. Podle zpráv z japonského tisku a Nihon sumó kjókai to nejsou zranění lehká. Vycházející hvězda, mladý zápasník Endó Šóta (24) v pátém dni turnaje zápas sice vyhrál, ale náhodou mu soupeř spadl na nohu tak nešťastně, že Endó musel arénu opustit na kolečkovém křesle. Diagnóza je přetržený křížový vaz a utržený meniskus. To je velmi závažné zranění, vazy samy od sebe nesrůstají, utržený meniskus taky ne (to mám taky za sebou) a i s tou nejlepší lékařskou péčí by to Endóovi mělo zabrat rok, než bude zase schopný házet svými 150-200 kilovými kolegy o zem…
Shodou okolností se ani další japonské sportovní hvězdě nedaří. Tanaka Masahiro (26) je také výraznou osobností a talentem, ke kterému se upíná zrak veřejnosti. Jedná se o baseball, nejpopulárnější sport Japonska (ano, je to tak). Tanaka je velmi nadějný nadhazovač, který se nejprve uvedl kariérou v japonském týmu Tóhoku Rakuten Golden Eagles a od roku 2014 působí v New York Yankees.
Nadhazování je opravdu řehole, nedovedu si ani představit jednotvárnost tréninku, kdy dotyčný používá neustále dokola stejnou ruku a při tom je schopen metnout míček rychlostí 150 km/h. Když se navíc přidá stres a smůla, je zaděláno na průšvih. Zhruba půl roku po nástupu do NY Yankees skončil Tanaka s natrženým vazem v lokti a jeho kariéra je v ohrožení.
Co mají Endó a Tanaka společného (ココリコ＾＾)? Oba odmítli operaci, chtějí se prý spolehnout pouze na rehabilitační cviky a co nejdříve se vrátit do hry. Japonská společnost jim tleská…
Není třeba lékařského vzdělání k tomu, aby to celé člověku bylo divné. Oba sportovci se tímto odsuzují k polovičaté (a dost možná i výrazně kratší) kariéře, ve které jim v maximálním výkonu bude vždy vadit neustále se vracející zranění. Obrovskou roli zde však hraje tlak společnosti. Atmosféra a zvyky, které staví nasazení a snahu nad vše ostatní, paradoxně i nad zdraví. Jedno z nejčastěji užívaných slov v Japonštině je „gambaru“ – snažit se, dát do toho všechno, makat na plno atd. Setkáte se s ním všude od škol, přes firmy, sport a budó nevyjímaje. Japonská společnost toto „gambaru“ od svých jedinců očekává, nakonec k čemu je dobrý někdo, kdo se nesnaží a proč by za to měl být obdivován?
Obávám se, že toto mnohdy slepé odhodlání bude pravděpodobně největším úskalím ve chvíli, kdy se bude našinec snažit japonskou mentalitu pochopit. U nás je běžné si ze všeho dělat legraci, obcházet pravidla a zákony a pokud možno vše zpochybňovat a shazovat. Soudit co je horší a lepší se mi nechce a ani mi to nepřísluší. Řekl bych, že by nám jistě prospělo trochu toho japonského nasazení a Japoncům zase možná trocha toho českého… inu těch našich vlastností. Co se týče bojových umění je „gambaru“ stejně složité.
Příklad se známými sportovci vůbec není extrémní. Můžete to považovat za stinnou stránku japonské mentality, nebo za obdivuhodnou výdrž a odhodlání, to je na vás. Pokud se ovšem vydáte za tréninkem do Japonska a najdete tradiční dódžó, můžete počítat s testováním. Pokud má dojít opravdu k vytvoření vztahu učitel-žák, musí si být sensei jistý vaším nikdy nekončícím „gambaru“ a mít tak důvod vám věnovat čas a obrovské množství úsilí. V romantických filmech, kde většinou arogantní Američan vyrazí do Asie za bojovým uměním a předpokládá, že z něj všichni padnou na zadek, se toto řeší několikadenním klečením před dódžó 🙂 Skutečný život je, jako obvykle, mnohem prozaičtější. Mě na jednom z prvních tréninků nechal jeden ze sempaiů (a senseiův pomocný instruktor (7. dan)) udělat v kuse asi 300 dřepů. Moje fyzička nebyla žádná sláva, ale dal jsem to. Když jsem ohlásil, že mám hotovo, další pokyn byly dřepy na jedné noze. Dnes si už nepamatuji kolik jsem jich nakonec udělal, ale výsledkem bylo klasické přetrénování, pravé stehno mi nechutně oteklo a na trénink jsem mohl přijít až za 14 dní. Jako správný namyšlený zápaďák 🙂 jsem to tehdy vyhodnotil jako chybu instruktora a dlouho mu to nemohl zapomenout. Tohle přesně je však to testování, o kterém je řeč. Pokud bych se po takové zkušenosti už neukázal, nebo třeba na místě dřepy odmítl dělat, neměla by moje výuka stejně smysl.
Testů bylo ještě více, o těch když tak jindy. „Gambaru“ kultura je v Japonsku všudypřítomná, sama o sobě je testem a dokonce je velmi znepokojující, pokud na ni nenarazíte. Pokud vás přijmou do dódžó a sensei se pouze usmívá a sem tam vás pochválí, je to špatně. Je to tatemae, přetvářka (vysvětlení v příhodě z Šureidó) a velmi pravděpodobně jste svému učiteli ukradení… To, že to s vámi sensei myslí vážně poznáte až podle toho, když se usmívat přestane a začne být přísný. Nechá vás dělat jeden pohyb klidně dvě hodiny a ani potom mu to není dost dobré. Jedině tak se předává tradiční bojové umění…
Smyslem celého povídání bylo alespoň hrubé vysvětlení japonské gambaru kultury. Odhodlání je na prvním místě a nesmí jej zviklat ani strach ze zranění, nebo čehokoliv jiného. Vědí to všichni zápasníci sumó, další sportovci a vůbec všichni, kdo něčeho dokázali.
J. Č.
