Mám rád historii karate. Už dávno jsem zjistil, že náhled do historie nám umožní pochopit nejrůznější souvislosti a třeba i zdánlivé nesrovnalosti v technice. Dokonce vlastně pouze díky historii a okolnostem, které provázely cvičení karate se můžeme dozvědět některé zajímavé detaily, týkající se kata. Víte, že všechny kata končí vždy krokem směrem dozadu, kromě jedné, tedy Gekisai dai iči? Ta jediná končí v zenkucudači a poslední krok je vpřed… A víte proč to tak je? Přijďte k nám do dódžó, rád vám to povím 😉
Sem tam se ale stane něco, co mě vyloženě překvapí a o to větší je pak potěšení z nově nabyté vědomosti. Osud ke mně zavál člověka ze „sousedního“ dódžó stylu Okinawa Šórin-rjú a ačkoliv jsem ho varoval a nastínil obrovské technické rozdíly mezi našimi rjú, jeho zájem o okinawské Gódžú to neovlivnilo. Zájem o náš trénink a ego odhozené před vstupem do dódžó jsou tak nějak jediné dvě podmínky, na kterých trvám.
Ačkoliv se rád šťourám v karate historii, přiznám se, že jsem se vždy zajímal nejvíc o styly Šórei, neboli tzv. Naha-te (takže převážně Gódžú-rjú a Ueči-rjú). Díky informacím od svého učitele a díky pracem karate historiků jsem si myslel, že mám víceméně ucelený obrázek o kata a vztazích největších osobností karate, ať už v období před, či po druhé světové válce. Jaké překvapení bylo, když jsme na tréninku začali cvičit první kata v našich osnovách (Gekisai dai iči) a dotyčný student mi sdělil, že jí v Šórinu cvičí taky, pouze pod názvem Fukjúgata ni.
O této kata víme, že je dílem Miyagi Čódžuna a že je to kata nově vytvořená (tedy že není převzatá z čínských stylů) kolem roku 1936. To bylo období velkých změn a popularizace karate, které se už nemuselo cvičit v utajení a v rámci malé hrstky nadšenců, ale bylo přeneseno do škol a tělovýchovných klubů. Začalo se také cvičit ve větších počtech lidí a brzy bylo jasné, že je zapotřebí nějaká ucelená systematizace výuky. Podrobnější článek o tomto období naleznete na Budonews.cz zde, pokud jste ho ještě nečetli. Za účelem zpřístupnění karate širší veřejnosti vznikly v Gódžú-rjú dvě kata Gekisai a v Šórin-rjú pět kata Pinan (japonsky Heian).
V roce 1940 se pak sešla speciální komise významných mistrů, která měla za úkol vytvoření kata za účelem reprezentace karate mimo Okinawu. Zadání znělo tak, že jsou zapotřebí ryze „okinawské kata“, bez ohledu na rjú… Tohoto úkolu se zhostili dva nejvýznamnější členové komise, Nagamine Šóšin za Šórin a Miyagi Čódžun za Gódžú. Výsledek byly dvě tzv. Fukjúgata (Fukjú je japonsky rozšířit/propagovat), z nichž tu první (Fukjúgata iči) vytvořil Nagamine a druhou (Fukjúgata ni) Miyagi. Miyagi Čódžun ke kata Gekisai vytvořil i její druhou verzi Gekisai dai ni, ta se ale v tradičním Šórin-rjú, pokud vím, necvičí, stejně tak, jako se v Gódžú-rjú nepraktikuje Nagamineho Fukjúgata iči.
Výsledkem tohoto zajímavého průniku jinak velmi odlišných stylů je jedna společná kata Gekisai dai iči/Fukjúgata ni. Ačkoliv se jedná o kata poměrně jednoduchou, obsahuje tři bunkai a několik velmi důležitých principů použití váhy těla a pohybu těžiště. Miyagi při tvorbě obou kata Gekisai vzal některé techniky z pokročilejších kata (konkrétně Šisóčin a Súpárinpei) a ačkoliv je pro potřeby propagace karate a výuky na školách modifikoval, význam a tedy i bunkai zůstaly stejné.
Pokud by vás zajímalo zformování speciální karate komise (1940) a některé souvislosti dopodrobna, vřele doporučuji článek karate historika Charlese C. Goodina (Hawaii karate Seinenkai), který najdete zde.
Na závěr jen jednu poznámku. Je vskutku zajímavé, že Šórin a Gódžú mají takovýto společný průnik. Vypovídá to o tom, že alespoň v jednom období dlouhé karate historie měli jeho představitelé potřebu poukázat na to, že karate je vlastně jedna rodina, bez ohledu na rozdíly. Nakolik se jim to podařilo je samozřejmě na vašem vlastním posouzení a názoru. Mě osobně ovšem velmi zaujalo i to, že kata, která se v tradičních autentických dódžó stylu Šórin cvičí, je prakticky shodná s tou, která se cvičí v podobných tradičních Gódžú-rjú dódžó. Když se totiž namátkou podíváte na nějakou nově vzniklou „frakci“ Gódžú-rjú, zjistíte, že paradoxně je té původní Gekisai kata blíže verze cvičená v Šórinu, než v těchto „taky Gódžú“ 🙂 Je to pouze další indicie toho, kam se ubírá vývoj karate a jak moc lze karate kata změnit za pouhých 40-60 let od jejího vzniku.
Fukjúgata ni
Za povšimnutí stojí i to, že bez ohledu na styl začínají původní okinawské kata z pozice s překříženými dlaněmi a v heisokudači. O přidané pozici s rukama v pěst vystrčenýma před tělem v postoji heikódači bych rád napsal další článek… je to ale trochu ošemetné téma :-/
Gekisai dai iči
Nelze se divit, ze se tato kata cvici v Shorin ryu bez vetsich zmen, nikdy me nijak nelakalo cvicit kata v sancindachi, ale jiz po tretim opakovani jsem ziskal pocit, ze Miyagi byl genius. Proc potom upravovat dokonale? Snad jedine z neznalosti.
Díky za komentář. Po delší době jsem si článek po sobě mohl přečíst a mám teď sto chutí jej lehce doplnit. On totiž není Šórin jako Šórin 😉 Ale uvidíme, třeba až bude víc času…