V našem dódžó se blíží zkoušky na další stupně kjú/dan a v poslední době se o „páskování“ bavím s různými lidmi, kteří na věc mají různé názory. Pokusím to dnes všechno shrnout do jednoho článku.
Osobně si myslím, že by nám bylo lépe bez kjú/dan systému. Tyto stupně nikdy nebyly a nemůžou být kompatibilní (mezi organizacemi a různými kluby) a nevyjadřují bojové schopnosti jedince. Černé pásy se dnes rozdávájí jak koho napadne, udělení dalšího danu ovlivňují často i velmi prapodivné faktory. Vím dokonce i o karate klubu, kde učitel nemá od svého okinawského mistra oprávnění udělovat 1. dan, ale přesto to dělá, protože dódžó bez černých pásů by vypadalo blbě…
Jednou z nejhorších praktik, která způsobuje znehodnocení kjú/dan systému a celého karate je udělení dalšího stupně rozhodnutím rady organizace. Jde o to, že se svolá valná hromada asociace XY, která rozhodne o udělení dalšího danu svému vedoucímu učiteli. Ten tu organizaci založil, všichni členové jsou tak jeho žáci a nikdo z nich nemá vyšší stupeň, než dotyčný mistr. Technické stupně ostatních členů uděluje samozřejmě hlava organizace a té pak na oplátku udělí vyšší dan valná hromada… to je ovšem hnus a divím se vám všem, kdo podobné praktiky ve svých organizacích tiše tolerujete.
Jak tomu bylo s pásky v minulosti?
Autorem kjú/dan systému je Kanó Džigoró sensei, zakladatel moderního džúdó. Jeho stupnice původně obsahovala 6 kjú a barevně se dělila pouze na bílou, hnědou a černou (dan). Když v roce 1922 začal v Japonsku učit karate jeho první průkopník Funakoši Gičin, rozhodl se spolu s cvičebním úborem karategi adoptovat i systém technických stupňů. Díky populárnímu džúdó to byla běžná praxe, mnoho prvních cvičenců si na trénink karate oblékalo džúdógi atd. Na popud Dainippon Butokukai (sekce japonského ministerstva školsví, která evidovala a systematizovala bojová umění) bylo pak v nově registrovaném karate toto stupňování definitivně zakotveno a Funakoši poprvé udělil šodan již v roce 1924. Kolem roku 1930 již byla takto registrovaná všechna japonská bojová umění a systém kjú/dan byl aplikován do mnoha moderních budó. V původních japonských bojových uměních (korjú) používané tituly kjóši (učitel) a hanši (mistr) byly zařazeny i do moderních stylů a nově doplněny o další titul renši (nejnižší z těchto tří titulů, vyjadřující zhruba člověka v usilovném tréninku).
Na Okinawě byly stupně kjú/dan obecně přijaty až po druhé světové válce, ačkoliv některé styly byly registrovány Dainippon Butotkukai již před tím. Jako první byl titulem kjóši oceněn Mijagi Čódžun v roce 1937 a zároveň byl pověřen vedením okinawské pobočky (Butokukai). Mijagi se zavedení kjú/dan bránil a ke konečnému ukotvení tohoto systému na Okinawě došlo až v roce 1957, kdy jej za vlastní přijala nově založená Okinawa Karate Association, vedená Čibanou Čóšinem.
Vlivem rozmachu karate ve světě a neustálému vzniku nových stylů pak postupně dochází k doplňování o další kjú, dělení pásků na více barev a v poslední době dokonce zavádění žlutých/zlatých proužků, vícebarevných pásků atd.
V mnoha původních dódžó na Okinawě se stále používají pouze dvě barvy stupně kjú, tedy bílá pro začínající žáky a hnědá pro pokročilé. Jinde si karatisté nechávají bílý pás až do 1. danu. Barvy pásku jako je žlutá, zelená atd. se často používají pouze při tréninku dětí, pro které je další barva pásku skvělou motivací. Dospělý člověk by ovšem měl mít svou motivaci promyšlenou jinak a naštěstí je dospělých, kteří vyloženě chtějí žlutý pásek docela málo 🙂
K čemu je to tedy celé dobré? Nějaká pozitiva se nakonec stejně dají najít a to největší z nich je zodpovědnost. Pokud si jednoho krásného dne kolem pasu uvážete černý pás, musíte pochopit, že je to kromě pocty i břemeno. Už nebude možné přijít na trénink, říct že jste dnes unavení a cvičit napůl. Kouká na vás celé dódžó a vaši kóhaiové k vám vzhlíží s respektem, chtějí se vám vyrovnat a jejich motivací do tréninku může být i vaše porážka. Člověk s danem se tedy podle toho musí chovat, musí být vždy připraven dokázat, že černý pás nemá pro nic za nic a zároveň musí být sto opravit a vysvětlit techniku ostatním. V našem dódžó razím zásadní pravidlo a tedy to, že „černé pásy se nešetří“. Znamená to, že při tréninku s někým, kdo má dan, byste do toho měli dát všechno, pokusit se jej dostat, přemoci atd. Jednoduše šetřit při tréninku někoho s černým pásem by byla ostuda pro něj samotného, ale i pro celé dódžó.
S technickým postupem v karate by tedy měla být spojena zodpovědnost a zároveň i sebevědomí. Pokud nejste schopni hlasitého kiai na tréninku, pokud pochybujete, jestli vaše technika funguje, pokud si říkáte, že údery do lapy jsou fajn, ale udeřit člověka se vám příčí, pak máte stále ještě kus cesty před sebou a na zkoušku na první dan bude lepší si ještě počkat. Jakmile jej ale jednou budete mít, již není cesty zpět.
Kdysi jsem se setkal (v ČR) s tím, že si učitelé, dokonce vedoucí celých klubů a dódžó na mezinárodních seminářích sundavají své černé pásy a berou si bílé jako projev skromnosti. Popsal jsem tuto praxi Kató sensei a jeho odpověď mne úplně nepřekvapila když řekl, že je to jenom zahození břemene zodpovědnosti. Pokud by to měl být projev skromnosti, nevidím důvod nenosit bílý pás neustále. Vzít si ale před svými vlastními žáky černý pás a na semináři (kde dotyčného spousta lidí ani nezná) bílý je jenom projev zbabělosti. Ostatní (kteří vás neznají) od takového člověka budou očekávat cvičení na úrovní bílého pásu a budou mu pak lichotit, jak skvělou má s takovým stupněm techniku. Pokud by nastoupil s černým pásem, vystavil by se tak riziku, že ho ostatní účastníci semináře budou poočku hodnotit.
Na začátku jsem napsal, že by karate společnosti bylo asi lépe bez kjú/dan. Způsobují spoustu nedorozumění, mnohde se stupně i kupují, nebo se dávájí kamarádům atd. 🙁 Jinde je běžné udělovat na zkouškách pásky striktně po jednom (tedy z 6. kjú musíte skládat 5. kjú bez ohledu na to, že vaše schopnosti jsou třeba už na 3. kjú) a zvýšit tak učitelův příjem za zkoušky…
Pokud ale člověk uchopí tento systém za správný konec, zvýší tak morálku v celém dódžó a jeho samotného zodpovědnost posune v tréninku mnohem dál. Proto si myslím, že nebarevné pásy u stupňů kjú a černý pás od prvního danu mají v karate své místo. Tedy tak, jak to původně zamýšlel Kanó sensei a jak se dodržuje v mnoha tradičních okinawských karate dódžó dodnes.
Jan Čech
Zajímá vás toto téma? Mrkněte na článek Hanši, kjóši a tak dále…
