Dnešní krátké povídání se bude týkat vlastně jen jediné rady.
Internet je v dnešní době přímo zahlcen množstvím videí, která se věnují technikám karate, či dalších bojových umění. Jak už to tak bývá, jsou mezi nimi jak velmi kvalitní kousky, tak i ty ostatní, z jejichž sledování spíš bolí hlava. Posouzení je však vždy na divákovi a jak se říká, proti gustu žádný dišputát, každému se líbí něco jiného. Přestože máte z videa dobrý pocit a vzbudilo vaši pozornost, může se stát, že vám rychlá technika jednoduše „uteče“ a že toho z jejího provedení moc nepoznáte. Skutečným problémem však je to, že rychlost a složitost takové akce snadno zakryje nepřesnost a špatné provedení. A ačkoliv technika vypadá skvěle a video je velmi populární, zkušený pozorovatel může dojít k názoru, že by takto provedená obrana vůbec nefungovala.
Vytrénovat si oko zabere roky tréninku a zkušeností. Já vám dnes poradím jedno velmi snadné pravidlo, které vám snad pomůže oddělit ta zajímavá a třeba i přínosná videa od těch ostatních.
Velmi jednoduše: Sledujte útočníka, nikoliv obránce.
Je to až tak jednoduché. Když se totiž člověk dívá na předváděčku, na ukázku nějaké bojové techniky, bunkai atd., většinou má tendenci sledovat obránce. Přirozeně toho, kdo provádí techniku, která je předmětem celé ukázky. Krutá realita takových demonstrací je to, že proti špatnému útoku je možné provést prakticky jakoukoliv obranu a stejně je velmi slušná šance, že vše bude zdánlivě fungovat.
Prvním problémem může být intenzita. Pokud je evidentní rozdíl v rychlosti útočníka a obránce, vyvolá to otázku, jestli by obránce byl schopen techniku vůbec provést i při razantnějším útoku. Pokud je tedy útočník pomalý a laxní a obránce při tom maká až se z něj kouří, technika nebudí důvěru. Laika však taková ukázka může ohromit, neboť se instruktor zdá být mnohem rychlejší, než jeho oponent a to pochopitelně budí respekt.
Tím zdaleka největším prohřeškem je ale vzdálenost (maai). První, co je třeba sledovat je vzdálenost, ze které útočník zahajuje svou akci. Úder vedený z dlouhého postoje s ještě delším krokem v před dává obránci velkou spoustu času na reakci a takto vedený útok je navíc velmi dobře čitelný. Úder, či sek vedený z ještě větší vzdálenosti, či dokonce s rozeběhem pak vyvolává otázku smyslu takové obrany a nutnosti jejího předvádění.
Za druhé je to pak vzdálenost samotné ruky, či nohy, resp. místo, kde se technika zastaví. Bez nadsázky lze říct, že pokud útočník svůj úder zastavuje před předpokládaným místem dopadu, nemá vlastně ani smyl provádět žádnou obrannou techniku. Obránce se pak může i opozdit a vyloženě zaspat a stejně to na konci bude vypadat, že jeho technika funguje.
Úder, který neměl nikdy zasáhnout cíl ani vlastně není útokem a co hůř, lze jej provést mnohem rychleji, často až oslnivou rychlostí, kterou předvádějící tak rádi matou své diváky.
Abych jen tak neplácal do větru, přidávám své vlastní video. Je v něm, pevně doufám, docela dobře poznat, že můj soupeř dává do úderu tělo a že vzdálenost je tak zvaně na uražení hlavy a ne pouhé naznačení.
Jestli máte nějaká svá oblíbená videa s ukázkami technik, zkuste se na ně znovu podívat touto optikou. Obstála by všechna? 😉
J.Č.
