Jak se zlepšit v karate?

Odpověď je velmi jednoduchá: pravidelně cvičit 😉

To jste ale samozřejmě čekali a já toho mám na srdci trochu víc.

Když už člověk tréninku jednou propadne tak, že začne sám cvičit… tedy začne na trénink myslet i jindy, než zrovna večer v dódžó mezi 10 dalšími lidmi… je možné říct, že je vyhráno. Následuje výrazné zlepšení všech schopností a pohybů, které vám pak sensei bude průběžně opravovat, usměrňovat a radit jak dál. Je to zásadní zlom, který nastává ve chvíli, kdy člověk už nechodí na trénink s tím, že mu bude vše naservírováno, on to jen odcvičí, spotí se a zapomene. Nemusí se jednat o žádný výzkum vlastních poznatků, na ten je zpravidla ještě velmi brzo. Jde jen o to, prostě oddřít nezbytnou práci, nezažít si žádné zlozvyky a dostat daný pohyb do krve.
A hned se uchýlím ke svému nejoblíbenějšímu přirovnání, kterým jsou hudební nástroje (taky proto, že jsem kdysi hrál na housle 🙂 ). Cvičení karate je totiž hře na hudební nástroj velmi podobné a dokonce i metoda tréninku vykazuje mnoho podobných prvků. Hudebníci tráví spoustu času stupnicemi, etudami a dalšími cvičeními, kterými tříbí svůj um tak, aby při hraní samotné skladby, či snad dokonce při improvizaci už nemuseli myslet na prstoklad, či na dech atd. Při hraní skutečné skladby už na takové věci není čas. Trénink bojového umění je velmi podobný, obnáší totiž pilování technik v drilech bez soupeře (kihon) a složitější kombinace na způsob etud (sandan ukebarai, yakusoku kumite), hraní skladeb a jejich dovedení k naprosté dokonalosti (kata) a konečně improvizaci na základě nabytých zkušeností (volné kumite).
Kdo hrajete na nějaký hudební nástroj, víte, že ačkoliv je velmi důležité se od někoho techniku učit, stejně tak nutné je sám doma cvičit. Bez toho vám navštěvování hudebky dvakrát do týdne stejně nepomůže a naopak samotné cvičení bez řádného vedení vyústí ve většině případů v paskvil. Stejně jako hře na housle, ani karate se z youtube naučit nedá (ačkoliv si to někteří lidé i tak myslí).

Tak a s tímhle přirovnáním k hudbě je pak už velmi snadné svůj trénink zeefektivnit.

Když jsem začal takto kdysi uvažovat prvně já sám, chodil jsem často k sensei do dódžó i mimo tréninky. To neznamená, že bych měl vždy zajištěnou instruktáž mezi čtyřma očima, velkou část času jsem tam trávil sám. Sensei ale nikdy neřekl ne, když jsem si od něj chtěl dódžó jen „půjčit“ a sám cvičit. Tehdy se mi od něj dostalo neocenitelné rady, když mi řekl, abych si vybral jednu dvě činnosti a těch se ten den držel. Člověk se totiž mnohdy nevyhne těkání mezi jednotlivými druhy tréninku. Chvilku buší do makiwary, pak si dá dvakrát kata, protáhnout nohy, vlastně ještě vázy nigirigame byly v plánu a ten Sančin se musí taky cvičit… Nakonec uplynou dvě hodiny jako nic a výsledkem je pouhý chaos, bez skutečného soustředění a zlepšení. Opakování stejné věci má pochopitelně mnohem větší přínos, ale je to zase boj s vlastní pílí a chutí cvičit, že ano 🙂
Se samotými kata je to zcela stejné. Neustálé projíždění celé kata od začátku až do konce není sice špatně, větší přínos však má vypíchnutí a drilování nějaké konkrétní sekvence, či dokonce jednotlivého pohybu. A pak už nic nebrání tomu, aby se rozjel vodopád poznatků vycházejících z kombinace senseiových rad a vlastní praxe.
Jak to udělat, abych neposunul těžiště? Jaký má vliv držení těla na techniku ruky? Důvod rozdílu mezi zpevněným podbřiškem u principů mučimi/činkuči a dynamickým švihem boků při atifá (gamaku)? Jak zapojit zádové svaly do obouručních technik, aby je to posílilo? 😉

Takže:

• cvičte sami
• cvičte málo cviků, ale hodně opakování
• přemýšlejte při vlastním cvičení
• ptejte se svého učitele
• schválně kolikrát dáte jeden pohyb v kuse… alespoň než někdo zazvoní u dvěří 😉

Tak hodně štěstí 🙂

J.Č.