Kaligrafie

Dostal jsem od jednoho z našich členů zajímavý podnět. Jestli bych prý neshrnul do článku význam všech kaligrafií, které nám visí v dódžó.

To je super nápad. Protože to většinou nejsou jen náhodné obrázky, ale mají spojitost s historií karate, věřím, že jejich význam zaujme i ty, kdo u nás na tréninku nikdy nebyli. Jedná se vlastně o takový výtah z moudrostí několika generací.
Každý obrázek a každá kaligrafie má kromě svého obsahového významu i svůj příběh. Myslím tím to, kde se v dódžó vzala, kdo jí psal a tak podobně. No a když už se tímto tématem bude článek zabývat, rád bych krátce nastínil právě i tyto příběhy.
Zároveň ještě přidám varování: já kaligraf nejsem a nikdy jsem se psaní šodó 書道 nevěnoval. Při popisu jednotlivých děl se tak dost možná dopustím chyb, které budou odborníky zvedat ze židle. Tak poprosím o shovívavost 🙂

Hó Gó Džú Don To

Těchto pět znaků lze označit za jeden verš z básně Kempó no taijó hakku 拳法之大要八句, která je součástí prastarého čínského manuálu bojových umění, tzv. WuBeiZhi (jap. Bubiši). O této knize by se slušelo napsat samostatný článek a to bych rád nechal na někdy příště.
Zakladatel Gódžú rjú karate Miyagi Čódžun měl tuto báseň ve velké oblibě a podle jejího třetího verše pojmenoval bojové umění, které sám cvičil a na jehož systematizaci a osnovách se podílel. Z toho důvodu se těchto pět znaků umisťuje do popředí tradičních dódžó a pokud cvičíte okinawské Gódžú rjú karate, velmi pravděpodobně se s nimi setkáváte.

Význam lze zhruba vyložit jako „Způsob spočívá v tvrdém a měkkém nádechu a výdechu“. Odkazuje na použití dechu v souvislosti s bojovou technikou a jeho různé využití v závislosti na druhu takové techniky. V Gódžú rjú se tomuto tématu věnují dvě kata Sančin a Tenšó, které se vzájemnou tvrdostí a měkkostí doplňují a které jsou považovány za pilíř tohoto druhu karate.

Já jsem k tomuto svitku přišel přes dobrého známého, jehož nevlastní sestra si vzala mistra kaligrafie. Ten velkou část života působil jako dvorní kaligraf japonské veřejnoprávní televize NHK a protože už je dávno v důchodu, píše už jen pro známé a přátele. Já se kdysi zmínil, že bych jednou chtěl založit vlastní dódžó a že je do něj třeba svitek v čínském stylu, navíc velkých rozměrů. Přes známého a jeho rodinný vztah se nakonec mistr uvolil napsat mi svitek zcela bezplatně. Nutno dodat, že takové svitky od podobných osobností se jinak vyvažují zlatem.

Můj učitel má ten svůj dokonce psaný buddhistickým mnichem přímo v čínské provincii Fujian, ze které pochází i předek našeho karate: fujianský styl bílého jeřába.

Nangi gokui

Tohle čtyřznakové přísloví (jodži džukugo) je obzvláště vypečené. Nangi je totiž utrpení a Gokui je dejme tomu podstata, esence.
Je to nemilosrdné připomenutí všem cvičícím, že nesmí polevit a flákat se. Jakmile je váš postoj (zenkucu, šiko) vyloženě pohodlný, nesnažíte se dostatečně. Pokud se u tréninku nepotíte a nelapete po dechu, kondice se vám nezlepší. Pokud se u otloukání jen tak ťukáte, končetiny tím neotužíte. Je to takové nakopnutí a zároveň otázka: opravdu cvičíte naplno?
Toto rčení má však i další význam. Pokud chceme něčeho dosáhnout, musíme často přinést i nepříjemnou oběť. Zároveň to jsou právě nepříjemnosti a nutné oběti, které dokáží tříbit charakter. Bez snahy a odříkání to prostě nejde, ať v praktickém, či v tom abstraktním významu.
Tato kaligrafie (společne s tou další viz níže) je darem přímo od senseie Miyagi Aniči. Na druhé straně má dokonce podpis i s razítkem (inkan). Už jen to, že sensei vybral právě Nangi Gokui svědčí o důležitosti tohoto odkazu.

Hito ni utarezu, hito wo utazu koto naki wo moto to suru nari

Volný překlad zní zhruba: Nenechat si ubližovat od ostatních a neubližovat ostatním je základem všeho.
Existují rčení a moudra, která jsou vlastně vždy platná a nadčasová. Jejich autora už nelze dohledat a mezi lidmi se předávají celé generace. Čeština je takových rčení také plná, takže moc dobře víte, o čem mluvím. Okinawané jím říkají 黄金言葉, neboli Kugani kutúba – zlatá slova.
Říká se, že toto rčení měl Miyagi Čódžun obzvlášť v oblibě a často ho svým žákům opakoval. Vyjadřuje snahu o rovnováhu a vlastně svým způsobem říká, že klidný život bez konfliktu je to nejlepší, co se nám může přihodit.
Tento obrázek, který nám visí v dódžó je samozřejmě opis originálu, který psal Miyagi Čódžun vlastní rukou. Ani nevím, kde se nachází, ale tipoval bych, že ho mají v okinawském Džundókanu. Na stylu psaní je zajímavý i zřejmý náklon sloupců doleva. To je takové poznávací znamení rukopisu Miyagi Čódžuna, neboť byl levák.

Sančin

Sančin je název stěžejní kata napříč styly karate z města Naha (z těch hlavních např. Gódžú rjú a Ueči rjú).
Celá pravda je taková, že když jsem kdysi prosil pana kaligrafa o napsání toho velkého svitku viz první odstavec nahoře, mobilizoval jsem veškerou svou drzost a požádal o ještě jeden další. Podal mi chudák prst a já se mu pokusil urvat celou ruku. Byla to ale jedna příležitost za život a kdybych to neudělal, dodnes bych toho litoval. Když jsem končil svůj pobyt v JPN, lámal jsem si hlavu s tím, co dát svému sensei na rozloučenou. A protože jsem věděl, že sensei mluvil o svitku, na kterém by byl strohý nápis Sančin, a který by se dobře vyjímal v jeho dódžó, volba byla jasná. Před odjezdem jsem mu komplet vyhotovený svitek (kakedžiku) věnoval a dle jeho nadšení jsem se tímto darem nejspíš trefil. Sensei pak nechal jiným kaligrafem provést opis a naoplátku mi jej zarámovaný dal při našem dalším setkání.

Gódžú rjú

Tento obrázek je psaný na zakázku jedním kanagawským kaligrafem, jehož jméno jsem za ty roky stihnul zapomenout. Ano, trochu se stydím 🙂
Zajímavé jsou samotné znaky, neboť tato kaligarife je psána úmyslně variací starých znaků, tedy 異体字 (itaidži) a od moderní japonštiny se liší.

Kišu bušin

Ruce ďábla, srdce Buddhy.

Tohle moudro jde napříč všemi bojovými uměními, tedy alespoň by to tak mělo být. To, že cvičíme bojovou techniku nám nedává žádné právo ji zneužívat. Trénink bojových umění by měl postupně vést k rovnováze duševního rozpoložení. Člověk ví, co všechno dokáže násilí způsobit a jak nepěkné následky může mít. Z běžného života jej tak dokáže zcela vyloučit a dokonce mu předcházet. To je složitější téma, dotklo by se i tzv. zanšinu, neboli ostražitosti, která je také nedílnou součástí bojových umění. Ve zkratce tedy tak, že ačkoliv máme ruce ďábla, měli bychom mít zároveň i dobrotivé srdce Buddhy 🙂

Tento svitek i s věnováním laskavě napsal sensei Pascal Krieger, prezident mezinárodní federace džódó. Krieger sensei je také úžasný kaligraf a vůbec osobnost, jejíž význam by nebylo vůbec snadné jen tak na blog sepsat. Za tento svitek, tedy za celé zprostředkování vděčím ale především Patriku Orthovi ze zlínského Tenšin dódžó.

Líbil se Vám článek? Zvažte, prosím, podporu blogu a staňte se patronem.
Štítky .Záložka pro permanentní odkaz.

6 reakcí na Kaligrafie

  1. Laura Kamp říká:

    Děkuji za vysvětlení. Velmi zajímavé!

  2. Richard říká:

    Super článok, v podstate ako všetky, ktoré uverejňuješ. Díky za to, že si 👍

  3. Pentium říká:

    Chci ocenit na blogu důsledné dodržování českého fonetického přepisu jp. slov. Vážně mě točí ten moderní „globalizační“ trend používat anglický přepis jp. slov/jmen v českých médiích (ale tak od odpadních novinářů, kteří často jen kradou cizojazyčné texty a po kterých v internetových plátcích zůstavají klidně hrubky i v nadpisech, nelze moc víc očekávat, že). A viděl jsem i texty, kde se obojí kombinuje, to už je síla 😀

  4. admin říká:

    Pentium: Díky, mluvíte mi z duše. Já bych řekl, že je to dost možná opačně, tedy že se k české transkripci konečně postupně dostáváme z té anglické. Znám ještě několik dalších publikujících, se kterými jsme se v podstatě dohodli (anebo aspoň shodli) na tom, že se pokusíme k obecnému přechodu na češtinu co nejvíce přispět. Za ty roky se mi začíná zdát, že k tomu pomalu opravdu dochází. Někteří další autoři článků/blogů/webů však stále sveřepě používají angličtinu, případně tu šílenou kombinaci, o které píšete. Neměl bych jim to tolik za zlé, většinou jsou to lidé japonštinou nepolíbení. Třeba bude stačit, když jim to napíšeme 🙂

  5. Pentium říká:

    Nemůžu moc soudit vývoj na internetech, ale myslel jsem to tak, že jsem vyrůstal s překlday knížek (Turnbull, Draeger atd.), kde se používá normální český přepis. I když někdy tam jsou taky zpotvořenosti. A pak se člověk podívá na ty internety a… https://tenor.com/view/star-trek-patrick-stewart-captain-jean-luc-picard-face-palm-disappointed-gif-16625636

    Nemyslím ani, že na to někdo musí být políben japonštinou, já JP taky fakt neznám (trochu hiragany), ale bohatě by stačilo trochu použít mozek a přinejhoším Google. Když je to v aj. např. Yoshimitsu, tak asi celkem intuitivně Y -> J, sh -> š, ts -> c. Ale ono je to asi nějak módní, no.¯\_(ツ)_/¯

  6. admin říká:

    Asi klika na knížky 😉 S tou intuivitou je to jasné do doby, než člověk narazí na dlouhé a krátké samohlásky. U nás už širokou veřejnost nikdo nikdy nenaučí říkat džúdó, zažité je prostě džudo (ale je pravda, že je to pořád lepší než judo viz třeba němčina). Z nějakého důvodu se nám tu také rozmohlo prodlužování slova saké, ačkoliv japonsky je to krátce sake. Další slova, která se k nám dostala přes angličtinu jsou i tofu a ramen a obzvlášť tyto dvě mi rvou uši (správně tófu a rámen). Aikidisty už asi taky nezajímá nějaké nikkjó, když roky říkají nykjo. A přepis slova dojo je jen a pouze dódžó, nikoliv dódžo, dodžo, nebo nedejbože dójo.
    Problém je, když patvary používají lidé, kteří se pasují do role odborníků. Jakmile v sobě tito najdou vůli a začnou psát správně, široká veřejnost (včetně novin atd.) bude následovat.
    Každopádně se nesnažím nic rozporovat, jsem rád, že se spolu shodneme 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.