Ki, hara a tanden

Slova, na která praktikanti japonských bojových umění běžně narážejí. Porozumění jejich významu však není úplně jednoduché a jak už to tak bývá, vzniká tím prostor pro nepřesnosti, či dokonce vyložené fantazie. V běžně dostupných článcích se tak můžete dočíst o všem možném, čakrami počínaje a vesmírnou energií všehomíra konče. Takový  (záměrně vyvolávaný?) dojem tajemna je však jedním z největších hřebíků do rakve tradičních bojových umění. Možná jste zažili situaci, kdy vám vážený učtitel na tréninku prozradí, že „centrum energie je v hara“ a všichni okamžitě významně pokývou hlavou. Vám to sice není moc jasné, ale radši kývete taky… To jsou klasické císařovy nové šaty, jejichž zpochybnění může být bráno jako projev neúcty.

Sorry, já jsem skeptik. Chci vědět o jakou energii se jedná a rád bych viděl nějaký důkaz její existence.

Slovo hara je v japonštině vůbec docela zajímavý fenomén, velmi podobný tolik zprofanovanému výrazu „ki“. To, že tato slova vnímají Japonci jinak je možné vypozorovat z běžné hovorové řeči a ze složených výrazů.
Nejčastěji lze narazit na tvrzení, že „ki“ je vnitřní tělesná energie. Následuje pak záplava dvojsmyslů a ezoteriky, která v lepším případě vyústí v neškodné „léčení“ přikládáním rukou a v horším v bezkontaktní omračování lidí. Žádnou takovou energii ale zatím nikdo nikdy nezměřil, ani nebyl jinak schopen prokázat její existenci. Pokud si myslíte, že o takové energii víte, nebo že někoho takového znáte a že můj skepticismus vychází z pouhé neznalosti, neváhejte a vydělejte si milión dolarů! Už dvacet let nabízí pan James Randi tuto sumu komukoliv, kdo by za řádného dohledu prošel jednoduchými testy a obhájil jakoukoliv paranormální schopnost. Výhru se pokusilo získat už velké množství nejrůznějších uchazečů, z nichž se někteří jednoduše pokoušeli o podvod, zatímco jiní svým schopnostem sami věřili. Neuspěl zatím nikdo. Nabídka stále trvá, pokud dokážete prokazatelně léčit přikládáním rukou, najít proutkem vodu, číst budoucnost z lógru kafe, nebo snad dokonce ve svém dódžó učíte své žáky omračování na dálku, jděte do toho! Milión dolarů! 😀

No nic 😉 Slovo ki způsobuje mnoha tlumočníkům a překladatelům potíže jednoduše proto, že jej nelze interpretovat přímo jedním výrazem. „Ki“ může být součástí slov, která vyjadřují všechno od vzduchu 空気, teploty 気温, či počasí 天気, ale také pocitu 気分, zdraví 元気, netrpělivosti 短気, nebo třeba vražedného záměru 殺気 😀 To je jen nepatrný zlomek slov s „ki“, která Japonci běžně používají, aniž by měli na mysli nějakou tajemnou energii. Japonština funguje trochu jinak, než jsme zvyklí a konkrétní slova vznikají často kombinací znaků, jejíž rozkládání může být přinejmenším matoucí. Když si vezmeme třebá…. slovo kenkjú 研究. První znak ken se japonsky čte togu/migaku a znamená brousit, nebo i leštit. Druhý znak kjú je pak kiwameru a znamená dosáhnout mistrovství. Když tedy vezmeme slovník a výraz kenkjú takhle rozložíme, můžeme začít spekulovat o tom, že vyjadřuje trénink brusičů mečů, psát o tom články a budit seriózní dojem. Slovo kenkjú však znamená velmi prostě výzkum a to ve zcela obecné rovině. Je jedno jestli v laboratoři vyvíjíte lék na rakovinu, zkoumáte tisíc let starou kroniku, nebo se snažíte dekódovat karate kata na základě nápovědy vašeho učitele a historických souvislostí. Výzkum je výzkum.
A tak i například výše zmíněné slovo tenki 天気 (ten天- nebesa) není žádná kouzelná nebeská energie, ale prostě počasí.
Seriózní výzkum původu japonských slov už by byl úkol pro nějakého lingvistu-historika a takovou práci bych si popravdě strašně rád přečetl. Běžně dostupné info ohledně historie znaku ki 気 jeho a nábožensko-filozofického původu a významu (včetně zmínky o vědeckém pohledu) nemá cenu opisovat na blog a pokud máte zájem, podívejte se např. sem.
Svého učitele jsem ale například při tréninku neslyšel o ki mluvit ani jednou a sensei zásadně používá slovo „čikara力“, neboli síla. Když vám tedy jeden učitel řekne, že se přes zatnutá ramena síla účinně nepřenese na protivníka a někdo jiný pak mluví o energii ki, které ta samá zatnutá ramena brání v proudění… velmi pravděpodobně mají na mysli totéž, pouze volí jiné slovo pro vyjádření něčeho neuchopitelného. Důkaz existence tajemné energie to však není ani přes to, že s tím spojená (bojová) technika funguje jak má.

Tohle je sice jen nějaký filmový jakuzák, jako příklad užívání haramaki ale stačí 🙂

Hara (腹) je v japonštině jednoduše břicho. V hovorové japonštině je to výraz velmi běžný, může však v závislosti na způsobu použití působit poněkud hrubě (maskulinně). V uctivější úrovni jazyka je tak častěji možné se setkat s výrazem onaka (お腹), který sice vyjadřuje totéž, ale je obecně přijatelnější. Když však uslyšíte postaršího senseie mluvit o břiše, téměř vždy zvolí slovo hara a to mimochodem i proto, že v jeho pozici by jemnější výraz už nepůsobil přirozeně, ale spíš dokonce až zženštile. Jak se ale říká, jazyk není matematika. Můžete se tedy setkat s oběma výrazy a to v závislosti na situaci, nebo povaze, či dokonce náladě toho, kdo je použil…
Japonci přikládájí břichu odjakživa velký význam především pro jeho vliv na celkové zdraví. Když se o vás někdo při boji „otře“ mečem, v horní polovině těla je pořád dobrá šance, že čepel zastaví žebra, zatímco u břicha je to logicky mnohem horší. Běžně se kdysi nosily dlouhé pruhy látky omotané kolem břicha (haramaki), které poskytovaly levnou a pohodlnou ochranu. Často se pro vyšší pevnost (tedy odolnost proti proříznutí) před bojem dokonce namáčely.
Fungování všech orgánů v břiše má zásadní vliv na život a je to právě břicho, které začne bolet při nejrůznějších potížích od banálních prkotin až po těžké zdravotní potíže. Má žena vždy dětem říká, aby nechodily s nahým břichem a stará se, aby jim neprochladlo když spí atd. (aspoň to tak vždy říká a považuje to za samozřejmost, protože to samé slýchávala od své matky). V Japonsku stále můžete kdekoliv běžně koupit moderní haramaki, tedy „návlek“ na břicho, který zabrání prochladnutí (i ledvin) a zlepší zdraví a pohodu 🙂 Jednoduše řečeno lze říct, že když má člověk v pořádku břicho, je slušná pravděpodobnost pevného zdraví. Vystouplé břicho pak bylo vždy symbolem blahobytu a síly, znakem toho, že člověk netrpí hlady a je tedy nejspíš dobře zajištěn.
Přikládání zvláštního významu této části těla se pak promítá i do běžné řeči:
Výraz futoppara (tlusté břicho) nemusí znamenat jen fyzickou obezitu, používá se v souvislosti se štědrostí, či velkorysostí. Když o někom řeknete, že má černé břicho (haraguroi), označujete jej za pokrytce. Pokud má někdo usazené, sedící břicho (hara ga suwatteiru) jen tak jej něco nevyvede z míry, ničeho se nelekne. Když vás něco rozzlobí, břicho vám naopak vstane (hara ga tacu). A tak dále, těchto výrazů je nekončící množství a pokaždé, když si člověk myslí, že už je všechny zná (jak troufalé, já vím 🙂 ), narazí na další, ještě zajímavější.

Výraz „tanden“ 丹田 je oproti předchozím dvěma naopak velmi specifický. Jedná se o bod přímo pod pupkem a narozdíl od slova hara, které vyjadřuje obecně celou oblast břicha, je to právě to místo, které nás při tréninku nejvíc zajímá.
A opět se rovnou omluvím. Pokud hledáte nekonečné tlachání o čakrách a třech různých tandenech (hlava, hruď a podbřišek), které ovlivňují všechno od kreativity a vědomí, přes lásku a touhu až po šestý smysl, nebo snad dokonce mysl mimo mysl 🙂 budete muset na jiný blog. Pro mě je to na úrovni čtení horoskopu, tedy něco, co nestojí ani za samotný čas tomu věnovaný.
Co však považuji za zajímavé je samotné praktické využití podbřišku v bojovém umění.
Když jsem byl v dódžó svého senseie asi druhým rokem, cvičili jsme kakie. Lepivé drily, jejichž základní pohyb spočívá v neustále se opakujícím „přetlačování“ se soupeřem. V Gódžú-rjú karate se začíná jednou rukou a tato metoda člověka postupně přiměje začít vkládat do pohybu tělo a nohy a spolehnout se na postoj místo zatnutých ramen. Kakie pro mě bylo něco nového a když proti mně jako partner nastoupil drobný Japonec, o hlavu menší a o mnoho kil lehčí, myslel jsem, že ho lehce přetlačím. Nemohl jsem se mýlit víc. Lítal jsem jako hadr na holi, jednou dopředu, podruhé dozadu, podle toho, jak on zrovna chtěl. Všiml si mého výrazu ve tváři a řekl mi jen „Když ty to pořád ještě děláš jen silou“… čímž mi tedy moc nepomohl… Po tréninku jsem nelenil a šel přímo za senseiem pro radu. Ten pokýval hlavou, skřížil se mnou ruce a zkusil jak jsem na tom. Nemohl jsem dál už asi po dvou pohybech a tak jsem byl vybídnut k tomu, abych tlačil oběma rukama proti jeho jedné. Už to samo o sobě je frustrující, ale konečná situace vypadala tak, že jsem v poměrně silném postoji (na způsob zenkucudači) bejčil oběma rukama proti jeho jedné, přičemž sensei sám stál v přirozeném postoji s prakticky rovnýma nohama. Já nevěřil svým očím, on se jen usmíval. Následující rada byla opět stejná: ramena dolů a zpevnit tanden a zadek. Všechno to spočívá v tom břiše, dýchej břichem…

To samé platí i při ostatních pohybech a jeden z nejlepších nástrojů k osvojení si použití tandenu je makiwara. Ta má totiž tu nepříjemnou vlastnost, že neustále tlačí zpět proti úderu a nutí tak člověka zpevňovat některé části těla. Je to právě podbřišek, který nám umožní horní a dolní polovinu těla spojit do jednoho celku, použít nohy jako podstavec a odolat tak tlaku makiwary. Je to velmi specifické cvičení, na které vás bohužel nepřipraví žádný jiný sport (kromě příbuzných bojových umění). Krásně je to vidět vždy, když do dódžó zavítá někdo, kdo má sice úctyhodnou muskulaturu a zkušenosti se silovým tréninkem, ale tento druh úderu (nebo vůbec pohybu) je pro něj nová zkušenost. Makiwara jej zpravidla krutě vytrestá a v lepším případě přiměje k zamyšlení a k dalšímu cvičení.

Nedávno jsme v u nás v dódžó cvičení na makiwaře vylepšili zavěšením malého závaží přímo za prkno.
To je v některých okinawských dódžó běžná praxe a vlastně jediný způsob, jak změřit hloubku a tedy průraznost úderu. Teprve když toto kyvadlo rozpohybujete, můžete si být jisti, že čas strávený na makiwaře nebyl jen bezduchým plácáním pro vlastní dobrý pocit. Neocenitelný otvírák očí! 🙂 Mám nesmírnou radost z toho, že po instalaci tohoto závaží se někteří naši členové začali skutečně zamýšlet nad významem břicha (tedy tandenu) a ramen při úderu. Paradoxně totiž čím větší křeč, tím mělčí úder a tím větší frustrace z nehybného kyvadla za makiwarou… Když potom někdo přijde a hlásí „teprve když jsem zatnul tenhle sval, udělal to a to a začal zkoušet břicho, podařilo se to“, říkám mu, že to ode mně slýchává už rok na každém tréninku. Osobní zkušenost je ale, jak víme, ze všeho nejlepší 😉
S dovolením musím čtenáře znovu upozornit, že tento druh tréninku nelze vykonávat s náhražkou makiwary v podobě malého bloku přichyceného pevně na zeď. Takový trénink je dokonce zdraví škodlivý (a nebo pouze zcela neefektivní, pokud jen tak plácáte do povrchu) a tato pomůcka, pokud jí někdo chce i tak používat, by se aspoň měla prodávat pod jiným názvem (a ideálně s varovným oznámením). I s pružnou makiwarou je však zapotřebí dohled a řádná metodika – nadšení samo o sobě nestačí a zdraví je vždy na prvním místě.

…

Nutno přiznat, že z takových rad začátečník stejně nezmoudří a že pochopení celé věci zabere nějaký čas (hlavně je nutné chtít a přemýšlet). Když tuhle věc dnes předvádím lidem ve vlastním dódžó, vždycky na to vzpomínám. A nejhorší na tom je, že kromě toho „všechno je v břiše“ to ani já nejsem schopen lépe přiblížit. Je to jako kdybyste se učili hrát na housle a učitel vám radil, že všechno spočívá v uvolněném zápěstí… hlava tomu sice může rozumět, techniku samotnou za vás ale stejně nikdo neodcvičí a skutečný význam a smysl všech těch rad pochopíte až ve chvíli… kdy se vám uvolní zápěstí :-D. A tak se snažím lidem opakovat aspoň to, že to není žádná ezoterika, ale pouhá tělesná mechanika a že po nějaké době to zvládne každý. Jen vydržet… 🙂

J.Č.