Kimono

Víte, v čem se cvičí japonská bojová umění? Tedy co máte při tréninku na sobě?

Mohlo by se zdát, že je tohle téma už vyčerpané a stokrát dokola omleté. Já se o něm tady na blogu zmínil pouze v jednom odstavci někdy před sedmi lety. Čas sice letí až sám valím oči, jinak se ale moc nezměnilo a lidé napříč společností stále říkají cvičebnímu oblečení kimono. A to je strašné 🙂

A tak bych se k názvům oděvů rád vrátil a doplnil povídání o pár dalších pojmů a znaků na vysvětlenou.

Dá se říct, že v japonštině lze rozdělit oblečení obecně do dvou skupin – původní tradiční a moderní. Hned ze začátku je ale třeba tohle dělení brát trochu s rezervou, neboť to moderní už dnešní Japonci považuji za zcela běžné a svoje. Oblečení, které ale není původní japonské se souhrnně označuje slovem jófuku 洋服, ve kterém znak jó 洋 znamená Západ a fuku jednoduše oděv. Pokud na sobě máte cokoliv od trička, džínů, košil až po obleky a večerní róby, všechno je to prostě jófuku. Proto, když otevřete slovník, narazíte u tohoto slova na velmi jednoduchý překlad – oblečení.
Opakem jófuku je vše ostatní tradiční japonské oblečení. Po rozmachu západní módy (v dobe Meidži) a slova jófuku se jako protiklad začal používat pojem wafuku 和服, neboli japonské oblečení. Do té doby takového výrazu nebylo třeba a vzniknul vlasně jako vymezení druhu ošacení, jako protiklad tomu západnímu.

Pod pojem wafuku je tak možno shrnout tradiční japonské oděvy, bez ohledu na jejich způsob použití.

Kimono 着物

Bez dalšího otálení se dostáváme k tématu celého článku. Kimono je japonský národní kroj, který je dodnes používán při významných událostech, či slavnostech. Je obvykle velmi drahý, neboť je ušit z hedvábí a to dokonce v několika vrstvách. Nákladná je tak i jeho údržba, protože kimono normálně do pračky nedáte. Věřte nebo ne, ale když se rozhodnete své kimono vyprat, je zapotřebí jej nejdřív celé rozpárat a čistit pak separované jednotlivé vrstvy hedvábí. Následuje škrobení a spousta dalších kroků údržby, při kterých když nevíte, co děláte, můžete vaše cenné kimono poškodit. V Japonsku se čištěním tradičních kimon zabývají specializované firmy, které sice odvedou perfektní práci, ale zároveň si za ní nechají královsky zaplatit.
A tak se dá říct, že kimono je tak nákladná záležitost, že ne všichni Japonci a Japonky nějaké vlastní.
Jistě by se dalo napsat i mnoho dalších podrobností a zajímavostí. Kimon je mnoho druhů a každé má svá specifika a zvláštnosti. Svobodné dívky například v minulosti nosily tzv. furisode, neboli široké a velmi dlouhé rukávy. Dnes se tento zvyk už více méně omezuje pouze na slavnosti dospívání tzv. seidžinšiki. Je pro ně také obvyklé si ohrnovat horní kraj obi (širokého pásu), což se ale pro starší dámy nehodí. Vydalo by to jistě na celý článek.

Jukata 浴衣

Jukata je lehká verze kimona, obvykle zhotovená z bavlny. Původně byla používána jako oděv po koupeli, ale pro svou snadnou údržbu a pohodlnost se rozmohla do každodenního použití, hlavně tedy v době Edo. Moderní jukaty už narozdíl o kimon můžete prát v pračce a ani jejich pořízení vás finančně nijak nezruinje. Pro tyto vlastnosti jsou jukaty velmi oblíbené lze se s nimi setkat poměrně často. Dá se říct, že když se vydáte v Japonsku na nějakou slavnost, třeba letní ohňostoroj, Awaodori atd. pestrobarevný dav návštěvníků bude tvořen převážně jukatami a na skutečné kimono nejspíš ani nenarazíte.
Když pak jdete přespat do tradičního japonského hotelu (rjokan), dostanete po dobu pobytu i jukatě velmi podobný oděv, který slouží vlastně jako pyžamo. To už však není jukata, ale tzv. nemaki a v tom už bych tedy ven na slavnosti radši nechodil.

Keikogi 稽古着 , dógi 道着

Dostáváme se konečně ke cvičebním úborům. Nejdřív by možná stálo za to se podívat na pojem keiko. Tento výraz lze velmi jednoduše přeložit jako trénink, avšak jen proto, že čeština nemá potřebný ekvivalent. Keiko je totiž trénink v souvislosti s tradičními japonskými uměními, zdaleka ne jen bojovými.

稽 kei – přemýšlet, také srovnávat
古 ko – starý

Pojem keiko můžeme volně přeložit jako přemítání nad dávnými věcmi, ale jak sami určitě cítíte, překlad to bude ne zcela přesný. Pro náš článek, který se týká oděvů, by to však mělo stačit.
Pojem keikogi se tedy používá pro oblečení, které máte na sobě při cvičení nějakého tradičního umění. Taková umění mají všechna svá specifika a nároky na oblečení a upravenost a proto by samozřejmě šlo jít do hloubky a jednotlivé rozdíly a detaily dál rozebírat. To by ale vydalo na tlustou knihu, a tak to s dovolením neudělám (a ani na to mé znalosti nestačí).
Zhruba v době, kdy se stará bojová umění začala transformovat do nových moderních sportů a kdy se rozmohlo užívání znaku dó 道 v jednotlivých názvech, dochází i ke vzniku novotvaru dógi. Jde o zkratku a shrnutí jednotlivých názvů jako karategi/karatedógi, džúdógi a tak dále. Název tak vyjadřuje oblek, ve kterém se cvičí „dó“, tedy cesta, kterou cvičenec kráčí. Tento pojem vznikl pravděpodobně z důvodu oddělení tradičních keikogi od dnes velmi obvyklých jednoduchých úborů, které známe z tréninků džúdó, či karate. Tradiční japonská bojová umění se zbraněmi dále používají spíš pojem keikogi, nikoliv dógi.

Karate prošlo svou největší změnou po svém přechodu z Okinawy do Japonska ve dvacátých letech 20. století. Došlo k velkým změnám v samotné technice a pojetí tréninku, změně názvu i cvičebním oděvu. Okinawané do té doby cvičili ve svém každodenním oblečení a vzhledem k horkému podnebí velmi často jen ve spodním prádle. To v Japonsku jednak nebylo zcela společensky přípustné, navíc se noví karatisté rekrutovali z řad již cvičících džúdistů a tak pro ně trénink v keikogi (dógi) byl přirozený. Karate tak adoptovalo tento cvičební úbor z džúda a zpětně se pak tento trend rozmohl i na Okinawu. Na fotce níže je rozmach dógi již zřetelný. Fotografie je z 30. let a ačkoliv sám Mijagi Čódžun sensei a také velká většina žáků cvičí ve svém obvyklém oblečení, několik starších studentů už má moderní dógi.

V poslední době, se stále rozstoucím rozmachem japonských bojových umění ve světě, lze sledovat další trend v úpravě názvů. Nejen v karate, ale i v džúdó, džúdžucu (včetně brazilského) se stále více používá zkrácený tvar gi. To je sám o sobě docela zajímavý fenomén, neboť se jedná o úpravu původně japonského slova, které už ale pro Japonce není srozumitelné a které už sotva půjde zapsat znakem. A tak je latinkou psané slůvko gi jakýmsi novodobým žargonem bojových sportů. Jeho vznik je ale možné brát ne jako zkomoleninu, ale prostě jako další vývoj jazyka. Dnes tradiční slovo dógi je také jen zhruba 100 let staré, v době vzniku působilo jako novotvar a jistě mělo i své odpůrce.

Říkat však cvičebnímu oděvu (keikogi/dógi/gi) kimono žádný vyvoj jazyka není. Je to hluboko zažitá chyba, kterou už ze společnosti asi vymýtit nepůjde. Za pokus a snahu to však stojí, a proto pokud jste se dočetli až sem, zkuste slovo kimono přestat používat a nakazit tím třeba někoho dalšího ve svém okolí.
Chápu, že nad tím můžete mávnout rukou, toto slovo se u nás užívá už velmi dlouho a zná jej každý. Představte si ale třeba, že jste houslista a jedete koncertovat do nějaké daleké země. Tamější obyvatelé říkají houslím kytara a nehodlají na tom vůbec nic měnit, protože už to tak říkají roky. Je jim jedno, že jim to kdysi někdo prostě špatně vysvětlil a že se tak říká úplně jinému hudebnímu nástroji. Hudba je hudba, navíc struny jako struny, nebo ne? 😀

Nakonec si ale neodpustím poznámku, že mi celé tohle téma nepřijde nijak závažné a že jsem celý článek psal s úsměvem. Je to jen taková perlička ve světě bojových umění a občanky si mezi sebou kvůli kimonu určitě trhat nebudeme. Ale i tak, třeba se mezi čtenáři najde někdo, kdo se dozvěděl něco nového.

Tak hodně štěstí 🙂

J.Č.

keikogi/dógi/karategi

Líbil se Vám článek? Zvažte, prosím, podporu blogu a staňte se patronem.