Makiwara je svou konstrukcí velmi jednoduchý, svým přínosem pro rozvoj síly úderu však nenahraditelný nástroj. Jedněmi opěvován, jinými zatracován. Na následujících řádcích bych se chtěl hlouběji věnovat problematice této unikátní cvičební pomůcky a osvětlit význam rčení, že „Makiwara je pilířem karate“.
Makiwara je pojem, kterým označujeme tréninkovou pomůcku využívanou k posílení úderu v karate a otužování úderových ploch. Samotný název je složen ze dvou slov, tedy maki – ze slovesa maku (motat) a wara (sláma) a odkazuje spíše na původní způsob zhotovení nástroje, než na jeho tvar či funkci. Kromě tradičního opletu z rýžové slámy se hojně užívá i kožený návlek, který není tolik náročný na údržbu, ale méně pohlcuje teplo vytvářené velkým množstvím opakovaných úderů. Při cvičení se slaměnou makiwarou nejen, že nedochází tolik k vytváření puchýřů, ale naopak kůže na kloubech velmi rychle tvrdne a stává se odolnější. Na Okinawě se traduje, že rýžová sláma má navíc antiseptické účinky, a že pokud dojde k oděrce při cvičení, rána se nezanítí a čistě se zahojí. Je třeba však podotknout, že žádný výzkum zatím tuto vlastnost slámy nepotvrdil.
Dnes již nikdo nepochybuje o čínském původu karate. Obzvláště v původních okinawských směrech jsou mnohdy velmi patrné podobnosti se styly čínského kung fu, ať jde již o tradiční posilování, dechová cvičení či techniku samotnou. Je to však právě makiwara, jejíž používání karate od svých čínských předků odlišuje. Tato pomůcka je považována za původně okinawskou a jako nástroj na posilování je na Okinawě tak rozšířená, že je možné ji najít v každém tradičním karate dódžó napříč celým ostrovem. Je bohužel zcela nemožné se dopátrat jakýchkoliv historických faktů ohledně původu makiwary. Říká se, že makiwara je stará jako karate samo a tento sisyfovský úkol by se rovnal historickému výzkumu původu boxovacího pytle v bojových uměních. Je však jisté, že bez ohledu na styly (rjú) karate, na technické rozdíly mezi nimi a na mnohdy odlišné názory a způsoby cvičení jednotlivých mistrů, zůstává makiwara společným jmenovatelem všem bez výjimky. Příkladem za všechny je známý okinawský mistr karate a proslulý bojovník Motobu Čóki (1870 – 1944), který se mimo jiné proslavil nespočetným množstvím zápasů a pouličních bojů, ale také například soubojem s evropským boxerem v roce 1925 v japonském Kjótu. Motobu vyhrál tento duel v ringu před publikem údajně zasazením pouhé jediné rány a okamžitě tak zajistil popularitu nejen sobě samému, ale především okinawskému karate, které bylo do té doby v Japonsku téměř neznámé. Byl to právě Motobu Čóki, který prosazoval makiwaru jako stěžejní způsob tréninku v karate a traduje se, že on sám tomuto nástroji věnoval značné množství času a úsilí, až tisíc úderů denně.
Ačkoliv je několik druhů tohoto náčiní, obecný název makiwara se zažil jako označení pro tzv. tatemakiwara, neboli makiwaru stojící. Konstrukce se v závislosti na stylu karate v detailech liší, tatemakiwara je však obvykle dřevěné prkno pevně zapuštěné v podlaze, vysoké přibližně 140 cm, tedy tak, aby vrchol a úderová plocha celého zařízení byla ve výšce karatistova solar plexu. Kvůli zachování pružnosti a zároveň požadované pevnosti celého nástroje je důležité, aby tloušťka prkna u podlahy byla několikanásobně větší než na jeho vrcholu a aby makiwara byla vyrobena z kvalitního dřeva. V Japonsku a na Okinawě je nejčastěji používán japonský cedr (Cryptomeria Japonica), který v sobě kombinuje jak pružnost, tak přiměřenou pevnost s přijatelnou životností v závislosti na vysychání. Prkno použité k výrobě tatemakiwary musí být bez suků, neboť při opakované zátěži právě v těchto místech praská.
Cvičení na tomto nástroji není složité, pro dosažení požadovaného efektu a zamezení zranění musí však být dodržena některá pravidla. Makiwara svou konstrukcí umožňuje vyvinout maximální tlak při úderu za použití celého těla, posunu těžiště a to dokonce po dobu i několika sekund. Dochází tak k posilování všech částí těla, které jsou důležité při vykonání úderu v karate a které cvičenec běžně procvičuje v základních drilech jako je kihon. Snaha ze všech sil makiwaru úderem ohnout ústí v posílení nejen oblasti předloktí a ramen, ale hlavně spodních partií, tedy boků a nohou, které jsou pro provedení silného úderu naprosto nejdůležitější. Tatemakiwara se tak ne nadarmo řadí do tzv. Hodžó undó (posilování v okinawa karate), neboť její prvotní účel je právě posílení úderu samotného a nikoliv otužení úderových ploch, jak se často uvádí.
Slaměný oplet je zapotřebí utáhnout tak silně, aby se při používání neposouval. Velmi často se makiwara oplétá dvěma vrstvami slaměného provazu, což zajišťuje ideální tuhost i při opotřebení. Převázat makiwaru novou vrstvou slaměného provazu je nutné vlastně až tehdy, kdy opotřebení způsobí jeho přetržení. Tato doba se v závislosti na míře používání liší, jedná se však řádově o několik měsíců. Mezi provaz a dřevěnou část makiwary je možné také přidat snop slámy nespletený do provazu. Toto opatření nemá na tvrdost makiwary značný vliv, vrchní část snopu je však možno využívat k otužování prstů v kombinaci s např. úderem dlaní.
Dalším hojně užívaným druhem je tzv. udemakiwara. Podobně jako tatemakiwara je zapuštěná do země či připevněná k podlaze, liší se však svým tvarem, neboť se nejedná o ploché prkno, ale o dřevenou kulatinu. V karate je využívána jako doplněk ke cvičení kotekitae, tedy pro otužování především předloktí (japonsky ude) a holení. Velká pozornost je tomuto nástroji věnována ve směrech karate z okinawského města Naha, tedy Gódžú-rjú a Ueči-rjú.
Třetím známým typem této unikátní tréninkové pomůcky je tzv. sagemakiwara. Jak název napovídá (sageru – pověsit), nejedná se o makiwaru upevněnou k podlaze, nýbrž zavěšenou, podobně jako je tomu běžné u klasických boxovacích pytlů. Jedná se taktéž o kulatinu, ale na rozdíl od příbuzné udemakiwary se pro tento druh používají těžší kusy dřeva o větších průměrech. Do takové makiwary lze pak nacvičovat údery, jako je šutó-uči a haitó-uči (údery vedené malíkovou a palcovou hranou otevřené ruky), ale také nejrůznější druhy úchopů, vychylování a odstrkávání soupeře.
Dlouhodobé cvičení úderů a kopů na makiwaře má z hlediska bojových umění pozitivní vliv nejen na povrch otužované části těla, nýbrž i na samotné kosti a klouby. Již na konci 19. století prokázal německý chirurg a specialista na lidskou anatomii Julius Wolff (1836 – 1902), že dlouhodobá zátěž v podobě například opakovaných úderů má za následek zhoustnutí kostní struktury a tedy výrazné posílení kosti v zatěžované oblasti. Pravidelné cvičení na makiwaře tedy nejenže posiluje svaly potřebné k silnému úderu, ale také pomáhá předcházet zraněním nejrůznějšího druhu od oděrek po zlomeniny. Všechny pochybnosti o bezpečnosti dlouhodobého tréninku s makiwarou vyvrátila studie, kterou v roce 1985 provedl British Journal of Sports Medicine. Dvacet dva karatistů, kteří všichni potvrdili, že pravidelně cvičí na makiwaře déle než 5 let, se podrobilo několika lékařským testům a nechalo si prohlédnout a rentgenovat ruce a zápěstí. Výsledky neprokázaly žádné známky poškození, deformací či předpokladů k osteoporóze, či např. zánětům šlach atd. Zakladatel stylu karate Kjokušinkai, známý mistr karate Ójama Masutatsu se podobným testům podrobil ve svém životě dokonce dvakrát a to v letech 1955 a 1970. Ačkoliv Ójama trénoval údery do makiwary nepřetržitě přes 30 let, ani jeden z výsledků testů neprokázal žádný druh zranění, dokonce nebyly odhaleny ani žádné staré zlomeniny či praskliny v kostech.
Nutno však podotknout, že pouze správné používání makiwary má pozitivní vliv na rozvoj síly úderu a přitom není nijak zdravotně závadné. Ověřená metodika a vedení zkušeného instruktora je v případě použití této cvičební pomůcky naprosto nezbytné a makiwara by neměla být předmětem žádných pokusů či neodborného zacházení. Důležitá je jak konstrukce samotného nástroje, tak jeho použití. Bohužel klubů karate, kde se věnuje pozornost řádnému cvičení na makiwaře je stále méně a nezbývá než doufat, že jednou nedojde k úplnému zapomenutí této tradiční pomůcky. Byl by to jistě začátek konce celého karate, neboť makiwara je zcela nepochybně jeho pilířem.
Jan Čech
