Mijagiho odkaz: Gó-džú

Jakým směrem se nám ten svět karate ubírá?

Jak bude karate vypadat za dalších 100 let? Bude vůbec ještě existovat a pokud ano, bude to ještě karate?

Karate je okinawské bojové umění a Okinawané jej právem považují za svůj národní poklad. Když se někoho z nich zeptáte na to, co je to karate, nebo lépe, co jej charakterizuje, odpoví vám svorně kata. Učebnice technik a vzdělávací systém dovedený do dokonalosti proto, že ústně, ani písemně bojové umění předat jednoduše nelze. V současnosti sice máme i videa, která jsou lepší než text, ale ani ta vám neprozradí důležité detaily a ani vás neopraví, když cvičíte špatně.
A přesto již dnes existuje mnoho škol a stylů, které kata vůbec necvičí, ale přesto si dál říkají karate. Jak tedy karate vlastně definovat? Jaký je rozdíl mezi kick boxem a karate, pokud z něj vyřadíte kata, makiwaru, principy jako mučimi, přidáte rukavice a odstraníte grappling? V pravidlech zápasu?

Když si vezmeme třeba takové Gódžú-rjú. Z běžně známé historie víme, že se postupně formovalo v druhé polovině 19. a v první polovině 20. století a že za jeho vznikem stojí jména jako Higaonna Kanrjó a především Mijagi Čódžun. Higaonna strávil studiem v Číně 13 let života, Mijagi se pak od něj na Okinawě učil 14 let (1902 – 1916) a oba měli shodně základy v okinawském „te“ a „tegumi“. Mijagiho odkazem byla systematizace všech cvičení, shrnutí do osnov, ve kterých každá část tréninku má své důležité místo a přesně daný účel.
Zatím stále žádné tajemství, které by dávalo prostor pro mlžení. Těchto částí tréninku je pět a absence byť jen jediné zanechá Gódžú-rjú neúplné, v mnoha ohledech nefunkční.

První částí je rozcvička, neboli jobi undó (nebo také džunbi undó). Miyagi Čódžun toto cvičení vyvinul za asistence dvou předních okinawských lékařů a celá rozcvička nemá za úkol pouze rozehřát tělo před tréninkem. Obsahuje navíc velké množství na první pohled zvláštních pohybů, které mají za úkol pomoct vytvářet návyky do technik a urychlit a zefektivnit tak proces učení se karate. Celé cvičení by mělo zabrat cca 30 minut (a proto jsou v tradičních okinawských dódžó tréninky dvou, či tříhodinové, ale i delší) a zároveň slouží i k udržování kondice a těla, které ke cvičení karate potřebuje jistou pružnost, rovnováhu a sílu. V dódžó mého učitele není neobvyklé, že studenti přijdou na trénink o hodinu dříve a začnou právě touto rozcvičkou. Po odbouchání makiwary a nějakého toho vlastního cvičení přichází sensei a jobi undó se cvičí znovu… Často jsem slýchával např. to, že když se člověk zrovna nedostane na trénink, je dobré si doma dát právě tuto půlhodinku sám. Jobi undó navíc začíná od palců u nohou, postupuje výše až ke krku a člověka tak rozcvičí postupně a šetrně. Přitom ale i zahřeje a rozproudí krev díky dynamickým částem, které obsahuje… je tak vhodné i jako ranní probuzení, pokud si tedy najdete těch 30 minut.

Druhou částí je hodžó undó, neboli posilování. To se dnes stalo skoro až poznávacím znamením Gódžú-rjú a Ueči-rjú a to pouze proto, že se v ostatních stylech karate jednoduše nedochovalo (ano, nic není jednoznačné a jsou dódžó, především okinawského Šórin-rjú, kde se na hodžó undó klade stále důraz). Hodžó undó vám pomůže vytvořit silné tělo, které bude schopné vydržet náročný trénink a bude oporou pro končetiny. Úder, na který se budete moci opravdu spolehnout, stisk, díky kterému začnou mít úchopy smysl. Je toho mnoho.
Stejně jako kata a všechny ostatní části karate tréninku, i hodžó undó má svou ucelenou metodiku a je nutné se jej pod dohledem učit. Samo nadšení a youtube-sensei nestačí.
Zatímco rozcvička okoukaná z videa pravděpodobně nebude zdraví škodlivá, posilování s původními nástroji bez řádné metodiky může být devastující. Na tom není nic divného, nakonec ať se rozhodnete pro jakýkoliv způsob posilování se závažími, je zapotřebí odborný dohled a korekce techniky, jinak riskujete bolesti beder, či kloubů a nebo (v lepším případě) neefektivní trénink, tedy ztrátu času. Základní nástroj, tzv. číší, dokáže způsobit všechno od bolesti zad až po svalové dysbalance, pokud se nepoužívá správně. O náročnějších nástrojích jako je tan, či kongóken ani nemluvě. Zároveň však bez těchto nástrojů nebude mít technika oporu v síle a stabilitě a jediná pomůcka, která vám zbyde ke cvičení principu činkuči bude Sančin…

Nástroje Hodžó undó

Třetí je kihon, nebo jednoduše základ. Možná největší kámen úrazu v celém karate.
Kihon je cvičení, které samo o sobě není žádnou bojovou technikou. Jeho neustálé opakování má za účel vytvořit svalovou paměť, návyk, díky kterému pak nebude nutno myslet na konkrétní pohyby. To, že jako metoda funguje je krásně vidět na tom, jak dlouho takové pohyby v tělě zůstávají i po ukončení tréninku… po tom, co člověk pověsil karate na hřebík. O to horší ale může být chybné provedení a zažití si nesmyslů…
Pár příkladů za všechny. Při běžném úderu, např. úplně základním cuki na střední pásmo se snažíme o tzv. kime. Určitě jste slyšeli, že kime znamená zatnutí celého těla na krátkou dobu v době dokončení úderu. Aby to ale nebyl pouhý úder rukou a aby měl skutečnou oporu v celém těle, je zapotřebí dodržet několik málo pravidel, z nichž nejdůležitější je bezpochyby pozice ramen. Když narovnáte záda, pokusíte se při úderu tlačit rameno dolů a doplníte to ještě zatnutím širokého zádového svalu (možná si všimnete, že vám trochu vystoupla lopatka), po nějaké době budete schopni v této pozici rameno zamknout. Tak docílíte výrazného posílení úderu, který vám při nárazu na cíl rameno neodpruží a vaše tělesná hmotnost se tak bude moci přímo přenést na cíl. Pokud jste ale zvyklí v kihonu strkat dopředu s úderem i rameno a vlastně tak hýbat celým tělem, široký zádový sval se propíná a nebude možné jej zatnout a zamknout tak rameno dole. Bude to pak vlastně jenom neustálé opakování formy bez skutečného významu kihonu a tudíž ztráta času.
Dalo by se říct, že kihon je metoda podobná posilování bicepsu s jednoručkou někde v posilovně. V běžném každodenním životě bezcenné hýbání rukou sem a tam, ale jinak ten nejefektivnější způsob jak vybraný sval posílit. Používat jej pak už ale budete různým způsobem, jak bude situace vyžadovat a nebudete hýbat rukou jen nahoru a dolů… (je to jen příměr, který má samozřejmě trhliny – prosím o shovívavost).
Kihon je tedy nezbytná část tréninku, ale nelze jej zaměňovat s praktickou bojovou technikou. Boj v pozicích a pomocí technik z kihonu je podle mého největší problém moderního karate. Pokud je cvičný boj prováděn pouze jako reakce na oizuki, tedy techniku, pomocí které na vás nikdo nikdy nezaútočí, nelze takové karate považovat za bojové umění.

Čtvrtou částí jsou kata. Pokud se cvičí tak, jak mají být cvičeny, jsou kata geniální tréninkovou metodou. Jsou to jednotlivé sekvence pohybů poslepované dohromady mnohdy tak, aby bylo obtížné je cvičit. Kladou nároky na rovnováhu, posílení některých svalových partií, výdrž a soustředění. Přitom všem navíc nesou bojové techniky, jejichž praktické aplikaci musí být samostatně věnováno úsilí i čas.
S kata je však spojena spousta problémů. Okinawané a Japonci zdaleka neučí všechny všechno, ať se vám to líbí, nebo ne. Je obvyklou výukovou metodou neučit žáky v dódžó žádné bunkai, ale snažit se aby nejdřív bravurně zvládli samotný pohyb. Teprve potom, často až po několika letech je možné začít s aplikací v praxi a nemuset se neustále zabývat prkotinami typu pozice nohou a základní tělesnou mechanikou. Některé bunkai navíc vyloženě předpokládají předchozí trénink a nováčkům prostě nebudou fungovat, byť by byli sebešikovnější. To ale znamená, že i kdybyste strávili v Japonsku třeba celý rok tréninkem, stejně vstřebáte pouze malou frakci celého učení.
Zdá se mi ale, že někteří karate učitelé se v našich končinách snaží přesvědčit své žáky o tom, že zrovna oni dostali od svých okinawských mistrů nějaký geniální výcuc technik a bunkai. Jak je jinak možné, že vám sice každý karate trenér řekne, že u něj musíte cvičit celý život, ale sám své znalosti načerpal na několika seminářích?

Poslední částí je dle očekávání kumite. Toto slovo pokrývá vlastně všechna kontaktní cvičení ve dvojici. Může se jednat o řízené drily (sandan ukebarai atd.), o nácvik technik z kata (bunkai), volný boj, či lepivé drily kakie. Na Okinawě se pro boj častěji používá výraz irikumí, ale význam je praktický stejný. Kumite nabízí zdaleka nejvíc možností k vlastním nápadům a volnosti pohybu. Jen však jen na vás, jaká pravidla a intenzitu zvolíte. Pokud je klub karate orientovaný sportovním směrem, lze očekávat, že kumite bude právě takového rázu a není na tom vůbec nic špatného. Okinawské irikumí má však obvykle jen dvě pravidla a to je ukončení boje když jeden ze zúčastněných zaplácá a ukončení boje někým třetím (učitelem). Další pravidla nemá, boj pokračuje na zemi když je třeba, klinč je běžnou součástí (tzv. kubizumó) atd. Takový boj je však nutno doplnit chrániči, nebo se (pokud nejsou k dispozici) dohodnout na snížené intenzitě. Bezpečnost je na prvním místě, ačkoliv nehodám se jednoduše zabránit nedá…

Pět částí Gódžú-rjú karate odkazuje symbolicky na pět živlů (v Evropě je/bylo obvyklé rozlišovat čtyři, v Asii je to pět). A stejně jako těchto pět živlů, i pět částí karate tréninku musí být v rovnováze.  Jeden ovlivňuje a posiluje druhý a dohromady tvoří celek. To je samozřejmě východní filozofie, se kterou se můžete i nemusíte ztotožnit, jako přirovnání a objasnění významu slouží skvěle.

Znak Goju-ryu Bujutsukan: Pět stejných částí symbolicky obklopuje znak rodu (kamon) Mijagi.

Pokud jste se dostali až sem, mám pro vás několik nepříjemných dotazů.

Cvičíte, či dokonce vyučujete Gódžú-rjú karate? Máte v dódžó na zdi obrázek Mijagi Čódžuna, ale jeho rozcvičku jobi undó jste nikdy neviděli? Mijagi zasvětil celý svůj život výzkumu karate, věnoval spoustu energie zlepšení hodžó undó a dokonce do něj doplnil nové nástroje a vytvořil k nim metodiku. A přesto jste ve vašem klubu číší, išisáší, či kongóken nikdy v ruce nedrželi? Už jste sice narazili na slovo kakie, ale nevíte, co je jeho podstatou a jak na něj? Principy mučimi a činkuči jsou přímo základem celého Gódžú-rjú (proto se nakonec tak jmenuje) a Mijagi pro jejich pochopení změnil kata Sančin a vytvořil Tenšó… přesto jste o nich nikdy neslyšeli? Svým žákům přednášíte o dlouholetém studiu komplexního umění karate, ale sami jste byli na Okinawě na týden pro certifikát?
Co je podle vás tzv. Gódžú-rjú? Co musíte splnit, abyste tento název mohli používat? Nemyslíte, že se Mijagi Čódžun točí v hrobě jak turbína?

Víte, ono totiž jde jen a pouze o svědomí a ego… nejen v karate, ale napříč celou společností. Pokud se teď dokážete zhluboka nadechnout, uklidnit se a zanechat vzteku, který ve vás tento článek vyvolal, možná si dáte ruku na srdce a zeptáte se sebe sama, kam nám to celé Gódžú vlastně směřuje a jak bude vypadat za těch 100 let? Jestli je to, co cvičíte skutečně Gódžú-rjú a pokud ne, co udělat pro zlepšení takového stavu? Začít si vymýšlet, nebo se jít někam učit? Takovou úvahu zvládnou jen ty nejsilnější osobnosti… Tak hodně štěstí.

J.Č.