Pokud vás ten nadpis zvedá ze židle, račte se nad sebou zamyslet…
To, jestli multikulturní společnost může nebo nemůže fungovat, ať řeší někdo jiný. Tohle je blog o karate. Ačkoliv možná to spolu souvisí…
Čím víc se však tohle téma omílá, tím víc se musím divit tomu, jak v dnešní době každý všemu rozumí a za svou titěrnou pravdu je ochoten se hádat a vztekat dlouhé hodiny. Objektivní pravda ale stejně neexistuje a tak pokud má společnost, či jakákoliv sociální skupina fungovat, je zapotřebí snaha o porozumění a třeba i ústupků vůči ostatním. Skvěle to jde tehdy, pokud existuje nějaký společný jmenovatel. Zájem, nebo činnost, kterou lidé sdílí.
Sport k tomuto účelu slouží dobře, bojová umění lépe. A karate? Inu, vzhledem k tomu, že je původem z Číny, rozvinuto bylo na Okinawě, popularizováno v Japonsku a rozšířeno do celého světa, je vlastně takovým zástupcem křížení kultur. Takže pokud jste náhodou nahnědlými karatisty, doporočuji terapii v podobě mlácení hlavou do makiwary denně aspoň hodinu. 🙂
Zajímavý příklad je třeba pohled na takové karate dódžó. To naše pražské.
Denně sem chodí cvičit dospělí a třikrát do týdne i děti. Obě tyto skupiny pak tvoří velmi zajímavou směsku:
Karate u nás cvičí kromě Čechů a Slováků také lidé z Ruska, Ukrajiny, Vietnamu, Řecka, Francie, Srbska, ale také z Konga, či Alžírska. Za těch 7 let fungování dódžó k nám docházeli Němci, Britové, Španělé, Japonci, Američané, Gruzijci, Kazachové, Chorvati, Italové, Bulhaři a možná ještě pár dalších, na které si hned nevzpomenu.
Mezi členy dódžó jsou katolíci, protestanti, pravoslavní, židé, muslimové a ateisté. Všichni se potí stejně, nikdo s nikým problém nemá.
A já si to docela užívám 🙂
Zapotřebí je totiž především rovnováha. Není důležité odkud kdo pochází, ale co je to za člověka, jestli se s ním dá mluvit a spolehnout se na něj. Házet jej do nějaké skupiny je blbost. To ale píšu také proto, že to platí i o nás samotných, tedy Češích. Nevím, proč je v současnosti tolik ‚in‘ kydat špínu na vlastní zem a předhánět se v tom, kdo svůj vlastní národ označí za větší knedlíky, pepíky a já nevím co ještě. Je to úplně stejně hloupá paušalizace, jako v případě odsuzování cizinců a dopouští se jí stejně omezení jedinci, jako jsou ti xenofóbní (pouze z té zdánlivě spravedlivé druhé strany).
Osm let života v zahraničí a denní kontakt s lidmi nejrůznějšího původu mě totiž nabádá k myšlence, že to nejspíš nikdo jiný na světě nedělá. Že ať mluvíte s kýmkoliv z výše uvedeného výčtu lidí, všichni o své zemi mluví s respektem, i když třeba sem tam nějakou tu chybu zmíní.
…
Jako obvykle je zde jedno velmi šikovné moudro.
Ten nejznámější výrok, který po sobě zanechal Mijagi Čódžun sensei totiž zní:
Hito ni utarezu, hito utazu koto naki wo moto to suru nari.
Základem by mělo být neubližovat ostatním a nenechat si od ostatních ubližovat.
To je recept na rovnováhu. Za povšimnutí stojí to, že je tento výrok v rozporu s křesťanským nastavením druhé tváře. Nenechat si ubližovat od ostatních je totiž úplně stejně důležité, jako samotná neagrese. Jen zbabělci se schovávají za masku vlastní iniciativy tak, že se fackují dřív, než to udělá někdo jiný. No a pokud je v okolí někdo agresivní, vycítí zbabělce velmi rychle… a rovnováha je ta tam.
Trénink (vlastně čehokoliv) vede postupně ke zlepšení sebevědomí a jedině zdravě sebevědomá mysl bez komplexů může dosáhnout kýžené rovnováhy. A obráceně, bez sebevědomí bojové umění (opět vlastně libovolná lidská činnost) stejně nebude k ničemu dobré.
Takže ano, jakákoliv společnost může fungovat, pokud se budeme navzájem respektovat. Stejný respekt však musíme mít i vůči sobě samým. A je úplně jedno, jestli jde o rodinu, stát a nebo třeba karate dódžó 😉
Hodně štěstí a rovná záda do roku 2017! 🙂
J.Č.
Ahoj. Tento článek mě potěšil, protože mě velmi mrzí xenofobní postoje mnoha karatistů. Když jsem začínal sám cvičit, žil jsem v iluzi toho že trénink techniky a morální aspekty od sebe nelze odělit a poté co jsem začal trochu vidět do politických záležitostí jednotlivých organizací a vnímat jak politické ambice funkcionářů a jejich intriky vládnou světu bojových umění, jsem zažil obrovskou desiluzi. Také jsem mnohokrát viděl jako rozhodčí nenávistné projevy českých závodníků vůči soupeřům z jiných zemí a setkal se na mnoha akcích s tím že mnozí karatisté prezentovali vysloveně rasistické postoje a když jsme s nimi polemizovali, téměř vždy jsme byli v menšině. Za toto Tvé vyjádření názoru máš můj obrovský respekt, protože dle mého názoru si všichni lidé zasluhují abychom je posuzovali dle jejich činů a ne podle víry či náboženství které vyznávají. Moc děkuji. Vladimír
Ono je to všude stejné. Já měl možnost si vyzkoušet i tu druhou stranu, být cizinec v JPN a setkávat se tam s rasizmem. Na to, že karate za svou krátkou existenci prošlo tolika zeměmi a kulturami vždy poukazoval můj učitel a to právě proto, že viděl, jak se někteří Japonci chovají k cizincům…
Rasizmus ani xenofobie jednoduše nejsou racionálním uvažováním. Článek měl být ale především o rovnováze, protože paušalizace a plivání na vlastní zem mě vytáčí úplně stejně jako když se to děje směrem k cizincům.
A díky za komentář 🙂
Dobry den. Hezky clanek, dekuji. Mate pravdu, ze zalezi predevsim na lidech. Ovsem zrovna z dnesniho pohledu bych karate zrovna za multikulturni nepovazoval. Je jasne, ze vliv na jeho podobu mely ruzne kultury, stejne jako na cokoliv jineho, ale postupem doby se vyprofilovalo do monokulturni okinavske, ci japonske podoby. Mistri si brali z jednotlivych kultur to nejlepsi co odpovidalo jejich zameru. Dnesni vyznam multikulturalismu zahrnuje spise nerizene, chaoticke ovlivnovani a prolinani, bez znalosti veci, cile, jen s predstavou, ze se jedna o dobro. Neni to to same, jako kdyz se v dojo sejdou lide cvicit jeden styl a prijmout jedna pravidla chovani. Spis jako kdyz tam chteji delat co se jim zamane, cvicit, ci necvicit co chteji, ovlivnovat dana ozkousena pravidla a upravovat styl, aby vyhovoval jejich predstavam. Ve vysledku by se pak kata mohla zmenit k nepoznani, prvni technika age-uke, druha gyaku-cuki, treti strilim gol a slavim, ctvrta ukazuji souperi, ze je jednicka zapaluji si cigaretu… Rasismus a xenofobie je v tomto spatna, to bezpochyby, nechat sebou orat take. Myslim, ze M. Musasi napsal do sveho kodexu „Peclive studuj mysl predku“, jinak receno studuj, studuj, studuj a az to pochopis muzes zkouset vymyslet nove veci… Treba onen multikulturalismus 😉
Díky za názor, dovolím si ale trochu nesouhlasit. Když si vezmete jen rozdíl mezi okinawskou a japonskou kulturou, rozdíly jsou až propastné a v době přechodu karate do JPN se výrazně změnil jak způsob tréninku, tak etiketa v dódžó, či třeba hierarchie. Lze říct, že se tak karate rozdělilo do dvou těžko slučitelných větví proto, že podlehlo vlivu jiné mentality, či kultury. Stále je to však menší rozdíl, než mezi karate japonským/okinawským a tím, co se dnes praktikuje jinde ve světě. Rituály a dódžó etiketa, kterou jsem měl možnost různě u nás vidět nemá s tou japonskou často společného vůbec nic a je buď upravena, nebo hůř dokonce úplně nově vytvořena.
Já netvrdím, že je to špatně (tedy pokud to není trenéry prezentováno jako japonská tradice), taková změna se dala čekat a karate se vždy bude přizpůsobovat kultuře, ve které se cvičí, stejně jako všechny ostatní podobné aktivity a sporty. Kupříkladu mám teď jednoho nadšeného studenta z Řecka, který až se vrátí domů (pokud vydrží cvičit), nebude praktikovat karate ani japonské, ani české, ale přizpůsobí jej místní mentalitě a zvykům, chcete-li kultuře. To by ale samotnému sportovnímu/sebeobrannému systému uškodit nemělo a proto karate může fungovat jako „multikulturní“.
Do otázky nějaké integrace cizinců do zemí s odlišnou kulturou na tomto blogu ale nezabřednu a své názory si nechám pro sebe 😉
Dekuji za odpoved. Mate samozrejme pravdu, ale take si dovolim trochu nesouhlasit. Chapu a souhlasim s pozitivnim prinosem napriklad cinskych bojovych umeni. Nepopiram ani moznost jinych prinosnych vlivu. Dle meho soudu je ten prinos pozitivni jen skrze lidi kteri ho dokazali do systemu zapracovat, ci odstranit ruzne spolecenske prekazky dane tradicemi, jenz by branili rozsireni karate. Tito lide, mistri karate, jiste narazili na nejake limity sveho stylu a zdokonalili jej. Stejny postup by vsak nefungoval u kazdeho. Pokud se radne a plne nenauci a nepochopi svuj styl, nejednalo by se jiz o zdokonaleni, ale dve ruzne spatlaniny. Vysledek by mohl byt i funkcni, ale tezko to potom jmenovat jako karate. Vzdyt i ve Vasich clankach je takovych obohaceni dost. Od prkotin ve stylu OSU! az po nefunkcni bunkai, ci chybne kibadaci. Vezmeme-li propagaci karate a rozsireni jeho sportovni formy jako prinos, kdy kvuli jeho popularite vzrostla i pohledavka po tradicnim okinawskem, pak by jsme meli videt i ta negativa, kdy to postupem doby pripada lidem jako od reality odtrzena saskarna a popularita karate upada na ukor jinych bojovych sportu. Nemluve o prinosu sportovni kultury, kdy se v honbe za uspechem treneri snazi v cvicencich vzbuzovat agresivitu, ne-li rovnou nenavist k souperi a vse jde stranou, jen uspech se pocita. Zminoval jste i kickbox, puvodne take karate ovsem silne ovlivnene USA. Do jake miry jsou nevyhnutelne i chtene zmeny prinosem ukaze vetsinou az praxe. Preferuji vsak aby je delal mistr, clovek ktery svou vuli a pili vybudoval sve karate od zakladu jako dum, vi co kde stoji a proc to tam je a dokazal tedy fundovane rozhodnout jake jsou potrebne a mozne zmeny v cele konstrukci, tak aby byla zachovana ucelnost, funkcnost a bezpecnost. Pokud tyto znalosti clovek nema, pak napriklad slouceni kuchyne s obyvakem (protoze je to super, moderni a libi se mi to) muze vest ke strzeni nosne zdi a umistovat na strechu plavecky bazen pak muze jiz jen blazen. Tim co jsem napsal puvodne jsem chtel jen uporornit na mozny vyklad slova multikulturni a pouzite meritko prikladu. Dle meho nazoru by se naslo vhodnejsi slovo, treba mezinarodni, nebo i jine… Ale je to jen osobni pocit vnimani tohoto zneuzivaneho slova. Do integrace cizincu take nechci zabrehavat, jak jste poznamenal v clanku, je to blog o karate, i kdyz se musim priznat, ze spousta veci by se mi diky takovym prikladum vysvetlovala podstatne lepe. Ale krotim se a snazim se nalezt jine primery. Dekuji za Vase clanky a pochopeni pri cteni mych neumelych textu.