Nankuru nai sá

Ostrov Okinawa je kouzelné místo. Říká se, že každý správný karatista, bez ohledu na styl, který praktikuje, by se měl na Okinawu aspoň jednou podívat. Ačkoliv se v posledních letech rozmáhá povrchní karate turistika a navzdory tomu, kolik se karate a kobudó věnuje lidí, neví běžný středoevropan o této části Japonska mnoho. Povaha Okinawanů je navíc Japoncům nepříliš podobná a někdy může působit až ledabyle. Když se poprvé vypravíte na seminář, nebo prostě jen poznávat kulturu, může vám celá ta bezstarostnost a veselost připadat vyloženě úsměvná. Okinawa je taková však jen na první pohled. Má samozřejmě i své další stránky s hlubokými kořeny v historii a v událostech, které se přes ní přehnaly, aniž by se místních obyvatel někdo ptal na jejich názor… Tedy něco, co ze svých vlastních dějin dobře známe i my.

„Nankuru nai sá“ znamená jednoduše „nějak to dopadne“.

Vyjadřuje to okinawskou mentalitu a přístup k životu a všem jeho nesnázím. Předpokládám, že už jste někdy zaslechli, že podle vlaků v Japonsku se dají řídit hodinky. Našinec takovou informaci vyhodnotí jako nadsázku a bere jí s rezervou do doby, než navštíví Tókjó a prostě se o tom předsvědčí. Japonský smysl pro zodpovědnost a pořádek je legendární a na cizince (který nepronikl pod povrch) celá země působí jako dokonale vyladěný pracující stroj.
Okinawa je však naprostým opakem. Já tuhle jejich stránku mám docela rád a v žádném případě to nemyslím zle, ale Okinawané mají prostě sklony k lenosti. Čas se počítá spíš na dny, než na minuty a sekundy (jako v Japonsku) a Okinawané si na toto téma dělají legraci sami ze sebe. Když si s někým smluvíte schůzku, sejdete se prostě „zítra“ a ono to nějak dopadne… 🙂 Taková mentalita může mít třeba za následek i potíže při objednávání zboží z místních obchodů, obzvlášť, když je zrovna léto a tudíž pekelné vedro… Skutečně ožívat začíná společnost až večer a hudba a bujará zábava je slyšet z různých míst, hlavně však z hospůdek a barů.

Stejně jako v každé zemi na světě i na Okinawě se musíte vydat někam dál, než na hlavní třídu města Naha (Kokusai dóri), abyste se vyhnuli pozlátku pro turisty a mohli přijít na chuť místnímu kouzlu. Turistická centra s uměle vytvořenými skanzeny (Rjúkjú mura, Okinawa world atd.) sice rozhodně stojí za to vidět, k nahlédnutí pod pokličku místní kultury ale nestačí. Střed města Naha už je totiž spíš v japonském stylu, tedy nacpaný obchůdky, kam se vás budou snažit prodavači lákat, kde se vám budou uctivě klanět a kde bude komunikace omezena pouze na manuál, který personál pečlivě dodržuje. Vzhledem k tomu, jak je celý ostrov malý (všeho všudy 2-20x100km a 1,3 mil. obyvatel), nemusí být takové hledání žádná dlouhá zajížďka. Tvář hlavního města se výrazně mění už po pár minutách chůze úzkými bočními uličkami. Okinawanům totiž většinou stačí si sednout na zem, začít drnkat na sanšin a zpívat… samozřejmě s lahví místního awamori, bez kterého by to prostě nešlo… 🙂

Sanšin

Všechno ale není jen sranda. Okinawa trpí přítomností obrovské americké vojenské základny, která, rozdělena do několika částí, zabírá celkem 18% ostrova. Pro lepší představu se člověk může zamyslet nad strohými čísly, neboť z celkového počtu US vojáků a techniky (včetně jaderných zbraní) v celém Japonsku je 62% umístěno právě na tomto nádherném mini ostrůvku. Do politiky ale na tomto blogu zabíhat nechci, neubránil bych se totiž osobnímu zaujetí…
Výsledek celé situace je strohá odměřenost Okinawanů vůči cizincům. To sice ve městě a v obchodech nejspíš nepoznáte, ale když zajdete do nějaké té boční uličky a narazíte na partu na zemi sedících a hlasitě se bavících místních, nečekejte žádné vřelé přijetí. Hovor utichne a velmi pravděpodobně se vás pokusí ignorovat dokud neodejdete (v horším případě z vás vytáhnou peníze). Teprve po navázání hovoru, který nesmí být v angličtině… a teprve po důrazném ujištění, že nejsem voják se se mnou dali do řeči a pak už se od nich nedalo odtrhnout. Člověk pak dojde k úplně jinému povědomí o Okinawě, její historii a samozřejmě i problémech, na které si místní stěžují.
Takové povídání by vyšlo na deset článků, ale pro hrubý obraz je zapotřebí si uvědomit pár věcí. Okinawa má dnes sice 1,3 milionu obyvatel, ale ještě před válkou to bylo zhruba 300 tisíc. Po válce, tedy po bitvě o Okinawu (Učináikusa), které místní dodnes říkají tecu no ame (jap.), neboli železný déšť (urizun no ame/urizun nu ami (okinaw.)) to bylo dokonce jen necelých 200 000. Okinawa byla během dvanácti týdnů kompletně srovnána se zemí, zemřela třetina obyvatel (z čehož bylo 90% civilistů) a všechny prastaré památky jako hrad Šuri, či ikonická brána Šureinomon byly zničeny (to, co tam dnes stojí jako turistické atrakce jsou repliky vybudované až v 60. letech). Místní vám (možná) řeknou, že v tu dobu každý někoho ztratil a že „urizun no ame“ a bitva o Okinawu pro ně neskončí do doby, než americká armáda opustí jejich milovaný ostrov… Poslední demonstrace proti cizí vojenské přítomnosti proběhla letos v červnu a v městě Naha se jí zúčastnilo 65 tisíc lidí, což je vzhledem k počtu obyvatel ohromující číslo… Byla, stejně jako řada předchozích protestů, reakcí na znásilnění a vraždy, kterých se vojáci na Okinawě dopouští…

Okinawská historie byla však temná i před druhou světovou válkou. Kdysi vzkvétající království Rjúkjú bylo okupováno a spravováno jako japonská kolonie již od 17. století. Taková historie je však snadno dohledatelná a popisovat ji zde nemá cenu. Pokud vás téma zajímá podrobněji, vřele doporučuji otevřít třeba je wikipedii a projít si poměrně podrobné články jak o obecných dějinách, tak třeba o samotných obyvatelích.

Hadžiči

Jeden z příkladů těžkého údělu Okinawanů, o kterém se navíc běžně nedočtete je např. „hadžiči“ (nebo padžiči, pokud vyjedete na výběžek Motobu – hadžiki na severu ostrova (Yambaru) atd.).
Hadžiči je okinawský výraz pro zvláštní druh tetování, kterým byly od dávných dob zdobeny okinawské ženy a které symbolizovalo jejich dospělost a sociální status. Jednalo se o různé ornamenty na hřbetech rukou a prstech a tetování se řídilo poměrně striktními pravidy tak, že bylo „čitelné“ již na první pohled. Vzhledem k tomu, že v Japonsku bylo tetování vždy doménou jakuzy a ještě dodnes je na nej pohlíženo s velkým despektem (v Japonsku vás s viditelným tetováním ani v současnosti nepustí do většiny lázní, bazénů atd.), pokusili se japonští okupanti tento zvyk rychle zakázat. Hadžiči se tak postupně stalo pasivním výrazem k odporu proti japonské tyranii a to také proto, že vzhledem ke své „nečistotě“ značně snižovalo pravděpodobnost násilí, které bylo Japonci pácháno na okinawských ženách. Matky narozených holčiček tak nechávaly své dcery tetovat potají, mnohem dříve, než při dosažení pomyslné dospělosti a bez ohledu na příslušnost k někdejším kastám, na které se okinawská společnost kdysi dělila. Nejedná se přitom o tak dávnou historii, poslední „haamee“ (babička) s tetovanýma rukama zemřela teprve v 80. letech 20. století…

A tak když se nad Okinawskou historií a údělem tohoto tropického ostrůvku člověk zamyslí, zjistí, že místním obyvatelům mnohdy nezbývalo nic jiného, než se od každodenních potíží a strachu odpoutávat zpěvem a tancem v uzavřených skupinkách a za zavřenými dveřmi. Že sklenka awamori a povzdechnutí „nankuru nai sá“ nemusí být vůbec projevem bezstarostnosti, ale jedinou útěchou ve světě, nad kterým nelze mít kontrolu. Že i ve střední Evropě kdekdo vyvěsí jako symbol protestu vlajku Tibetu, ale na Rjúkjú celý svět dávno zapomněl… A že když se člověk zaposlouchá do textů písní, které dokola slyší na okinawských ulicích a v obchůdcích se suvenýry zjistí, že jsou to často teskné zpěvy oplakávající rodinu a volání po své vlastní okinawské identitě a svobodě…

Dnešní článek sice nebyl vůbec o karate, ale přesto se jej okrajově týká. Pokud vám, milí karatisté, historie vašeho vlastního bojového umění a kultura, ze kterého vzešlo není úplně lhostejná, mám na vás prosbu. Nevymýšlejte si a nelžete svým žákům. Nepodvádějte své okinawské mistry za jejich zády porušováním pravidel, která vám kladli na srdce, když vás učili svůj národní poklad. Je to vlastně to jediné a to nejlepší, co můžete udělat pro mizící okinawskou kulturu.

Kafúši yata sa…