Nenmacu 年末 je velmi jednoduše konec roku. Pro mnohé děsivé slovo, které zahrnuje všechen ten shon kolem Vánoc (to tedy platí spíš pro naše končiny) a oslav konce roku. Na tomto blogu jsem si zvyknul vždy uplynulé období shrnout a ohlédnout se za událostmi, které život přinesl.
Rok 2016 nebyl sice nijak zlomový, ani stresový, ale přinesl několik podnětů k zamyšlení nad tím, jak dál. V poslední čtvrtině roku jsem tento blog trochu zanedbával a sám si to uvědomuji. Věcí k přemýšlení bylo mnoho a ne všechny jsem byl schopen uspořádat do nějakých smysluplných myšlenek, které by stály za přečtení. Je to takový ten stav, kdy člověk přemýšlí, pak přemýšlí nad tím přemýšlením a pak už ani neví, jestli taková činnost má vůbec smysl. No a z toho se lze dostat jednoduše: pár facek, opláchnout hubu studenou vodou a jedeme znova od věcí, které za to stojí 😀
Takže když to vztáhnu na cvičení karate. Sem tam má každý období, kdy tápe. Kdy si není jistý svou technikou, kdy každý nápad vyvolává pochybnosti a kdy tělo odmítá poslouchat požadavky hlavy. Na to je jednoduché řešení, vypnout hlavu a vrátit se na začátek. V karate k tomu výtečně slouží cvičení kata neustále dokola. Nejen, že člověk nemá čas myslet na nepodstatné věci kolem, velmi pravděpodobně navíc ve starém postupu najde i odpověď na současnou otázku, případně nový poznatek ohledně samotné techniky. V japonských uměních, tedy nejen bojových, se tento proces označuje jako keiko šókon 稽古照今, studium minulosti, které pomůže osvětlit přítomnost. Je to jedno z nejcennějších rčení, o které se lze opřít vždy, nejen při tréninku.
O všech souvislostech, o technice samotné, o podobě kata a významu kroků či pohybů… o vazbách mezi mistry a organizacemi a důvodu, proč se cvičí různě v různých rjú… o tom všem vám nejvíce řekne historie. Všichni velcí mistři jsou navíc také jen lidé a tím, čím si běžný člověk na své cestě prochází, tím vším si kdysi prošli také. Studium minulosti, které odhalí přítomnost, tak ve své nejjednodušší formě může vypadat třeba jako dotaz svému učiteli. Já to tak dělám vždy.
Když si vzpomenu, jak jsem si kdysi člověku s 10. danem stěžoval, že mám od makiwary sedřenou kůži na rukou, musím se smát. V současnosti se ho ptám spíš na detaily kolem složitějších principů technik, ale také na věci ohledně vedení dódžó a organizace. Je mi naprosto jasné, že tím vším prošel taky. Že musel řešit existenční potíže v první fázi založení dódžó, že se potýkal se rozmanitostí povah a osobností svých žáků, že od něj sem tam někdo uraženě odešel…
A když si člověk uvědomí, že si všichni naši učitelé, mentoři a vůbec lidé, které máme za vzor prošli tím samým a přesto (právě proto!) jsou dnes na takové úrovni, s takovými zkušenostmi a znalostmi, jednoduše jsou tím, čím jsou… je jasné, že to stojí za to. Že všechny překonané nesnáze jen utváří naši osobnost a dělají jí lepší a silnější. A že většině problémů a neznází se člověk za 10 let bude jenom smát.
Jenom vydržet.
A tak vám všem děkuji za čtení tohoto blogu a přeji právě to „vydržet“ i do dalšího roku. 🙂
Hodně štěstí!
J.Č.
