Už jste se s touhle potvůrkou někdy setkali? Stojí na stráži kolem domů po celé Okinawě a často hlídají i karate dódžó.
Kdysi jsem si, jako správný turista, koupil u hradu Šuri tričko. Bylo na něm rozverně načmáráno „Eisá, šísá, učinásá!“ a mě to tehdy přišlo jako dobrý nápad. Eisá je okinawský tanec, většinou provozovaný ve skupinách v době nějakých oslav atd. Je to spousta dynamického pohybu, skákání, bubnování atd., ale především je to původní okinawská tradice z dob před japonskou okupací a Okinawané jsou na ni patřičně hrdí. Význam nápisu na triku je tedy zhruba „Tance Eisá, šísá, to je Okinawa!“. Teď tedy o tom, co jsou vlastně šísá.
V angličtině se šísá říká liondog. Já bych klidně zůstal jenom u toho lva, protože šísá mají ke psí podobě skutečně daleko, nakonec posuďte sami. Legenda říká, že první sošku (možná přívěsek) šísá přivezl na Okinawu čínský vyslanec a na důkaz dobrých vztahů ji věnoval okinawskému králi (tedy království Rjúkjú). Ten ji pak úspěšně použil k přemožení obrovského mořského draka, který do té doby terorizoval přístav Naha. Z nebe prý spadl obrovský kámen a draka přimáčkl. Dokonce je tento kámen na Okinawě k vidění dodnes. Od té doby jsou šísá patrony Okinawy, zahání vše zlé a přitahují dobré a proto je místní obyvatelé umisťují… vlastně všude.
Skutečnost je samozřejmě poněkud prozaičtější. Dávná čínská tradice úzce spojená s buddhismem se spolu s ním rozšířila po celé Asii už velmi dávno. V čínštině šeši, v Japonsku šiši, na Okinawě šísá. Sochy strážných lvopsů najdete ale i po celé jihovýchodní Asii, většinou kolem chrámů a svatyní.
Na Okinawě však tento zvyk zdomácněl zdaleka nejvíce. Na šísá narazíte především u vchodu do budov, protože tudy se do domu dostávají zlí duchové. Šísá často stojí a hlídají dům i na jeho střeše, na sloupku plotu, na schodech, uvnitř domu atd. V naprosté většině uvidíte šísá v páru (lze je však vidět i jednotlivé), vždy tak, že jedna má otevřenou tlamu a druhá zavřenou. Má se za to, že lvice (nebo tedy lvopsice?) je ta se zavřenou tlamou a všechno dobré, co v sobě má tak nemůže uniknout ven z domu. Její druh pak má tlamu otevřenou v děsivém šklebu a odrazuje tak všechny zlé duchy a démony, aby se domu vyhnuli obloukem. Šísá mají tisíce podob, některé sedí, jiné jsou přikrčené ke skoku, mnohé jsou dokonce opřené o kamennou kouli, která symbolizuje onen kámen, který zabil bájného draka (viz výše). Klasické šíšá mají cihlovou barvu pálené hlíny, velmi často jsou však i barveny, nutno říci, že leckdy docela bláznivě 🙂
V tradičních okinawských dódžó, ať jde o karate, nebo o kobudó nesmí šísá samozřejmě chybět. Kromě hlídání vchodu, či střechy je můžete najít například i u svitku s kaligrafií, nebo jednoduše u hlavní přední stěny dódžó (šómen). K mání jsou sice nejrůznější tvary a barvy šísá, do dódžó bojových umění se ale vybírají vždy ty silně a vážně vypadající, s vykreslenými svaly a s co nejhrůznějším šklebem.
Mně se jen úplnou náhodou podařilo narazit na perfektní šísá. Jednou ročně (v září) pořádané slavnosti Cuboja Tóki Macuri jsou přehlídkou všech možných výrobků a uměleckých děl z pálené hlíny. Kromě talířů, hrnků, ozdobných dlaždiček a vůbec všeho možného zde naleznete právě šísá, navíc mnohdy od známých umělců. Na takové okinawské tržnici je běžné smlouvat (vymlouvat se a slibovat :-)) a na konci dlouhého a až skoro až napjatého smlouvání se mi podařilo získat nádherný pár černých šísá od pana Šimabukuro Džóeie, jehož rodina vyrábí šísá už 200 let a který svá díla vystavuje dokonce i ve skanzenech a kulturních centrech. Po vzoru okinawské tradice nyní i naše dódžó hlídají dvě šísá s děsivým výrazem ve tváři, přikrčené ke skoku, jinak ale milá a tichá stvoření 🙂
