Organizace

Naše mateřské dódžó a tedy i organizace Goju-ryu Bujutsukan letos slavila 40. výročí od svého založení.

Oslava byla spojená s týden trvajícím seminářem a zúčastnili se jí zástupci všech japonských dódžó i zahraničních poboček (tedy lépe řečeno obou dvou zahraničních poboček 🙂 ). Z našeho pražského dódžó nás vyrazilo osm a když k tomu přičteme i zástupce Dánska, Německa a členy japonského Bujutsukanu, sešlo se nás na tréninku všehovšudy 30, možná 40. Zdá se vám to málo? Záleží na úhlu pohledu.

V poslední době se stalo módou odkazovat na ohromné počty lidí. Každá organizace zveřejňuje fotky se zástupy účastníků a člověku by se skoro chtělo věřit, že čím více karatistů na fotce, či na semináři, tím kvalitnější musí organizace být. Naprostým extrémem budiž nedávné shromáždění na Okinawě, jehož pořadatelé se chlubili účastí více než tisíce lidí. Když si k tomu totiž člověk přidá i to, že k přijetí do organizace mnohdy stačí jen účast na semináři, nebo dokonce jen odeslat dopis… musí být jasné, že o nějaké předání budó už vůbec nejde, resp. něco takového není ani z principu možné.
Z toho důvodu nemám, abych pravdu řekl, slovo organizace příliš v lásce. Zavání to tou masovostí, zaplacenou frančízou, do které vás přijmou na základě vstupního poplatku a pravidelných ročních plateb a ve které žádné hlubší lidské vztahy nenajdete. Právě kvůli takovým povrchním vztahům se pak celé kluby neváhají zase trhnout a odejít jinam kdy je napadne, ať už za nějakou výhodou, nebo prostě proto, že už „to“ všechno vlastně umí taky. Slavné organizace a spolky se drolí na menší, vzájemně se hašteřící frakce a vážení učitelé se často místo zaslouženého respektu dočkají odchodu všech svých žáků jinam…

Takovým věcem ale jde zabránit. Zapotřebí je pevně vybudovaná vzájemná důvěra, hlubší, než podání ruky a dvě hodiny společného cvičení. Nahoře jsem napsal, že se našeho výročního semináře zúčastnily obě zahraniční pobočky. To jsme ale zatím jen my v Praze a Dánové. Německá skupina v tuto chvíli totiž teprve usiluje o přijetí do Bujutsukanu, o výuku a vedení. Tato jejich snaha trvá už od roku 2012 a od té doby se účastní seminářů, jejich šéf jezdí na studijní pobyty do Japonska, kde je doučován a přeučován a zároveň i po lidské stránce sledován a hodnocen. Jak dlouho nakonec celý proces zabere netuším. Pobočkou Bujutsukanu se však stanou až ve chvíli, kdy bude jasné, že cvičí jak mají a že jim lze i na lidské úrovni věřit. Jednoduše řečeno se „pobočkou“ stanou ve chvíli, kdy bude jejich zástupce a hlavní instruktor přijat jako žák Kató senseie. To je ta samá skutečnost, která dělá pobočku i z našeho pražského dódžó. Nemám žádné oficiální vyjádření kanceláře, zástupců, papíry s razítky, klubovou průkazku, či roční známku. Neplatím sensei žádné poplatky za používání jeho jména a provozování svého dódžó… Sensei mě zná natolik dobře, že se nemusí obávat nějakých nekalých praktik a ví, bych se k němu nikdy neobrátil zády a nešel se učit jinam, ani s vidinou dalšího danu, či nějakých výhod, jmenování do funkcí atd.

Z úplně stejného důvodu nemá např. český Bujutsukan v zemi žádnou další pobočku a ještě dlouho jí mít nejspíš nebude. Nebyl by problém svižně otevřít další 3-4 kluby na různých místech ČR a pak jejich členy nutit jednou do měsíce ke společným seminářům. Tak se sice vydělávají peníze, ale nepředává se tak karate…
Až k otevření dalšího dódžó v ČR jednou dojde, jeho vedoucí bude nutně muset být můj dlouholetý žák. Někdo, o kom si budu jistý, že jej karate najednou nepřestane bavit, nebo že své dódžó nezavře jen proto, že se špatně vyspal… Především ale někdo, kdo pochopí tyto rodinné vztahy, jejich výhody, ale i případné těžkosti. Na penězích záležet nebude, za ty se tyto vlastnosti koupit stejně nedají…

Doufám, že k tomu jednou dojde…

a už se nemůžu dočkat 🙂

J.Č.

Líbil se Vám článek? Zvažte, prosím, podporu blogu a staňte se patronem.