Chtěl jsem psát článek věnovaný pojmům honne a tatemae. Vysvětlení je jednoduché, vezmeme to zkrátka.
Honne – všechno, co člověk myslí upřímně, tedy to, co si opravdu myslí. Mluvíme samozřejmě o Japonsku a honne je něco, co si lidé říkají pouze v rodinném kruhu, mezi dobrými přáteli atd.
Tatemae – je opakem honne. Je to tvář, kterou Japonci ukazují navenek. Chování přizpůsobené situaci, hierarchickým vztahům atd. Tedy slušné chování ve společnosti, všudypřítomná usměvavá vřelost.
Ať se vám to líbí nebo ne, honne a tatemae je nedílnou součástí japonské kultury. Znalost tohoto tématu však boří obecně oblíbené stereotypy o Japoncích. Jsou to samozřejmě lidé jako všichni ostatní a pokud se ze své návštěvy Japonska vracíte s dojmem, že všichni místní obyvatelé jsou neustále uctiví, pohostinní a udělali by všechno, co vám jen na očích vidí, setkali jste se velmi pravděpodobně s přetvářkou tatemae.
Aby vás Japonci „vzali mezi sebe“, potřebujete srozumitelnou (plynulou) japonštinu, musíte si uvědomit své místo v hierarchickém žebříčku a strávit s nimi nějaký ten čas. Výsledek ovšem stojí za to, setkáte se s Japonskem z druhé strany, která zůstává skryta všem cestopiscům…
——————
Každý správný karatista byl někdy na Okinawě. Každý správný karatista, který byl někdy na Okinawě navštívil obchod s potřebami pro karate a kobudó zvaný Šureidó. Vím ještě o jiných podobných obchodech, ale Šureidó je mezi nimi rozhodně nejznámější. Karategi vysoké kvality a mnoha druhů, knihy, chrániče, tašky, ale i zbraně či makiwary. To všechno v tomto nevelkém krámku seženete a navíc je personál mnohdy schopen a ochoten komunikovat v angličtině (což v JPN a na Okinawě není vždy samozřejmostí). Výsledkem je mimo jiné i to, že vždy, když navštívím Šureidó, je plné cizinců, tedy karatistů z různých zemí světa.
Při mé poslední návštěvě jsem náhodou prohodil pár slov s majitelem a nakonec se z toho vyklubal velmi zajímavý rozhovor. Po vyřízení nákupu, zkracování nohavic na počkání atd. jsme jen tak klábosili o karate a o poměrech na Okinawě a já věděl, že všechno, co od něj z takového rozhovoru mám je pouze opatrné tatemae a že i já musím zůstat v této rovině. Což je v pořádku.
Zkráceně asi takto:
Pan majitel: „Jak to, že mluvíte takhle dobře japonsky?“
Já: „Tak docela dlouho jsem v JPN žil, to by se naučil každý.“
Pan majitel: „Ale úplně bez přízvuku?“
Já: „Děkuji, trochu přeháníte :-)“
Pan majitel: „Vůbec ne… a odkud že jste a který styl cvičíte?“
Já: „Z České Republiky, cvičíme Gódžú-rjú.“
Pan majitel: „Á, Čechy… nedávno tu jeden z Čech byl, docela často sem jezdí… jak se jenom jmenoval…?“
Já: „To netuším.“
Pan majitel: „To nevadí… ten teda japonsky moc neumí.“
Já: „No víte, já si vždycky říkal, jak se někdo může učit (na Okinawě) karate a neumět japonsky…“
Pan majitel se usmál, mrknul, přiložil si prst na ústa a: „Ššššššš…“
Tento rozhovor slouží jako příklad toho, jak lze přejít z tatemae do honne během několika vět.
Mnohem víc toho však říká obsahem. Víc už to rozvádět nemá cenu, je to jen malinké nahlédnutí pod pokličku okinawských poměrů kolem karate, které jsou mnohem prozaičtější, než se zdá.
Jenom mě mrzí to, že se asi nikdy nedozvím o kom byla řeč…
J. Č.
