Rei ni hadžimari, rei de owaru
礼に始まり、礼で終わる
V japonských bojových umění se říká, že vše začíná i končí projevem úcty. Pokud nějaké takové umění cvičíte, pravděpodobně provádíte úklonu na začátku i na konci každého tréninku. Úklona je ale často přítomna i v průběhu cvičení, například na začátku a na konci boje ve dvojici, nebo při nácviku kata.
Slušné chování vyjádřené takovým způsobem je japonskou společenskou normou, která však není přítomna pouze v bojových uměních. Úklona plní úlohu běžného pozdravu, často však ale i výrazu porozumění, či přitakání. Japonská společnost si na takové projevy úcty a na nejrůznější společenská pravidla velmi potrpí. Vlastně by se dalo krásně použít to samé přísloví a říct, že společenská pravidla v Japonsku začínají i končí úklonou… mezi nimi je ale značné množství dalších nezbytností.
Jen pro příklad, aby čtenář nahlédl do složitosti slušného chování v Japonsku, použiju pojem aizuči 相槌.
U nás je běžné, že když spolu dva lidé mluví, jeden poslouchá a nic neříká. Kdyby se neustále nějak projevoval, považovali bychom to za nevhodné přerušování a skákání do řeči. V Japonsku je tomu přesně naopak. Pokud s někým mluvíte a třeba zrovna posloucháte co vám dotyčný vysvětluje, očekává se od vás, že budete hlasitě přitakávat. Je to tak důležité, že když přitakávat přestanete, začne být ten druhý až nesvůj a může se vás pak také najednou zeptat „posloucháš mě ještě vůbec“? Aby toho nebylo málo, způsob takového přitakávání také není zcela libovolný a odvíjí se od vaší pozice ve společenské hierarchii. Bavíte-li se s kamarádem, nebo s kýmkoliv, kdo je v hierarchii na stejné, či nižší úrovni, lze přitakávat pouhým „hm“, nebo „um“, nebo podobým neartikulovaným způsobem. Pokud však mluvíte např. s učitelem, je nezbytné si dát pozor a přitakávat vždy slovem „hai“, neboli ano. Zároveň je možné podobné projevy použít i na postupné spřátelení se. Dobře načasované „hm“ (ale samozřejmě především zbytek vašeho projevu, hlavně úrovně zdvořilosti vaší japonštiny) může dát signál k tomu, že se vlastně chcete přátelit dál a že si toho druhého nechcete držet tolik od těla. Úpěnlivá zdvořilost může často znamenat sice nesmělost a snahu o korektní vyjadřování, zároveň ale tak lze dát najevo, že o přátelství nemáte zájem. Nějaké snahy o spřátelení se ale nepřipadají v úvahu pokud jste žák, nebo lépe učeň, který mluví s učitelem/mistrem. Váš vztah je navždy daný a nějaké familiérní chování vůči učiteli (např. v dódžó) naprosto nepřipadá v úvahu.
Cizinec, který nevládne japonštinou a který přijel na návštěvu, či krátkodobý pobyt je prakticky bez šance veškeré sociální konvence vstřebat. To ale vůbec nevadí, neboť Japonci to samozřejmě chápou a od cizinců perfektně korektní chování nevyžadují. Nevědomky se tak návštěvník chová hrubě a ani o tom sám chudák neví.
Do hry pak vstupuje další stránka japonské společnosti. Váš japonský hostitel/učitel vás totiž nikdy neopraví a neřekne vám, že vaše chování není vhodné. Tím by vás totiž shodil a vlastně posunul na úroveň dítěte, kterému je třeba vše ukázat a vodit jej za ruku. Výsledkem takového počínání je nakonec to, že nebohý cizinec do společenských konvencí nepronikne nikdy, ani když létá do Japonska rok co rok, třeba na týden, či dva. Pokud byste do takových nuancí japonského slušného chování přece chtěli proniknout, je třeba se tak říkajíc stát Japoncem i se všemi negativy, které z toho plynou. Pokud vás společnost má přijmout, bude na vás klást nároky…
A tak se dostáváme k úvaze, jestli jsou vlastně úklony při tréninku v našich končinách vlastně zapotřebí. Jestli to náhodou není jen naučený pohyb, který vám někdo nařídil provést, ale za kterým žádné další slušné chování není. Projevení úcty jen tak na oko, aniž by to člověk myslel vážně. Já vám nevím…
Jaké konkrétní slušné chování?
Perfektním příkladem projevu úcty k soupeři je chování zápasníka po vyhraném zápase. Ve sportu je dnes již normou to, že když závodník vyhraje zápas, pustí své emoce ven. Nezřízeně běhá a skáče radostí, zvedá ruce nad hlavu a bije se v prsa. Chápu, že za jeho výkonem stojí dlouhá příprava a stres a že si chce užít svou chvíli slávy, zároveň ale v tu chvíli dotyčný vůbec nepřemýšlí nad tím, jak se cítí jeho poražený soupeř. Dle mého je to právě emočně vyhrocená situace, která teprve ukáže, jestli to s tou úctou myslíte vážně, nebo jestli jsou úklony na tréninku jenom prázdným gestem.
Při tréninku dětí je to pak ještě zajímavější, neboť děti jsou zatím velmi tvárné. Pokaždé, když se taková nekontrolovaná radost z výhry projeví, je na mně to pak dotyčnému klukovi/holce v klidu vysvětlit. Bez emocí, bez žádného přikazování, či rozčilování. Děti to pak donutí se zamyslet (dost možná prvně v životě) a příště svoje chování upravit. Je to skvělé, protože zatím mi to takhle fungovalo úplně u všech.
S dětmi mám na tréninku ještě další rituál. Když zazvoní a vchází do dódžó, musí pozdravit – úplně normálně „dobrý den“, nic jiného. Zpočátku se stydí, sem tam zapomenou, nebo třeba pozdraví tak potichu, že to není slyšet. Já se pak před ně postavím do dvěří tak, že nemůžou projít a s úsměvěm jim řeknu, že bez „dobrý den“ nemůžou dál. Následuje většinou smích, rázný pozdrav a hotovo. Naučil jsem je tak zdravit všechny 🙂
S dospělými je to samozřejmě těžší. Narozdíl od dětí se ale dokážou racionálně zamyslet (teda aspoň někteří) a v hlavě si to srovnat. Tak to třeba můžete také zkusit. Přísloví Rei ni hadžmari, rei de owaru neříká, že úcta je v úkloně, ale že vše začíná i končí projevem úcty. Co se pak nachází mezi tím začátkem a koncem je už jen na nás 😉
