Jako obvykle čtenáře poprosím, aby nezapomněl, že píšu pouze své zkušenosti a své poznatky a že netvrdím, že mám nějakou univerzální pravdu. Je to jen blog, žádná učebnice 😉
Stala se mi zajímavá věc a nestala se mi poprvé. Sedím si takhle dopoledne u počítače a místo toho, abych dělal něco přínosného, koukám na nějaké úplně pitomé video. Řekl bych, že se to stává kde komu 🙂 no nic. Najednou, uprostřed komediálního videa o počítačové hře mi dojde, jak přesně udělat jednu konkrétní bunkai (tedy aplikaci části kata) tak, aby její plynutí a směr všech navazujících pohybů dával perfektní smysl v praxi. Člověk v takové chvíli zůstane jako opařený. A tak vypínám video a snažím se v hlavě celou věc znovu a znovu projít a stále docházím ke stejnému výsledku, který dává stále víc a víc smysl. Je potřeba ještě dodat, že je to sekvence pohybů, o které jsem sice měl tušení a od senseie hrubou nápovědu, ale nikdy jsem této části kata nevěnoval moc pozornosti. Proto mi možná nešla… anebo mi nešla, a proto jsem jí nevěnoval dostatek pozornosti, kdo ví. Najednou, čím víc o této části kata přemýšlím, tím víc dává smysl. Dalším krokem je praktický trénink v dódžó.
Fenomén tzv. vnuknutí je popsaný napříč lidskou historií a týká se nejrůznějších činností a oborů. Dobře si pamatuji na hovory se senseiem v Japonsku, kdy mi říkal, že spí se zápisníkem u postele a to, že Miyagi Čódžun kdysi dělal to samé. Stane se totiž, že se vám v noci zdá o tom, jak cvičíte karate a když se ráno probudíte, tak zjistíte, že některé věci dávaly smysl. V tu chvíli je nejlepší si danou věc hned zapsat, protože člověk většinou všechno velmi rychle zapomene a během dne si pak už na svůj sen ne a ne vzpomenout. To je ale pořád jen sen a jak víme, nejčastěji se nám zdají úplné kraviny a snů, které stojí za zamyšlení je jen pomálu. Náhlé uvědomění v bdělém stavu, navíc při zcela nesouvisející činnosti však zanechá mnohem hlubší dojem.
Já mám velmi daleko k tomu považovat tyto události za dar z nebes, nebo tedy nějaké boží vnuknutí. Pokud se člověk věnuje nějaké činnosti dostatečně dlouho a intenzivně, může se stát, že se mu pak o té samé věci v noci zdá. Pokud něco studujete roky a s řádným nasazením, nutně někde musí přijít předěl mezi stavem, kdy přijímáte cizí informaci a snažíte se ji pochopit – a mezi stavem, kdy do sebe všechno zapadne a začne dávat smysl. Lidé praktikující Zen například tvrdí, že satori (zhruba asi osvícení) přichází právě takto náhle. Člověk pak má chuť se až začít smát.
Tím však celý proces nekončí, naopak s sebou přináší další potíže. Zenu nerozumím a tak se vrátím zase ke karate. Může se vám totiž zdát spousta věcí a můžete si myslet, že jste najednou pochopili smysl života, jaký je ale mechanizmus, který vám pomůže oddělit nesmysly od skutečného poznání? V karate je to jednoduché, nebo by aspoň mělo být, neboť odpovědí je test.
Takže se zase vrátíte do dódžó, rozcvičíte se a začnete testovat stále dokola to, o čem se vám zdálo. Zkusíte to na několika soupeřích, ukážete jim o co jde a pak je to necháte vyzkoušet taky. Technika musí dávat smysl v rámci kata a musí fungovat i s přidanými variacemi. To je velmi důležité, protože technika v kata je vždy šablona, kterou je nutno upravit dle situace a jejíž variace fungují na různé soupeře. Pokud tedy nepřijdete na význam a různé použití šablony a místo toho přijdete na jednu jedinou variaci, která ale nebude za jiných podmínek k ničemu, nepřišli jste vlastně na nic. Taková technika by měla navazovat na další, případně předchozí krok, který vás kata učí. Může se stát, že vám některý pohyb nesedí a že aby vám tato nová úžasná technika fungovala, musíte si ji upravit tak moc, že už pak původní kata nepřipomíná. Na tom samozřejmě není nic špatného, vymyslete si nových postupů kolik chcete. Je potřeba si ale uvědomit, že tím jste na začátku celého nekonečného procesu ověřování, zkoušení proti lidem, ladění detailů a osekávání zbytečných pohybů. Třeba ale tímto několikaletým procesem projdete a budete mít v repertoáru své perfektně vyladěné a funkční techniky a bude… bude načase z nich vytvořit novou kata 😀
Ani to není nic proti ničemu. Jediné o co jde je, aby technika fungovala a abychom se v tréninku neodtrhli od reality a nezačali fantazírovat o složitých pohybech, které ale nikdy nikomu k ničemu nebudou.
Sensei Motobu Čóki kdysi řekl, že „Není na světě nic horšího, než bojové umění, které nefunguje při skutečné sebeobraně“.
Zlatý výrok. To ale znamená dřinu a dostatečně tvrdý přístup k tréninku. Dódžó, jak ho znám já, je místo, které smrdí potem. Lidé v něm mají náplasti na rukou a modřiny a často před tréninkem mlčky v koutě cvičí kata, nebo tlučou do makiwary. Chápou, že aby získali techniku a mohli ji považovat za svou, musí nejdřív hodněkrát zatnout zuby a překousnout bolest. Možná se na vás nebudou hned usmívat, ale po tréninku s vámi rádi půjdou na pivo 🙂
A tak naše dódžó nejspíš nikdy nebude tou továrnou na radost a štěstí tak, jako je tomu různě jinde. Je to právě tvrdá dřina, která vede k satori. To se bez ní nedostaví. Holt budeme vždy továrnou na litry potu a na tak intenzivní cvičení, že se vám pak o nich bude v noci zdát. Tak si nezapomeňte dát na noční stolek zápisník a tužku 😉
Hodně štěstí
J.Č.
