Karate je bojové umění. Ač jeho cvičení obsahuje mnoho tréninkových metod, které slouží různým účelům (posílení a protažení těla, otužení úderových ploch, techniku samotnou atd.) a rozvíjejí různé schopnosti, společným jmenovatelem těchto metod by mělo být ověřování v boji. Řeč je tedy o kumite, na okinawě označovaném jako irikumí.
Mnohokrát jsem slyšel názor, že v původním karate se vlastně volný boj nikdy neprovozoval a že karate se cvičilo pouze pomocí kata. Najdou se dokonce i takoví, kteří se nebojí prohlásit, že kumite zavedl do karate ten, či onen mistr. Hned na začátku článku toto tvrzení označím za naprostý nesmysl. Stejně jako není možné se dopátrat například původu boxovacího pytle v bojových uměních, není možné ani určit od kdy se v karate cvičí volný boj. Nácvik v podobě volného zápasu je starý jako bojová umění sama a může se lišit pouze ve způsobu, či pravidlech.
Jakmile se však v rámci tréninku začneme zabývat bojem, narazíme na problém, který se snažily řešit již generace před námi, tedy na bezpečnost. Karate jako jednu formu cvičení ve dvojici zahrnuje tzv. yakusoku kumite, neboli řízený boj. Tato metoda má samozřejmě svoje klady, kterými jsou postupné zvykání si na kontakt se soupeřem, odhad vzdálenosti a možnost provést techniku plnou silou a rychlostí aniž bychom soupeře výrazně ohrozili. Nevýhodou je pak samozřejmě samotná podstata yakusoku kumite, tedy to, že soupeř ví přesně co se bude dít a co má dělat a nebude čekat záludné kombinace technik a finty. Pro osvojení si postřehu, kombinací ze základních cvičení, taktiky atd. je zapotřebí doplnit trénink o volný boj, který však s sebou nese mnohem vyšší riziko zranění. Logicky se dostaneme k závěru, že je tento boj nutno upravit pravidly a ochranými pomůckami.
Od nepaměti protagonisté bojových umění experimentují s nejrůznějšími typy chráničů na všechny možné části těla. Vzhledem k tomu, že karate se na Okinawě předávlo pouze ústně (tzv. kuden) z učitele na žáka, dokumentace o karate se zachovalo jen velmi poskrovnu. Od svého učitele vím, že na přelomu 19. a 20. století, tedy v době Miyagi Čódžuna, Motobu Čókiho a dalších velikánů karate, docházelo k mnoha testům nejrůznějších ochranných pomůcek, které byly v tu dobu dostupné. Bógu používané v kendó bylo první volbou, pro potřeby karate se však vhodnějšími ukázaly chrániče chytačů v baseballu. V kombinaci s vycpanými rukavicemi byl chytačský úbor pohyblivý, zároveň však poskytoval dostatečnou ochranu před zraněním.
Dnes máme samozřejmě k dispozici celou řadu kvalitních pomůcek a chráničů a můžeme si tak dovolit posunout nácvik volného boje opět o něco dál. Bojové umění, kterým karate je, se musí vyvíjet spolu s dobou. Je nutné jej obohacovat o nové poznatky mladších generací, ale zároveň zachovat principy původních funkčních technik, dbát na správné předání všech aspektů karate. Je tedy vhodné při irikumí používat např. přilby, ale je nutné si uvědomit, že každý chránič má také psychologický dopad na obranu. Tedy např. přilba bude mít vždy za následek horší krytí hlavy, stejně jako rukavice při boji navodí falešný pocit toho, že jednu dvě rány od soupeře lze snést. Přesto však mají tyto chrániče ve volném boji své místo a bez nich by kvalitní úder nejspíš ani nebylo možné nacvičit.
V dódžó Goju-ryu Bujutsukan Praha se nám již ustálilo (inspirováno tréninkem v Japonsku) irikumí v chráničích na holeně, malých prstových rukavicích a přilbě. Podle okinawské tradice je irikumí cvičný boj, který končí až když se jeden z účastníků vzdá, případně když je boj zastaven někým dalším. Často tak dochází ke strhům a boji na zemi, kde jsou prstové rukavice samozřejmě nutností. Důležitou roli pak hraje i domluva intenzity zápasu, případně přihlédnutí k úrovni protivníka. Jde nám především o to se zlepšit v boji, nikoliv o porovnávání ega za cenu nesmyslných zranění.
Jan Čech
Chrániče, irikumí
