Tamešiwari

Když tento blog původně vznikal, mou myšlenkou a cílem byla všeobecná osvěta týkající se karate (a také trochu japonštiny). Naivní nápad, jojo.
Netvrdím, že mám nějaký patent na pravdu. Svět bojových umění však velmi trpí obecně oblíbenými omyly a čím víc jsou opakovány, tím víc se postupně stávají pravdou, o které se přestává pochybovat. Pokud o něčem přestáváte pochybovat, máte nakročeno k tomu se uzavřít do svého vlastního světa bez vnější kontroly. A pokud je navíc tento váš svět nastaven tak, že jakákoliv pochybnost dokonce není žádoucí, či přímo zakázaná, je to už to náběh na sektu.
Někdy je potřeba lidem, kteří berou jisté aspekty tréninku jako pevně dané, prostě ukázat i opačný náhled a nechat je pak přemýšlet. To je ale, jak víme, často velmi bolestivé…

Původně jsem tento článek chtěl nazvat Šibaidi. Tohle slovo se skládá ze dvou částí: šibai 芝居 – herecké představení a ti/di 手 (jap. te) – ruce, původní souhrnné označení pro bojová umění na Okinawě. Výraz šibaidi je vždy pejorativní a okinawané jej používají pro bojová umění a jejich představitele, kteří své cvičení zaměřují na vizuální dojem. Takové bojové umění, jež má zaujmout publikum, a to bez ohledu na to, že se z něj to „bojové“ začíná vytrácet.
Tamešiwari 試し割 (někdy také jen šiwari 試割り – jde pouze o jiné čtení stejných znaků) je pojem označující rozbíjení nejrůznějších předmětů pomocí rukou, či nohou, nebo v extrémních případech i hlavou. Tamesu 試す znamená zhruba zkusit/vyzkoušet a waru 割る pak rozbít. Název by tedy mohl napovídat, že jde o zkoušku vlastních sil, nebo techniky, prostřednictvím rozbití, či přelomení nějakého předmětu.
Tato činnost se obvykle používá k uchvácení publika na předváděcích akcích, a protože je potřeba své obecenstvo ohromit vždy o trochu víc než minule, celá disciplína má tendenci časem absurdně eskalovat. Lze tak narazit na rozbíjení kamenných desek na hrudi karatisty, polévání lámaných prken hořícím benzínem a podobné husarské kousky.

Kdysi jsem se v Japonsku na tamešiwari svého učitele ptal. Konkrétně tedy tak, že jsem byl zvědavý, proč v našem dódžó nic nerozbíjíme. A zase rovnou podotknu, že mi bylo dvacet a že v takovém věku se zájem o rozbíjení prken a cihel nejspíš dá ještě jakž takž pochopit. To je navíc umocněno tím, že se různě po světě nechávají za tamešiwari obdivovat často i pánové v letech, u kterých by se dalo předpokládat, že už mají své hodnoty srovnané.
Odpověď senseie byla zhruba taková, že jestli mám čas se věnovat lámání prken, ať radši místo toho cvičím kata. Jenže já se jako vždy nedal a ptal se dál. Výsledkem bylo velmi zajímavé povídání.

Ono by totiž tamešiwari ještě možná dávalo smysl v případě, že se někam zavřete s hromadou desek, do něčeho je třeba uchytíte a snažíte se zjistit, jaký je váš maximální počet, který ještě naráz přerazíte. Jakmile zjistíte kolik jich je, jde se posilovat a dál trénovat a po nějaké době si pak můžete třeba jednu desku přidat a otestovat (odtud tedy slovo tameši) se znovu. K tomuto účelu, neboli k objektivnímu měření vlastní síly úderu, ale v okinawských dódžó slouží malé kyvadlo umístěné za makiwarou. Když do makiwary udeříte a kyvadlo zůstane v klidu, víte, že váš úder sice mohl být rychlý, ale neměl dostatečnou průraznost. Pokud však bouchnete do hloubky a silou (tělem, boky, s pevným břichem atd.) závaží rozhoupete. Kyvadlo si pak můžete posunout o kousek dál a začít bušit znova. Jakmile váš úder zesílí a opět na kyvadlo dosáhnete, posunete jej znovu… a tak dále. Jednou z mnoha výhod této metody je, že můžete cvičit opravdu vysoké počty opakování a neničíte při tom hromady dřeva v podobě lámaných desek.

Pokud někdo tedy kupuje spousty dřeva a snaží se pomocí jejich rozbíjení skutečně zlepšit svůj úder, budiž. Praxe je ale většinou úplně jiná. Lámání předmětů slouží k zaujetí publika na exhibicích a aby se představení povedlo, je třeba jen jediné věci – vybrat takový materiál, který dotyčný dokáže přerazit. Následně je s tím spojená ještě značná škála dalších detailů, které je potřeba dodržet, aby výsledný efekt byl co nejlepší. Tak se na některé pojďme podívat (ačkoliv to bude jako vyzrazení triku kabaretního kouzelníka).

Jedním z obtížnějších kousků je usekávání hrdel lahví hranou dlaně (šutó). Stejně jako u ostatních materiálů je základním předpokladem si pečlivě vybrat lahev, u které to půjde. Logicky, že ano, pokud si vyberete pevnou lahev třeba od whisky, máte smůlu. Ani pivní lahve však nepraskají snadno a tak je potřeba je plnit vodou. Když bude lahev prázdná a příliš lehká, odpálíte jí rukou na druhý konec místnosti. Plná prý také nevyhovuje, a proto je údajně ideální množství vody tak zhruba do dvou třetin, aby byla lahev těžká hlavně ve své dolní části. Někteří renomovaní senseiové jdou tak daleko, že lahev lepí napevno ke stolu. Pokud pak navíc při předváděčce vidíte, že se lahev odlomila rovně a v rozbité části není zubatá, byla flaška pravděpodobně předem naříznuta strunou. Celý trik i tak vyžaduje mnoho cviku a opakování, vždy je zde riziko, že se pořežete a výsledkem nakonec není zlepšení vašeho bojového umění… nýbrž rozbitá lahev.

Méně obtížné je lámání dřevěných prken. Jak jsem psal výše, základním předpokladem je výběr dřeva. Ideální je nějaký smrk, maximálně borovice, či jiné měkké, dobře proschlé dřevo. Je fajn, když je bez suků, protože ty zvyšují pevnost. Velmi záleží na tom, kdo vám bude desku držet, protože když mu budou pružit lokty, sílu úderu vám tak absorbují a máte smůlu. Prkno navíc musíte držet ve směru vláken dřeva. Držíte-li ruce (pěsti) svisle, vlákna musí být také svisle, pokud ale desku držíte za horní a dolní okraj, i vlákna je potřeba mít vodorovně. Je to věda…

Na hranici trapnosti je pak lámání tenkých prken opačně, neboli švihem o končetinu dotyčného siláka. Tady už je zcela nezbytné vybrat co nejlehčí dřevo a velmi dobře instruovat toho, kdo vás přes ruku/nohu majzne. Příliš krátké prkno se totiž snadno nezlomí, takže další důležitý detail je délka. Při úderu se pak musíte trefit tak, aby zapůsobila hmotnost přesahujícího prkna, a proto je nutné ránu vést někde v jeho polovině. Na jednu stranu chápu, že je potřeba publikum zaujmout a užít si potlesk, nejsem sto se ale vyhnout představě drsných karatistů, bloumajících Hornbachem a osahávajících prkna s myšlenkou „jo, tohle ještě půjde, támhleto už asi ne, ale tohle jo…“. Když si pak dotyčný karatista u přerážení navíc ještě stoupne na jednu nohu a stihne u toho zavrávorat, dává tím najevo pouze to, jak málo stačí, aby prkénko prasklo.

Sem tam je k vidění také rozbíjení kamenů. Obvykle to vypadá tak, že dotyčný drží kámen za okraj v jedné ruce a druhá strana šutru se opírá o pevnou podložku. Do kamene pak švihne rukou a rozlomí jej. Netřeba asi nikomu se základním vzděláním říkat, že i kameny mají různou tvrdost. Výběr vhodného druhu je tak stejně důležitý, jako u dřeva – stačí se přehmátnout a vzít třeba kus křemene… a je po srandě. Přerážení kamenů je ale také především trik. V době, kdy dochází k přípravě na sek a dotyčný borec demonstrativně předvádí několikrát za sebou zpomalený sek, má totiž kámen pevně opřený o podložku. Jakmile se ale k úderu konečně odhodlá, přizvedne si kámen těsně před nárazem ruky o kus do výšky. Výsledkem pak není přelomení kamene rukou, nýbrž z větší části pouze náraz na podložku. Aby toto vypadalo věrohodně, je třeba mít trochu cviku a naučit se šutr zvednout zlomek sekundy před nárazem. K odhalení triku pak dobře poslouží zpomalené video…

O lámání baseballových pálek snad ani není třeba nic psát. Dolů pod článek si odložím zábavné video, které vám o obtížnosti přelomení pálky řekne mnohem víc, než bych to zvládl já.

Na závěr snad jen to, že tamešiwari se stalo za posledních pár dekád prakticky nedílnou součástí některých druhů karate. Tak nedílnou součástí, že jsem si téměř jistý tím, že jsem článkem namíchnul pěkných pár lidí. S tím ale nemám v plánu dělat nic. Bohatě mi postačí vědomí toho, že jsem možná jinou skupinu lidí přiměl zamyslet se nad nečím, co do teď brali jako samozřejmost.

Takže máte čas na přerážení prkýnek? Nebuďte pošetilí a cvičte radši kata 🙂
Hodně štěstí!

J. Č.

Líbil se Vám článek? Zvažte, prosím, podporu blogu a staňte se patronem.
Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.