Základy až do zblbnutí

Opakovaně se mi stává, že nově příchozí člen dódžó klade špatné otázky!

Haha, to je samozřejmě nadsázka – nic jako špatná otázka neexistuje, ba právě naopak. To, že se nováček ptá na to, či ono, často urychlí proces vnoření se do tajů karate. Mně to navíc napoví, že to, co říkám, nemusí být vždy bezvadně srozumitelné.
Trochu větší problém nastává, když zjistím, že nesnáze nespočívají v nesrozumitelném výkladu, ale přímo v jednom z konceptů samotného karate. Zkušení karatisté význam jednotlivých částí tréninku chápou a berou je jako zcela přirozené, nováček však tápe. A jak tak tápe, hrozí nebezpečí, že si něco vyloží jinak, že dojde k nedorozumění a později k rozčarování až zklamání.

Nemá smysl dál chodit kolem horké kaše. Dnešní článek je o kihonu, neboli o neustálém opakování stejných jednoduchých pohybů.

Kihon 基本 v japonštině znamená jednoduše základ. Jeho idea a důvod existence spočívá ve zjednodušení složitých technik a postupů a jejich rozkladu na prvočinitele. Osvojit si jednotlivé detaily techniky přímo při jejím praktickém využití je totiž velmi obtížné, ne-li nemožné.
Jako příklad poslouží třeba propnutí loktu do úderu. To je jeho naprosto nezbytnou součástí, bez které by pokrčený loket fungoval jako odpružení a váha těla a síla boků by se na cíl přenesla jen částečně. Pokud pravidelně cvičíte na makiwaře víte, jak těžké je zpočátku vychytat načasování úderu tak, aby makiwaru ohnula síla nohou a boků a aby vás naopak makiwara svou pružností jen tak nevracela zpět. No a protože je těžké si dávat pozor na rovný loket a zároveň na několik dalších věcí naráz, přišlo karate (tedy ne jenom karate, kihon je tréninková metoda přítomná snad ve všech lidských činnostech, nejen v bojových uměních) se cvičením, které je mnohem snažší. Když se totiž postavíte a začnete jen tak bouchat do vzduchu, nepotřebujete se starat o vzdálenost, ani načasování a můžete se naplno soustředit třeba zrovna na lokty a ramena.

Když se na tréninku dostanu k vysvětlování kihonu, rád používám příklad s psaním. Je to také proto, že mám doma malé děti a ty se zrovna učí psát, takže mne pak ta paralela vždy trkne. 🙂
Prvňák, když se má začít učit psát písmenka, cvičí pořád dokola různé kulaté kličky, rovné, či šikmé čárky, zakroucené šneky a podobné další obrazce, které samy o sobě zatím žádným písmem nejsou. Teprve postupně se dostane ke krasopisu a pečlivému a pomalému drilování psaní. Ačkoliv všichni vycházejí ze stejného základu, po několika letech má každý žák svůj osobitý styl a důležité je jen to, aby se tak dalo psát rychle a aby to po dotyčném někdo dokázal vůbec přečíst.
Totéž platí i o technice karate. Na stejných základech stavíme všichni, náš pohyb ale nikdy nebude vypadat úplně stejně.

A tak jak jsem psal výše: zkušení karatisté tohle dávno chápou a článek už je nudí. Nováček ale velmi často kihon nechápe jako tréninkovou metodu se specifickým účelem, ale jako samotnou bojovou techniku. S tím jsou pak spojené dotazy na smysl takových cviků. Vždyť přece nikdy nebudete stát jen tak vzpřímeně a nebudete s nikým bojovat tak, že natáhnete ruku před sebe a druhou si stáhnete k žebrům. A tak se pak dotyčný ptá, co má dělat, když ho soupeř bude chtít praštit jinak/druhou rukou/kopnout atd. Vlastně je to jako kdyby se prvňák učil psát písmeno A a zároveň se paní učitelky ptal na to, jak napsat slovo „zádrhel“, ve kterém je spousta dalších písmen a nad áčkem navíc čárka 😉 Časem bude takový prvňák psát celá slova bez zaváhání a na svůj dotaz si ani nevzpomene.

Spojením většího počtu takových technik do složitějších postupů pak říkáme kata. Kata nejsou nic jiného, než další level kihonu. Metoda, která v sobě obsahuje šablony bojových postupů a mnoho pohybových principů užívaných zároveň mnohdy v rámci jedné techniky. Pochopení toho, co na tréninku cvičíte, je zcela nezbytné. Pokud vám není jasný význam pohybu, který neustále opakujete dokola, zeptejte se na něj svého učitele. Odvážím se říct, že bez takové přesné znalosti ten pohyb stejně nenacvičíte tak, aby fungoval a vlastně jenom tápete ve tmě.
Myslím, že karatisté konečně přestávají opakovat všechny ty dlouhodobě zažité nesmysly z porevolučních knížek a že snad už dnes nikdo nepovažuje kata za meditaci v pohybu, nebo snad za boj proti neviditelným protivníkům.
A tak stejně jako se shodneme na tom, že kihon jsou zredukované postupy, že takové cvičení má svůj velmi specifický účel a samo o sobě není bojovou technikou, je potřeba si uvědomit, že pro kata to platí úplně stejně. V kata si osvojíte postup, který ale v praxi bude vypadat různě. V závislosti na situaci jej pak bude mít každý z nás odlišný, stejně jako rukopis při psaní.

Na závěr jedno moudro, které mi můj sensei vždy opakuje. Kata a praktický boj jsou jako dvě strany mince. Jedna bez druhé být nemohou, ale ani omylem nejsou totéž. Pokud vaše živá bojová aplikace techniky vypadá jako kata, děláte pravděpodobně něco špatně.

Hodně štěstí při tréninku!

J. Č.