Zrání

Kdysi jsem na tomto blogu napsal článek „Abys byl dobrý, musíš učit!“. Děsné na tom je, že když se kouknu na datum jeho zveřejnění, je to červen 2014, tedy přesně osm let. Čas letí, všichni stárneme a spolu s přibývajícím věkem se názory a náhled na věc mění. Konkrétně v případě tohoto článku se sice můj názor, ani zkušenosti nezměnily, ale když jej tak znovu čtu, říkám si, že bych to teď asi napsal jinak.

Ono se to totiž týká i dalších článků. Vlastně si tak říkám, jestli by třeba nestálo za to tento blog promazat a nechat jenom tu mladší polovinu obsahu, která lépe odpovídá mým současným myšlenkám. Na druhou stranu v tom spatřuji náhled do osobního rozvoje. Obsah článků je totiž platný úplně stejně, jen tu formu bych teď malinko změnil. Nakonec to ale neudělám. Nejspíš bych to totiž musel opakovat každých deset let, protože stáří (nebo tomu pojďme radši říkat zrání 🙂 ) člověk nezastaví a za pár let budu zase na dnešní články koukat s rezervou. Tohle dlouhodobé nastavení vlastního zrcadla je ale přínosné i co se samotného tréninku a vedení dódžó týče. Ta paralela je dokonce zcela očividná.

V Japonsku mi jednou sensei řekl řekl, že mám velké štěstí, že jsem k němu přišel zrovna v té správné době. Myslel tím to, že už karate cvičí a vlastní dódžó provozuje tak dlouho, že je mi schopen zajistit dobrou výuku a ne nějaký mladický chaos. Zároveň je však ještě v plné síle a tak stále může vést a odcvičit velmi intenzivní trénink. V době, kdy jsem u něj začal cvičit mu bylo čerstvých 50 a mně rovných 20. Já z toho byl samozřejmě nadšený a naivně jsem si myslel, že budu moct ve dvaceti navázat na jeho zkušenosti. Realita je ale samozřejmě mnohem tvrdší a člověk musí zkušenosti nasbírat sám. Hlubokou hodnotu senseiových rad a učení jsem pak odhaloval až postupně.
S takovým vývojem přichází cenné uvědomění, jaké jelito člověk v mládí byl a jak to s ním jeho okolí muselo mít těžké. Zároveň se však díky tomu objevuje i jistý nadhled, taková ta rodičovská laskavost, díky které mohu těm současným mladým jelitům promíjet jejich jelitovost. S úsměvem a možná i s trochou zděšení vzpomínám na to, kolik mi toho sensei musel prominout…

Stejně jako články na blogu i naše pražské dódžó bylo před 10 lety trochu ostřejší. Neustálé posilování a irikumí (sparring) měly sice svůj přínos, ale někdy za cenu zranění. Atmosféra byla přísnější a ačkoliv to některé členy nutilo k lepším výkonům, jiné to od tréninku odradilo. Dnešní dódžó je takové dospělejší. Mám velkou radost z toho, že zkušenější žáci ochotně radí a pomáhají začátečníkům. Snížila se tím ale nějak naše výkonnost? Uměli u nás lidé před 10 lety karate lépe? Vůbec ne, ba úplně naopak. Bylo to ale zcela nezbytné vývojové stádium, kterým jsme si prostě museli projít a díky kterému jsme teď zralejší.

Sensei mi kdysi vyprávěl to samé. V jeho mládí prý byly tréninky tak tvrdé, že se k němu do dódžó lidé báli chodit. V tu dobu to chápal jako normální prostředí (nemyslete si prosím, že jsou v JPN všichni usměvaví a milí, dódžó bojových umění dokáží být pěkně drsná), ale dnes to samozřejmě vidí trochu jinak. Jako takovou dódžó pubertu.
Nahoře odkazuji na starší článek. Týká se totiž přesně toho vývoje, kdy největší předěl v růstu jednotlivce je to, že začne učit ostatní. To, že v tom zpočátku není dobrý, to je jasné. Je to vlastně jako v životě, jehož největší zlom nastává ve chvíli, kdy se vám narodí děti. Najednou se nemůžete starat sami o sebe, ale musíte začít „učit“… Najednou vám začne docházet mnoho souvislostí a třeba i rad vlastních rodičů, které (ty rady 🙂 ) jste do té doby brali na lehkou váhu. Možná, že vás pozornost vlastních dětí přiměje dělat věci v životě trochu jinak. Stejně jako při tréninku karate… 🙂

Tak přeju dobré zrání 🙂

J. Č.

Líbil se Vám článek? Zvažte, prosím, podporu blogu a staňte se patronem.
Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.