Máme tu konec školního roku a to mimo jiné znamená i přerušení tréninků dětí. Dospělých se žádné takové přerušení netýká, ani u nás nemají žádný letní režim. Každoročně cvičíme denně i v době letních prázdnin.
Děti se do tréninku vrací zase hned v září a popravdě řečeno se na to docela těším. Né, že bych byl nějaký nadšený skautský vedoucí, někdy si z obou dětských tříd mám chuť dát hadr na čelo… ale na druhou stranu jsme tento školní rok udělali opravdu velký pokrok a na všech našich členech je to vidět. Prckové (mladší třída do 10 let) jsou nadšení z toho, jak jim začíná jít volný boj a zápas mezi sebou. Někteří se za rok naučili udělat klidně 30 poctivých kliků. Najdou se i tací, kteří v září přišli jako ubrečené princezny a v červnu odcházeli s rovnými zády a sebevědomým pohledem v očích.
Třída starších (do 15 let) už vlastně cvičí jako dospělí. Trénink je náročnější, probíráme složitější techniky a tělesnou mechaniku a z některých začíná jít strach (samozřejmě v dobrém slova smyslu, rváče a agresory na tréninku nestrpím). No ale dost úvodu.
Minulý týden mi jedno děvče z té starší třídy se sveřepým výrazem ve tváři řeklo, že jednou bude karate učit. Pronesla to s takovou vážností a samozřejmostí, že mně to v tu chvíli vyrazilo dech a přimělo přemýšlet a vzpomínat. Když jsem kdysi (a je to už víc, než 20 let) v Japonsku poprvé vstoupil do dódžó senseie Kató Tomojuki, věděl jsem, že jeho karate je to, co se stane mou životní náplní. Jasně, že jsem v tu chvíli netušil, jak to všechno udělám a že jsem si to představoval trochu jako Hurvínek válku. Na tom ale nezáleželo, cíl byl jasný a zbytek už byl jenom proces. Je to takové zvláštní duševní rozpoložení, neboť najednou přestalo záležet na tom, jak dlouho budu muset v JPN zůstat, nebo jak se mezi tím uživím. Bylo jedno, jestli budu unavený, nebo se budu léčit se zraněním. Z dlouhodobého hlediska to byly všechno malichernosti a na mém cíli to nic nezměnilo. Sensei jsem to samozřejmě řekl a naoplátku si od něj vysloužil velmi tvrdý přístup ke svému tréninku. Na rovinu mi řekl, že k založení vlastního dódžó potřebuji mnohaletý denní trénink a že bez dosažení 3. danu mi svolení nedá.
Je to ale už přes dvacet let a já se pomalu, ale jistě ocitnul v jeho situaci. Lidé mi trénink přicházejí s různou motivací a to je samozřejmě naprosto v pořádku. Popravdě se mi ale zatím nestalo, že by někdo takto natvrdo přišel s tím, že chce jednou být učitelem a vést vlastní skupinu. Navíc je ten někdo 12 letá holčina, která ale za celý školní rok nevynechala jediný trénink! Donutila mě si vzpomenout na sama sebe a rychle si uvědomit, že je teď na mně ji v jejím cíli podpořit jak jen dovedu.
Snadné to ale mít nebude.
Jsem totiž zavázán svému učiteli a budu ctít pravidla, která mi kladl na srdce. Aby si člověk mohl založit vlastní dódžó, musí mít 3. dan a musí mít za sebou roky tréninku přímo u nás. Nikdy nebudeme přijímat nové pobočky a udělovat oprávnění k výuce jen na základě týdenního pobytu a přijaté platby. To je sice teď ve světě běžné a fungují tak organizace napravo nalevo kam se podívám, ale také to vede k degradaci karate a z dlouhodobého hlediska i lidských vztahů.
Možná si říkáte, že to beru moc vážně. Nakonec je to 12 letá holka, která bude mít za pár let hlavu plnou úplně jiných věcí. Možná… ale možná taky ne. Není nic špatného, ani neobvyklého na tom mít sen a jít si za ním od útlého mládí. Naopak je to nanejvýš obdivuhodné, protože drtivá většina jejích vrstevníků stále nahlíží na svět pouze optikou baví/nebaví. Na nás ostatních je jí s tím snem pomoct co to jen půjde.
Vlastně to celé píšu s úsměvem na tváři. Konečně jeden (tedy jedna). Jestlipak se najdou i další…?
J. Č.
